Tvořílek

Už nějakou dobu nad tím přemýšlím a včera jsem ve skupině Nevýchova o tom zase četla - že je potřeba dětem do tvoření nekecat. A pro mě to je teda setsakramentsky těžký. Vždyť mu chci pomoct, aby to měl hezčí - co kdybys to přilepil ještě tady? Nechceš si vzít fixu a vybarvit ty papírky? apod - jenže vlastně tyhle, z dospěláckého pohledu neškodné, připomínky/rady dítěti sdělují, že jeho tvorba není dostatečně hezká. Výsledkem takovýhohle kafrání může být například problému zminěném v Montessori bazaru na FB: sedmiletá dcera své výrobky vyhazuje s tím, že to nemá tak hezký jako maminka. A nebo to, že Teodor odmítá z modelíny modelovat sám, protože máma mívávala nutkání mu to neustále zhezčovat, přitom on byl spokojenej. Takže teď už ani nemá snahu. Mimochodem, ta dnešní radost z vlastního díla byla neuvěřitelná, nepotřeboval, abych mu to já pochválila a ani nepotřeboval moje připomínky, jak to udělat hezčí.

Máme teď doma bouřlivé období "ne", posledních pár dní to hodně graduje a já hodně přemýšlím, kde je zakopanej pes. Jedním z důvodů je určitě prořezávání zubu č.16, větší mobilita Stázky a dneska mi došlo, že i to moje věčný "komandování", že on nepotřebuje, abych mu připomínala, že si má po příchodu domů sundat čepici ani poradit, že musí jezdce zipu dát víc dolů, aby mu ta bunda šla sundat, on to prostě ví. A nebo když mu dám čas, tak přijde na to, že to víčko musí otočit, aby mu to lepidlo šlo zavřít. Matka se tedy učí bejt zticha a trpí u toho jako pes. Ale za ten jeho spokojenej pohled to stojí.