33

Před pár týdny jsem oslavila své 33. narozeniny. Na oslavy ani na přání na Facebooku si nepotrpím, takže od té doby, co jsem nepovolila FB ukazovat svoje narozeniny si na ně vzpomene fakt jen pár lidí (no, moji rodiče mezi nimi nejsou). Třicet tři znělo vážně dobře a že by to chtělo oslavit.

Mám novou kamarádku, bavíme se už přes rok a půl, ale poslední dobou naše kamarádství nabírá na síle (že by to bylo tím, že děti jsou větší a dá se toho víc podnikat, že nejsou k dispozici jen dvě hodiny mezi spánkama?). Díky ní objevuju uplně nové staré rány a můžu je zhojovat, protože ona je člověk, který patří do skupiny lidí, o kterých mi bylo říkáno, že nikdy pro ně nebudu nikdy dost dobrá. Obecně mi přijde mateřství jako naprosto skvělá příležitost k osobnímu růstu, vyrovnání se sama se sebou...jako život po třicítce je super :-) Člověk vážně zraje jako víno, ale teda čtyřicítky se bojím :)) (třeba zjistím, že to bude ještě lepší).
Nicméně téhle kamarádce jsem na začátku ledna řekla, že 30.1. mám narozeniny a chtěla bych je s ní oslavit. Původní plán byl bez dětí, ale člověk míní, Pán Bůh mění, že. Šli (byli tam 3 naši synové) jsme do dětské kavárny, dali jsme si dort, děti mi zazpívaly Happy Birthday, dostala jsem kytky a Teodor většinu pobytu tam proječel (nevím proč). Ale pointa - Kristina si na mě udělala čas a ještě mi stihla koupit dvě kytky (má dvojčata, takže každé mi podávalo jednu) a tak jsem po dlouhé době oslavila narozeniny s někým jiným než Viktorem. A navíc ještě to byl člověk (typově, ne konkrétně), o kterém mi bylo přes půlku života tvrzeno, že by si o mě neopřel ani kolo.

Druhou známou, se kterou jsem slavila o den později je holka, co se věnuje pohybovým vzorcům a life coachingu - ta je naprosto odlišná od Kristiny, Riina je takový ten životní optimista a terapeut. Jako jestli nemáte ještě svého life couche, tak si ho honem sežeňte nebo aspoň psychologa. Takový člověk, na kterého můžete všechno vyblít je fajn, který nedává řešení, ale jenom náhled Jo, ona z toho našeho "kamarádství" má kontakty na barefootový svět. A obecně networking. Prostě není to takové to, že já jí využívám na svoje problémy a neposlouchám jí, ona si na mě trénuje techniky a až to podnikání pořádně rozjede, tak to bude velký.

Life is good. Jako podnikání je mazec, ale v osobní rovině jsem momentálně velice spokojená :)

Andalusie - část 1.

Když jsme v 5 ráno vstávali, abychom stihli trajekt o sedmé do Helsinek, tak jsme si říkali, že to bude asi drsných 14 dní a že budeme rádi, pokud to neskončí rozvodem. Vážně jsme neměli žádná velká očekávání a vlastně jsme vůbec netušili, kamže to jedeme.

Cesta přístav-tramvaj-vlak-letiště proběhla v pořádku, před check-inem jsme měli dost času na nakrmení dětí, pak zvážit hlavní zavazadlo a projít si letištním peklíčkem. U bezpečnostní kontroly měly takové vtipné plotové ohrádky na zdrhavá batolata. Do jedné Stázka samozřejmě okamžitě vlezla a odmítala vylízt. Co bych za to dala, kdyby je měly před 2 lety. V letadle děti téměř okamžitě usnuly (teda po hodinovém čekáním na runway, když jsme teda konečně vzlítli - tyhle průtahy jsou pro naše děti největším testem jejich trpělivosti) a spaly dobré 2 hodiny. Normálně cesta Helsinki-Malága trvá 5 hodin, ale když má letadlo zpoždění, zvládne to i za 4. Před přistáním jsme začali s Véčkem diskutovat, zda to jsou hory nebo mraky. Vážení, pokud to nevíte, Andalusie je hornatá. My to nevěděli :-) Přistáli jsme a tam palmy. A vánek. A nebylo potřeba mít zimní kombinézu. Nálada nám najednou stoupla asi o tisíc procent. Jak strašný je listopad, prosinec a leden tady na severu, to si neumí běžný Čech moc představit. No a v ten moment jsme věděli, že to bude prostě dobrý a že si tuhle dovolenou užijem, i když máme dva malý prudiče s sebou.

Předodletová den před.+

Den po příletu.

Vlaková zastávka není označená tak, že by jí bylo extra snadné najít, ale úplně těžké to taky nebylo. Tam jsme pomohli jedné Britce koupit v automatu lístek na vlak, a vyrazili jsme. Dodneška nevíme, jestli Teodor měl platit za vlak nebo ne. U nádraží tatínek chtěl instalovat appku na taxíka, já mu řekla, ať neblbne, že si vezmem toho, co stojí u nádraží. Jak už jsem psala dřív, úplně to nevyšlo, chlapík netušil, kam má jet a stálo nás to 4 eura navíc.
Babička nás přivítala kuřetem s rýží, což bylo super po 13 hodinách cestování, ale našim dětem se teda s ochucenou rýží s cibulí moc nezavděčila, nám chutnala. Ubytovali jsme se a usnuli.

Další den jsme vyrazili do místního Bioparcu, což je takový hezčí název pro zoo. Vstup stál přes 20 éček pro 1 dospělého, což je prostě hodně, ale vyhozený peníze to rozhodně nebyly. Velikostně je te tak akorát pro děti, aby je nepřestala bavit - strávili jsme tam dobré tři hodiny.
Náš tatínek rozhodl, že si Uber objednáme z pod kopce (mám pocit, že navrhoval cosi o procházce k Zoo, která byla asi tak 2.5km vzdálená). Fajn. Cesta do Zoo vedla kolem babiččiny urbanizace, tehdy bylo rozhodnuto, že Uber objednáváme rovnou od Babičky.

Někteří jedinci ztratili nohy po pár metrech. Příště nebudu tatínkovi věřit, když mi bude říkat, že Tulu nebudem potřebovat

Bioparc

Bioparc

Tohle byla určitě procházka někam a že tam počkáme na uber :-) Mandarinky rostly na ulicích, prostě výborný.

Další den jsme se jeli vlakem podívat do sousedního městečka na motýly. Vstup zase kolem 20 éček na dospělého (plus 4x Uber), takže jako připravit peněženky, pokud chcete vidět něco jiného než moře a bazén. 

To je prosím motýl odpočívající na chodníčku, který byl málem zašlápnut španělským důchodcem.

Tady mohl člověk pozorovat, jak se postupně z kukly klubou motýli. To bylo vážně zajímavé

Prales

Děti měly hledat motýli, Téčko to celkem bavilo, Stázku vůbec.

"klokan" v motýláriu

nějaký plaz v motýláriu :-)

 Motylárium je na kopci a mají tam i krásnou vyhlídku. Žádnou fotku ale nemám. T

Selfie ve Fuengirole :)

Večer děti řádily na vybetonovaném hřišti.

 Jako spalo se nám dobře, protože takhle aktivní dny rozhodně v Estonsku nevedeme.

Následující den jsme se, i přes mé obavy, jestli to jako s tou aktivitou trochu nepřeháníme, vydali do SeaLife zase v nějakém tom městečku okolo. Vstupné bylo...hádejte :-D Ale tomu předcházela procházka. Náš tatínek mi tvrdil, že to je asi kilák (nezmínil, že vzdušnou čarou), takže když jsme dorazili do podmořského světa, děti byly hladové a unavené. Stázule se rozječela, když ona ječí, Teodor začne taky panikařit, takže ječeli oba a náš tatínek byl zpruzen, že za ty prachy slyší akorát řev svých ratolestí. Nakonec se děti uklidnily a nějak jsme to zvládli, ale neužili jsme si to.

Všimněte si té vylidněnosti.Všude akorát důchodci nejrůznější národností. Vážně jsem nečekala, že uvidíme tak strašně málo rodin s dětma.

Další den jsme si udělali piknik na místním hradě Solhail - děti nadšené, že má vlajku. Dodneška mi připomínají, že Solhail je hrad s vlajkou a Alhambra byl bez vlajky. Na hradě je nádvoří a ruiny, jako nic moc k vidění tam není, ale můžete se projít po hradbách, kochat výhledem...a hlavně! Neplatí se tam :)

Pokračování příště :) O stezce sebevrahů a hradě Alhambra.