Pobyt na Vysočině je skvělou příležitostí k zamyšlení se nad tím, kým bych ne/chtěla být až děti vyrostou. Potkávám se tu totiž se spoustou lidí různého věku a ti, když si mě přiřadí k tý Danušce, co žije v Estonsku, tak buď začnou povídat o sobě nebo naopak nechají mluvit mě. Pokud se něco chcete dozvědět, tak je určitě lepší nechat ostatní mluvit a moc jim do toho necpat svoje názory, obzvlášť pokud se na ně nikdo neptá. Já celkem ráda ty tetky poslouchám, vážně jo, člověk totiž zjistí, kým by se rozhodne ne/chtěl stát a kolikrát se toho dozvím. Mým vzorem stále zůstávají senioři z Norska, se kterýma jsem se seznámila na kurzu španělštiny a kteří mě zvali na svoje dýchánky, výlety a obecně, ač se zdravotními problémy, to byli lidé plní života, optimismu a životního moudra. Na dobu
až děti vyrostou mám spoustu plánů a někdy se fakt těším až se tak stane, vyletěním dětí z hnízda život nekončí. Pak mi teda dojde, že už budu jednou nohou v hrobě, a to už tak optimistický není.
Ještě teď hodně přemýšlím o tom, že když se chce, všechno jde, že nemá cenu čekat na až (až budu mít víc peněz, až bude větší bydlení), protože ideální podmínky nejsou skoro nikdy. Bylo to tak s tím naším e-shopem, neměli jsme peníze, nemáme prostory a přesto jsme začali. Žádný velký úspěch to nebyl, ale shop si postupně začal vydělávat na svůj provoz a teď, když jsme začali prodávat boty, se zdá, že se bude rozšiřovat. Boty jsou totiž skvělý artikl k prodeji: dětem roste noha a tak se, narozdíl od hraček, musí kupovat stále nové. Sice musíme řešit vracení, ale prostě prodáváme podstatně víc než předtím. No a včera jsem se rozhodla dát do jedné místní facebookové skupiny inzerát, že zakládám rodinné Montessori-friendly jesle/školku. Proč? Protože v Estonsku chybí estonská (ano, založila jsem si estonskou :-D) Montessori školka, ty dvě ruský, co v Tallinnu jsou, prej moc Montessori nejsou. Ono založit si monte školku z ničeho, obzvlášť takovou, kde je potřeba spousta materiálu, prostě není jen tak, když člověk po kapsách nemá několik desítek tisíc eur. Moje bývalá bff taky cítí tu samou potřebu, ale jde na to jinak, založila si tajnou facebookovou skupinu, jejíž část se jednou za čas setkává a diskutují o Montessori tématech - původně jsem do nich vkládala velké naděje, že tu školku založí, ovšem zatím se zdá, že budou radši diskutovat. Takže jsem se rozhodla jednat, našla jsem pár uklizených fotek z našeho bytu a dala si inzerát (já totiž věřím v sílu sociálních sítí) do místní Montessori skupiny (přes 7 tisíc členů a fakt ani jedna estonská montessori školka?). Ohlas byl překvapivě velký, více méně jsem našla zájemce, že zaplní tu kapacitu, co jsem si představovala (max 1-2 děti navíc, přece jenom mám ráda tu pohodu, co s dětma máme - jenže příští rok budu doma zadarmo a příjem na rozšiřování sortimentu bot se prostě hodí). Je mi jasný, že určitě někdo odřekne než se to spustí, určitě budou prudit, abych to udělala oficiálně, protože město a okresy kolem Tallinnu hodně na soukromý školky rodičům přispívají (některý až přes 200 eur, takže pak můžu udělat taky hustý školkovný). Pointa je, že spousta věcí jde, když se chce, a to i když máte malej byt :-)
Ještě o jedné věci bych se ráda zmínila, pořád se mi honí hlavou a říkám si, že o ní MUSÍM napsat, a to o životním nastavení nebo jak to nazvat. Většina křesťanů je v životě úspěšná, protože jim je jasný, že Bůh je na jejich straně a vždycky jim pomůže. Pády vidí jako Boží zkoušku, ze které, pokud to nevzdaj, vyjdou jako vítězové, vždyť Bible je plná takových příběhů. Nad tímhle teď dost přemýšlím, že jedna situace se dá vždycky interpretovat tolika způsoby a naše životní nastavení to předurčí. Že nic není černobílé a že neexistuje správné nebo špatné rozhodnutí (dobře, někdy jo) - Teodorovi teď upadlo kolečko od mašinky, chudák nám to furt ukazoval a byl z toho děsně nešťastnej - můžu mu potvrdit pocity a nic nedělat, můžu mu říct "a já za to můžu?", můžu jít do obchodu a hned mu koupit nový vláček, protože vím, že ho má děsně rád a navíc by mě přestal pronásledovat s tím jeho urputným š-š-š-š-š (aka "mámo, udělej s tím něco"), nebo můžu vzít dřevěné kolečko (ne stejně široký a trochu šišatý) a přidělat mu ho tam, co udělaj můj táta (a tím mě zachránil před š-š-š-š) nebo objednat kolečko z aliexpressu (to by udělal náš tatínek) a za měsíc mu ho tam přidělat (teď mi to došlo, vždyť náš tatínek už ten vláček kdysi spravoval a to kolečko fakt odněkud objednal). A každý tohle řešení mu sdělí něco jiného a bude budovat jeho postoj k životu. V AHA! rodičovství se píše, že pokud se nastavíme na lásku a budeme mít představu vztahu, který s dětma chceme mít, tak se nám to i stane, že to je vědecky dokázaný. Takže co se výchovy dětí týče, vždycky si tohle připomínám, že chci, aby děti věděly, že si vybírám Lásku a že všechny výchovné postupy, co si vybírám, tak se snažím, aby směřovaly k tomu ideálu pěkného vztahu. A někdy, když se mám chuť jít schovat, tak si představím, jak strašný by to bylo, kdyby se jim něco stalo a třeba to, že skáčou po posteli místo aby spaly, je vlastně malichernost, na který nezáleží. (tak třeba chvíli blbnu s nima a oni pak zase začnou spolupracovat - je to efektivnější než jít kdo z koho).
