Něco někam dát

Ač tenhle typ příspěvků spíš patří někam do pamětní knihy, tak si ho nemůžu odpustit. Stázka si totiž začíná objevovat svět jinak než pusou. Je to tak markantní, že si toho všiml i náš tatínek a komentoval na to.

Ta radost, když se jí něco povede, je výborná. A protože nám tu neustále tleská, jsem fakt v pokušení jí naučit, aby si ještě zatleskala :)

Zoo

Pokud chcete vidět, jak vypadaly zoologické zahrady za soudružek učitelek, tak určitě vyražte do Zoo Tallinn, jinak to není místo, které by bylo turisticky zajímavé. Ovšem s 2.5 letým dítětem to místo dostává nový rozměr, Teodora totiž zvířátka bavěj, chápe, že jsme se tam na ně přišli podívat. Navíc v zoo je skoro všechno, co se mu líbí: žáby, kočky, husy, kachny a králíci, jen prasata byla zazimovaná. (ano, Téčku by se asi líbil výlet na farmu, kde nemaj kozy a ovce), takže skoro celou dobu chrochtal, abychom náhodou nezapomněli, že chce vidět prasata nebo spíš proto, aby se držel své pověsti prudiče.

Dneska byl správně hnusnej den, vlezlá zima, nicméně jsme se nenechali odradit a ač jsem plánovala jet do zoo taxíkem, tak jsme to nakonec vzali MHD (je to hodina cesty 3 různejma prostředkama). Tam jsme se potkali s Čechem a jeho dvouletou dcerou, oba dva jsou zoo profíci, kdysi měli i permanentku, takže to tam maj prochozený a vědí, kde to malé děti baví. Hned na začátku jsem začala děti uplácet sušenkama (podcenila jsem žravost dvou dvouleťáků), Čech je naložil do vozíčku (Téčko vypadal dobře zpruzeně) a vyrazilo se. Stáz pendlovala mezi nosítkem a kočárkem, rozhodně neměla v plánu brzo usnout. Překvapilo mě, kolik toho T. nachodil, jak málo prudil a že opičení u dětí fakt funguje, holčička totiž pěkně chodila, tak Téčko taky. Po cestě domů neusnul, odpoledne bylo takový pomalý, nudný, neb jsme byli všichni unavení. Nějak na to dlouhý nošení Stáz už nejsem zvyklá, takže mě všechno bolí. Takže zítra zkusím najít ve sklepě FirstBike a vyrazíme jen na výlet do okolí (třeba pro koláček), Stáz pojede v kočárku, máma se o něj bude opírat...a nebo s nima pošlu tatínka :-) Jo, tatínek je svolný, až bude lepší počasí, jezdit s T. do zoo častěji. Ono obecně se zdá, že Teodora ty výlety za kulturou relativně baví, takže to chce kout, dokud je železo žhavé. Příště snad s Čechama vyrazíme do muzea umění.

Fotky žádný nemám, neb vevnitř se mi zamlžoval foťák a venku byla zima na to, abych vytahovala ruce z rukavic.

Celej den venku

Když se T. dneska ráno probudil, tak mi bylo jasný, že tohle bude jeden z těch dní, kdy ho po prvních 10 minutách dne budu chtít zavřít do krabice a poslat babičce. Takže jsem stála před volbou: 1) jít ven jen se psem, což zabije max. hodinu času a nechat se prudit po zbytek dne nebo 2) sebrat všechny síly, odvahu,...a vyrazit na cestu k moři, kam jsem se s nima už pár dní chtěla jít podívat, protože tam jsou kameny, který by mladý pán mohl házet do moře. (Kameny byly ovšem přimrzlý k zemi, takže plán nefungoval tak, jak jsem si myslela) A aby toho nebylo málo, řekla jsem si, že s sebou vezmu i psa, protože on tyhle výlety miluje. 

Zvládli jsme to překvapivě dobře. T. snaší chození na vlastní pohon celkem dobře, Stáz kočár trpí a stejně nakonec vždycky skončí u zdroje potravy a pes se choval kupodivu vychovaně. Holčičce se chtělo spát od momentu odchodu ze dveří, ale borka vydržela bejt vzhůru další 3 hodiny, protože co kdyby jí náhodou něco uteklo, že? Teodorovi se u moře celkem líbilo, byly tam kačeny, labutě a racci a obecně je na těch vlnách něco uklidňujícího. 

 

Nadšení z nich přímo tryská.

Doma jsem odložila spící Stáz, ohřáli jsme si s T. jídlo a znova mi bylo jasný, že doma po zbytek dne zůstat nemůžem. Protože bylo nad nulou, pískoviště trochu povolilo, takže jsem zavelela směr pískoviště a bábovičky. S pískem jsem se trefila, jako kdyby mu to přesýpání a rozhazování děsně chybělo. Mimochodem Vivo holinky jsou super, sedí skvěle, ale jsou teda na úzkou nohu. 

Stáz překvapila tím, že se nechala v pohodě oblíknout do kombinézy a že si spokojeně lezla po pískovišti a to, že je jak čuně, jí bylo upřímně jedno. Teodor by v tomhle věku seděl a řval.

Posypává jí pískem

Schleich nesměl chybět

No a pak jsme přišli vymrzlí domů (jak se blížila soumrak, začalo přituhovat), děti se zabavily samy, já prokrastinovala, když přišla zpráva od Čecha, že za půl hodiny jsou u nás a že půjdem na krátkou procházku. Ok, nakonec se to docela hodilo, protože jinak by usnuly před šestou večer a to zavání tím, že by tady pak mohly strašit až do noci, takhle usnuly po sedmý, značka ideál. Pokud T. v noci nebude dělat dlouhou inventuru schleichů, tak zítra s nima do zoo. A asi mu vytáhnu FirstBike ze sklepa a budu ho nutit být aktivním, aby neměl roupy.

Čekala jsem, že po takovýhle aktivitě budu večer mrtvá, ale opak je pravdou. Čerstvý vzduch, málo kňourání a pohyb mi asi udělaly dobře na duši.

Ona je už tak velká a šikovná

Lepší fotka z dneška není

Doposud jsem nad Stázčinými pokroky moc neochichala ani neachivovala, tak nějak mi to nepřišlo a vždycky mi přišla oproti Téčku taková maličká, miminkovská, "opožděná" nevím, jak to vyjádřit. Ovšem dneska mi došlo, že ona je už tak velká a šikovná. Rozhodně není malý bezmocný nerozumný mimino.
Ona mi rozumí - řeknu, že půjdem do kuchyně a ona se tam vydá, řeknu, aby si zatleskala (netleskáme jí, ale naučila se tleskat a většinou tleskala v takových vtipných situacích, tak jsem to vždycky okomentovala "no, zatleskej si") a ona zatleská, rozumí "ne", horký...
Snaží se imitovat, o tom, že imituje Téčko jsem už psala. Dneska jsem vytáhla kuličkovou zatloukačku, ukázala jsem jí, jak to dělat a ona se tak snažila ty pohyby kopírovat. Prostě tu brzo bude batolátko.

Pointa: Devítiměsíční mimino není hloupý a dokonce i rozumí - někdy mi totiž přijde, že spousta lidí si myslí opak.

A aby to nebylo jen o Stáz, tak Teodor začal z geometrických tvarů dělat jiný - třeba z trojúhelníků obdelník apod. Ale stejně nejradši stále hází schleichy.

Da, chro-chro, hr a malá opice

Člověk si zvykne na všechno. Takže už mi to ani nepřijde uhozený se celý dny ptát, kde je "doplň schleicha"? Nebo to, že už aspoň dva týdny vždycky jednoho schleicha postrádáme, a když ho najdem, tak prostě někam zašantročí dalšího a pak se po něm v noci začne ptát. Naštěstí už teda pochopil, že já s ním teda ponocovat nebudu, takže už není vzhůru x hodin, ale během chvíle odchází za mnou spát. Ze začátku mě to jeho kňourání a opakování zvuku pohřešovaného zvířete děsně rozčilovalo, ale už jsem si vybudovala imunitu, zvíře se totiž vždycky během pár dní našlo a kňourání je na denním pořádku, takže ho vnímám čím dál míň. Taky mě nepřestává fascinovat, že dokáže velkou část dne strávit "hraním si" se schleichama, hází tu s nima, plavou, skáčou, nakládá je...a já hodně přemýšlím, jak málo mu vlastně stačí k zabavení se. Na sofistikované vzdělávací aktivity mi z vysoka peče, pomáhat mi taky odmítá a já se od Montessori zase začínám víc přiklánět k Waldorfu. Ale stejně se zdá, že pokud překonám lenost, tak by v únoru na pár hodin denně mohl začít chodit do školky, co tu máme za rohem, protože tam je ruská věkově smíšená třída a maj místa. Vede mě k tomu pocit, že mu chybí společnost dětí, tu mu prostě nejsem schopná zajistit, neb děti jeho věku a starší tady prostě v naprosté většině chodí do školky. S barefoot kamarádkou se sice snažíme, ale jednou tejdně je málo, navíc naše děti maj čím dál víc rozdílné spací režimy (T. ráno vyspává). A teda přijde mi, že se doma nudí, threenager jak vyšitej - nic se mu nechce, radši tu bude házet schleichy...Taky se tu hroutí kvůli kdejaký blbině...No, známe to asi všechny.

Naučili jsme ho říkat "da" jako ano, po měsíci drillu začal říkat "chro-chro" místo "chra-chra" - ale "o" v jiném slově vyslovit neumí. A taky říká "hrrr" jako hroch. Blbý je, že to "r" vyslovuje blbě a nechci vidět to přeučování. Zdá se, že začal chápat otázky typu "Je to žirafa?"  "Ne" - To v říjnu ještě neuměl říct ne, pokud to ta daná věc nebyla. Takže celý dny jsou u nás ve znamení, že mi ukáže schleich kačenu a řekne "che-che" nebo "se" (sele) a já se ho ptám: "Je to sele?" "Ne. Ká-ká" (káč-káč). Dále miluje, že dělá zvuky/pojmenovává ty schleichy, se kterýma si hraje a já mu to musím říkat. Ale ne, už mi to fakt nepřijde, ani nemám pocit, že mi to leze na mozek.

Občas si ještě hraje s kostkama

Před pár dny proběhl pokus o zavedení režimu, neb vstávání v 11 mi přišlo už trochu extrém, hlavně proto, že pak fakt nemáme šanci se s nikým sejít, protože děti kamarádů přes poledne spí a pozdějš odpoledne by hrozilo Téčkovo usnutí. Ovšem jak rychle začal, tak i skončil, jediné, co zůstalo je každodenní chození ven. Myslela jsem, že venku by třeba mohl házet kamenama, klackama, ledem místo schleichama doma, ale to neee. Ty procházky protrpujem všichni, ale zdá se, že T. se s nima už smířil a při odchodech ho není třeba už tak intenzivně uplácet sušenkama.

Kačenu, co sebral před pár týdny psovi (který jí sebral jemu, když mu bylo tak 9m) a nepustil jí z ruky, před pár dny z ničeho nic donesl Charliemu a už o ní neprojevil zájem. Kačeny asi totiž nahradila prasata. Dneska jedno plyšový našel u psa v boxu, takže je mi jasný, že teď budem měsíc všude tahat to. A já mám dilema, jestli z bookdepository objednávat knížky o prasatech nebo ne, aby to nedopadlo jako s těma o kačenách, objednala jsem je "pozdě", takže nám teď chodí balíčky, ale T. o ně neprojevuje moc zájmu. 

Stázka je vopice neuspatelná. Ale když už usne, tak spí, narozdíl od bráchy, se kterým jsem v tomhle věku běhala 3x v noci čůrat - sice mě odplenkovávání Stázky děsí, ale je to fajn, že jí to je jedno, jestli je počůraná nebo pokaděná. Jinak je oproti bráchovi  zlatíčko...ve smyslu, že s miminem to je prostě jednodušší než s threenagerem. Jasně, že mi věčně visí na noze a všude mě pronásleduje, ale na to je tak nějak už člověk zvyklej.
Před 3 dny se nám tu začala pohyboval lezením místo plazením. Předtím lezla, jen když se chystala něco uzmout...pes když jí slyšel v kuchyni za rohem, tak honem utíkal sežrat granule. Leze pomalu a opatrně, hrozně se mi líbí to pozorovat, obzvlášť, když tu T. leze (např. vozí schleichy ve vlaku) a ona ho pronásleduje.
Brácha je stále na úrovni rockstar a poloboha, začíná ho napodobovat a to je taaaak sladký.
Teodor jí vzal na milost a dovolil jí se s ním koupat (včera jí počůral :)), takže to je na vrcholu blaha - voda + brácha = značka ideál
Ví, co má T. rád, takže mu to s velkou radostí bere - dokonce už i zdrhá :) Obecně spolu ale vychází dobře, teda není to tak, že by jí T. bezmezně miloval a opečovával, ale zajímá se o ní (když brečí, tak mě na to upozorní a nebo jí ještě jednu vrazí, asi aby měla proč brečet), takže asi dobrý.

Tady se hádaj o schleicha

Zvládá permanence box aka umí předmět někam dát (třeba kostku do auta), což je prostě super.

 

Objevila pračku. T. jí ještě ukázal, jak se mačkaj čudlíky na troubě, ta narozdíl od pračky nemá dětskou pojistku. Jeden skončil, druhý začal. Chjo, mě ty pojistky nebaví furt zapínat a vypínat.

No a my jsme se s naším tatínkem pustili do tvoření. Mě je ten waldorf čím dál bližší, nějak se mi zamlouvá ta pomalost, ta piplačka...a chtěla bych to předat dětem, užívat si ten proces tvoření (mám v hlavě paralelu se tím včelím voskem). K mému obrovskému překvapení se mi během 3 dní povedlo udělat okenní průsvit, jako vypadá to jako práce žáka 2. stupně ZŠ a přijde mi, že mu něco chybí (dolepit vločky?), ale je můj a povedlo se ho relativně dodělat. A hlavně bych teda nevěřila, že něco, co vypadá takhle jednodušše, dá tolik práce. 

 

Panence jsem dodělala vlasy, teď už je jen přišít. Stázka se jednou k panence dostala a začala vyndavat špendlíky, výborný. Přiznám se, že panenku ještě jednu chci ušít...

Poté, co jsem dala na FB poptávku na výrobu dřevěného statku pro schleichy, se náš tatínek vzchopil a pustil se do výroby. Juchů. 

Stázce nesmí nic ujít. 

Jo, a máme tunel. Stázka k němu nemá moc důvěru, na Téčku je vidět, že mu ten pohyb venku chybí, takže se do něj vrhal s velkým nadšením (ale ven prostě chodit nechce) a já se do něj asi budu před nima občas schovávat. :-)

Herman, Rút a sourozenecká kniha

Trocha radosti U vofučat nespavých. Dneska dorazily na přání uháčkované panenky ke "Dni sourozenců". Ovšem T. jakmile viděl balíček, tak se dožadoval jeho otevření, takže panenky jsou v provozu už teď. Příznám se, že se mi moc líbí a Stázku taky zaujaly (ach, chtěla bych samé local hand-made toys). A protože se dostávám pomalu, ale jistě zpět do formy, co se imaginativní hry týče, i Téčku se začínají zamlouvat, neb jsou skvělým doplňkem ke schleichovskému utrpení - on si hraje se zvířatama a já se/jeho zapojuju s Hermanem a Rút.

Z fotoalba mám taky děsnou radost. Zdálo se totiž, že buď jsou s divnejma obrázkama, s koženýma deskama nebo bílá s reliéfem. Upřímně, ten obrázek není úplně, co bych si představovala, ale na sourozeneckou knihu bude super, protože je tam holka, kluk a pes, prostě moji tři vofuci. Jen teda nevím, jestli tu sourozeneckou knihu dělat pro rok 2016 nebo prostě "rok spolu", tedy že bych jí dodělala v dubnu 2017 - co myslíte?

P.S. Stázka by se k Teodorovi neustále tulila a ocucávala ho. Dneska večer jsem rozhodla, že jí nebudu uspávat v Tule, ale v posteli. Ona byla  tak odhodlaná se k němu dostat, přitulit se a ožužlávat ho. Prostě náš tulínek. Škoda jen, že Teodor její snahy neoceňuje...

Sněhový utrpení, část nevím kolikátá

Aby Teodor furt neotravoval doma se schleichama, bylo rozhodnuto, že budem zase každej den chodit ven. Je to utrpení pro nás pro všechny, Stáz sedět v kočáru nebaví, v nosítku taky ne, na zemi je zase jako placka (ale když jí posunuju, tak jí baví dělat andělíčky), Teodor odmítá nosit rukavice, protože mu pak padaj schleichové, a obecně asi nevidí důvod, proč by měl s nima dělat to samý, co doma, venku, nehledě na to, že venku je kosa, musí se oblíkat...No a já se musím taky oblíkat a udržovat je v relativně spokojený náladě, abychom venku tu hodinku vydrželi. Ale jo, asi mi ten čerstvej vzduch svědčí. A děsně se těším na jaro až bude Stáz chodit a budem schleichům stavět v lese domečky :)

Noví kamarádi

S Čechama a Slovákem na pivu

Od roku 2009 permanentně žiju v cizině, žila jsem necelý rok v Bulharsku, kde jsem se potkala s tatínkem dětí, pak jsem pár měsíců žila v Estonsku, ale nebyla jsem spokojená se svojí prací ani s mužem, tak jsem se na rok odstěhovala do Norska. Během mé nepřítomnosti se ten náš vztah vyvinul tak, že jsem se vráila, získala práci ve škole a zůstala. Během těch let (a několika letních au-pair pobytů předtím) jsem zjistila, že najít si kamarády v cizině, pokud člověk není "party animal" nebo nemá nějaký specifický koníček, je celkem fuška. V Norsku jsem se kamarádila s jedním 18-letým klukem z kurzu norštiny a pak s důchodcema z kurzu španělštiny. Většina norských seniorů totiž vlastní ve španělsky mluvících zemí byteček, haciendu nebo tam aspoň každou zimu na měsíc letí. Jako ti důchodci byli výborní, žádní takoví ti čeští, co si jen věčně stěžují a vrcholem týdne jsou slevy v Kauflandu. Všichni to byli vzdělaní lidé, co toho za život spoustu prožili, několik z nich bylo z Německa a VB, mluvili na mě pomalu norsky, brali mě na výlety, zvali na akce...jako fakt to bylo super. Bergen mi vážně chybí...

Tahle je z výletu za klukem, se kterým jsem se poznala po internetu. 

V Bulharsku jsem se občas setkávala se dvěma dalšíma dobrovolníkama, ale jinak nic, prostě tam nikdo nebyl. No a Estonsko bylo fakt oříšek, protože kurzy estonštiny byly komorní, můj první jediný spolužák byl Fin, kterýmu to šlo setsakramentsky dobře (estonština a finština jsou ze stejný jazykový rodiny) a byl to pařmen. Hm, pro toho jsem byla nezajímavá. Na dalším kurzu jsem se seznámila s jednou Slovenkou, jenže ta se za pár měsíců odstěhovala do Finska a přestala komunikovat. Na tom samém kurzu ještě byla jedna Lotyška, který to šlo taky samo a navíc měla vždycky hotové všechny domácí úkoly. S tou jsem se začala kamarádit po narození Teodora, to už bylo dávno po kurzu, protože jsme se shodly v názorech na výchovu. S ní to kamarádství ovšem vyšumělo po jejím přestěhování za město. Ve škole se moje snahy o skamarádění se s kolegyněma moc nesetkávaly s úspěchem, Estonci jsou podobně jako Norové vůči "cizím" rezervovaní, ale velice přátelští k těm, kteří jsou uvnitř kruhu přátel. Po narození Teodora jsem poctivě chodila asi přes půl roku na miminkovská cvičení, vídávala jsem se tam s těma samejma lidma a byla jsem oslovena asi až půl roku po naší první návštěvě a stejně z toho nic nebylo. To samé v prvním zaměstnání, všichni tam mluvili anglicky, ale za ty 4? měsíce se mnou nikdo nenavázal vícevětnou konverzaci. Já osobně mám taky takovou severskou povahu, takže ode mě se nějaká extra aktivita očekávat nedá.

V létě, díky tomuhle blogu, jsem se seznámila s Estonkou, co je vdaná za Američana, mají dvě děti, taky s rozdílem něco přes dva roky, s tím, že jsou o rok starší než ty naše. I když nejsme "two peas in a pot", tak si rozumíme, obě chodíme s dětma hodně ven, dřív naše děti vstávaly v podobně hrozný hodiny (u nás se teď, díky zimě a tmě, ráno vyspává) a tak nějak máme podobný výchovný cíle (ač někdy jiné prostředky).

A to nejlepší nakonec. Před Vánoci jsem se díky Facebooku seznámila s Čechem, co má dvou a něco letou holčičku a pak ještě mimino. Ta holčička mluvíííí! No a díky němu jsem zjistila, že tu jsou i další Češi, s některými jsem se v sobotu večer setkala v "hospodě". Stázka jela se mnou, protože by večer bez mlíka nedala...Pobyly jsme jen hodinku, což byla škoda, ale i tak to bylo fajn bejt mezi dospělejma lidma, co se nebaví jen o dětech a mluví česky. S Čechem se ob týden vídáme a je to fajn, snad to pomůže Téčku se rozmluvit a jeho holčičce mluvit víc česky.

Jedem za klukama

Z nových kamarádů mám fakt radost a doufám, že jich ještě pár přibyde, aby si děti měly s kým hrát a já pokecat. Zjišťuju totiž, že ty různé výchovné postupy mě děsně obohacují a stávám se víc a víc open-minded. (a to teda i díky MK, tam jsem se naučila obrovské toleranci a že i když to někdo dělá jinak, tak to neznamená, že to dělá blbě)

Jdu spát, Teodor už týden v noci dělá inventury Schleichů a vždycky ho to probudí, že je dalších x hodin vzhůru. A nebo možná budu vzpomínat na Norsko a budu se utápět v lítosti, že místo ve fjordu žiju na placce...

Genderové stereotypy

Nejradši rve panáčkovi vlasy.

Gender* je moje oblíbené téma, dokonce tak moc, že jsem o něm psala diplomku, a tak jsem do rodičovství šla s tím, že rozhodně moje děti budou vychovávány v gender neutrálu. I kvůli genderový rovnosti v hračkách jsem ráda, že máme holku a kluka, protože díky tomu mají přístup k hračkám opačného pohlaví. Nechci tím říct, že je špatně, pokud si holčičky hrajou s panenkama a kluci s autama, to je každého věc a kolikrát si do toho ty děti ani nenechaj moc kecat, že. Ale spíš jde o to, že mají přístup i k jiným hračkám, holčičky třeba k autům, stavebnicím (a tím nemyslím růžové**), vlačkům a já nevím k čemu všemu a kluci, že mají panenky (vždyť jednou budou otcové), kuchyňku a tak...

** Někde jsem viděla podobné porovnání figurek z lega "pro kluky" a z Friends...ehm, jaká já asi podprahová zpráva pro z lega "pro holky"?

No a před Vánoci jsme si s Téčkem prohlíželi vánoční katalogy a mě došlo, že pro Stázku koukám jen po panenkách a růžových věcech. O-ou. Ty stereotypy jsou ve mě hluboce zakořeněný. Pak jsem ještě dvakrát na facebooku proklikla nějaký vlákna o panenkách a je vám jasný, jaká témata se začala objevovat na fb zdi, že? Samý panenky, najednou to jelo a já měla pocit, že Stázka potřebuje všechny. Trávila jsem hodiny studiem realistických panenek a přemýšlela, jestli potřebuje s měkkým tělem nebo s tvrdým a genitáliemi. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem při jednom výletu do hračkárny studovala, co mají panenky mezi nohama. V ten moment mi došlo, jak moc jsem praštěná. Po Vánocích a proklikách na jiná vlákna se mi v naštěstí na zdi objevují jiná témata, takže má touha nakoupit Stázce od každého typu panenky aspoň jednu je ta tam, ale stejně, když náhodou kramaří u panenky v postýlce, tak se rozplývám "jééé, ona si hraje s panenkou" - když to samý dělal T., nerozplývala bych se. )
Když už jsem byla v té analýze, tak jsem si taky uvědomila, že Stázce nenabízím auta. No a tím se dostávám k pointě, že ač jsem se vědomě rozhodla se snažit o genderově neutrální výchovu, tak ty stereotypy jsou ve mně hluboce zakořeněné a člověk je nevědomky podporuje. To asi obecně není špatně, protože člověk potřebuje vědět, jakou roli v životě má hrát, ale na druhou stranu média to dovádí do extrémů. Jsou to proboha děti a ta segregace hraček a oblečení podle pohlaví mě teda nebaví. Přiznám se, že se celkem obávám školky, kdy se děti potkají s dětmi, co vyrůstají v mass media culture...ale to se zase dostávám někam úplně jinam. Prostě chci, aby se moje děti při rozhodování, co budou v životě dělat, neřídily tím, že jsou kluk/holka, ve smyslu, jsem holka, tak na matiku nemám buňky, jsem kluk, tak nemám empatii,...chápete mě, že jo?

*Gender je kulturní konstrukt, jak by se mělo dané pohlaví chovat. Slovy mojí mámy: "Proč mu kupuješ kuchyňku? Děláš z něj holku".

Výprava do laborky

Dnešní výprava do laborky, kde Stázce brali krev na rozbor, jestli má všeho dostatek, byla natolik výživná, že si zaslouží vlastní článek. 

Vypravili jsme se o půl jedný, s tím, že jsme z domu odcházeli 2 minuty před odjezdem autobusu - novinka: Téčko zvládá odchody i bez svačinek a chodí pěšky, do kočárku dávám Stázku, líp se odtama vyndavá - a nakonec jsme ještě na bus čekali. Nechápu. 

První bus byl v pohodě, dvě sousedky aktivně bavily Stázku, která si různě na sedadle stoupala, snažila se ochutnat kdeco, lízt po bráchovi, mě...V tramvaji to taky šlo do momentu, kdy mi došlo, že ta tramvaj vlastně nejede tam, kam potřebujem. V tyto okamžiky oceňuji svůj chytrý telefon a google mapy, které mi ukážou, kde jsem a pomůžou mi vymyslet nejlepší řešení. Vylezli jsme, počkali jsme na další, vysokopodlažní, kam jsem s přehledem dostala obě děti i s kočárem. Na další zastávce, před výstupem, jsem došla přes celou tramvaj pro mladého chalána, aby mi šel s kočárem pomoct dolů. Jo, tu jednu zastávku jsme byli líní jít, resp. nechtěla jsem moc pokoušet Téčkovu ochotu spolupracovat, abych nemusela mít Stáz na hrbu a Téčko v kočáru. 

V laborce nikdo nebyl. Značka ideál. Než jsem se rozkoukala, T. tam pustil z takový tý láhve vařící vodu. Ještě že se mu nic nestalo. Ne zrovna prozřeleně jsem se ho zeptala, jestli chce napít. Chtěl, dokonce i tak moc, že zaparkoval kačenu a dvě schleich selata na rohožku při vstupních dveřích, aby měl volný ruce. První kelímek vypit. Přišla na nás řada. Téčko hlásilo "baba" (voda), nalívám mu druhej kelímek a jdeme do kanclu dát krev. T. odmítá vzít kačenu a selata s sebou. Z možností 1) scéna, protože mu hejbu se systémem zaparkování zvířat nebo 2) spolupráce z jeho strany, když je tam nechám bejt. jsem si zcela jasně vybrala tu druhou. V kanclu T. opět hlásí "baba" a mě je jasný, že tohle bude problém po cestě zpátky. Při usrkávání vody se zaujetím sleduje trápení své sestry a jeho obličej ukazuje, že to prožívá s ní. 

"Baba" - nalívám mu půlku kelímku a říkám, že to je poslední. Při návratu do čekárny tam kačena a selata nejsou. Panikaaaaa. Recepční je dala na sedačku. Uf. Přebaluju Stáz, snažím se jí nakojit, zatímco T. pije vodu. Najednou koukám a na gauči sedí kluk a hraje si s Téčkovou kačenou. Panikaaaaa. Kačena vyrvaná klukovi z ruky, ale ztratila se nám selata. Uf, selata nalezena na poličce. Obě děti oblečeny, odcházíme. Ve výtahu čtu jídelní lístek. Zaujaly mě nízké ceny, takže bylo rozhodnuto, že nás před cestou zpátky nakrmím.

Děti opět svlečeny, Stázka odložena, Téčko ze začátku spolupracovalo, nekoukal, kde co lítá, takže jídlo nebylo všude. Ale pak se najednou rozmáchl, půlka jídla vyletěla z talíře, ale co bylo to nejhorší, selata byla od omáčky a ubrouskem to nešlo utřít. Jídlo jsem dojedla za kňourání Teodora, že má špinavý prase a Stázčina mručení, že chce mlíko a spát. Teodor a jeho ukňouraný "cheche" (sele) mi po pár minutách začalo lízt na nervy, tak jsem mu řekla, ať ho dá Stázce, že mu ho v puse umeje. A on jí ho fakt dal. Nicméně Stáz mu nevěřila, takže ho do pusy nedala. Tak si ho olízal sám :) 

Cesta zpátky byla ve znamení čůrání každých 10-15 minut (domů to trvá hodinu), takže jsme furt vystupovali a čůrali. Stázka naštěstí aspoň na chvíli usnula v nosítku, tak to šlo líp, ovšem když se probudila, tak to bylo peklíčko, neb se snažila dostat z nosítka, aniž by na to byla oblečená (nosím jí pod bundou).

Fotky nemám, protože na to fakt nebyl čas. Po příchodu domů jsem hodinu tupě zírala do telefonu a nebyla schopná žádné akce. Nicméně jsem pyšná na T., že to dal po svých. 

Modelování z včelího vosku

Jediná mmomentka, poslední dobou fotím fakt málo

Včera jsem četla tenhle článek o modelování ze Stockmar včelího vosku. No a protože jedna krabička se nám tu už roky válí, tak jsem si říkala, že to zkusíme, když to zvládne 2.5letá Nora, tak 2.75letý Teodor to přece musí zvládnout taky, že. Popravdě je buď Nora dobrá nebo to je PR článek...prostě nebyl schopen z toho nic vytvarovat a nijak zvlášť ho to nebavilo čekat až ten vosk změkne. Když už konečně změkl, tak byly stále podstatně tvrdší než play-doh. Takže i po poctivých 5 minutách válení hada, měl stále kuličku, jen trochu válečkovitější. ALE! Mámu to bavilo moc (většinou modeluju s ním), úplně na mě dýchla ta waldorfská pomalost, ta trpělivost, jak hmota měkla a pomalu se pod mýma rukama měnila v "hada" ... Pro starší děti asi super a zajímavější jak play-doh, které na vzduchu vyschne, divně smrdí a obecně prostě na přírodní materiál nemá.


Tenhle článek je asi o ničem, ale musela jsem to ze sebe dostat :-)

Devíti měsíční kontrola

Jediná Stázčina fotka z onoho dne...tahle tunika je totiž naprosto dokonalá, jen se mi jí nepovedlo na ní vyfotit z jinýho pohledu.

Zvládla jsem hodinovou cestu mhd s fretkou, co rozhodně chvíli v klidu neposedí a s peciválem Teodorem (konečně jsem přišla na ten trik-svačinky zajistí, že se při vypravování nerozbije a díky tomu pak spolupracuje). Cestou jsem byla opět po palbou dobrých rad, žé bych ty děti měla víc oblìkat (asi bych měla, ale zase na to přeběhnutí od bytovky na zastávku, z busu do busu a pak přejít silnici k mudře, mi to přijde zbytečný, navíc jsou oba zdraví, takže to asi nepodceňuju až zas tak moc) a T.dostal několik bonbónů. Jako vážně by mě zajímalo, proč s sebou důchodci nosí kapsy plně cukrovinek, to je vážně rozdávaj na potkání? Jedna agilní důchodkyně, i přes moje ujišťování, že to T.zvládne sám, ho chňapla za ruku, že mu pomůže do busu, ale akorát způsobila upuštění kačeny, kterou držel v ruce a já jí pak musela lovit pod busem a řéšit hysterickýho klučíka. PROSÍM RESPEKTUJTE PŘÁNÍ MATKY.  To platí i o pomoci s kočárkem.

Stázka má 74cm a 8220g, tedy o 4cm víc než měl T. a o půl kila míň. Jako řekla bych, že je hubená, momentálně jí jsou všechny kalhoty volný v pase a nebo je norma prostě jinde.

Máme žádanku na logopedii pro T.a na rozbor krve pro S. (to se tady běžne dělá, nicmene mudra vypadala znepokojeně, že nejí příkrmy). Na logo jsem vážně zvědavá, jdem k ruský, ale T.má ruskou slovní zásobu nic moc, tak uvidíme, jak to půjde.

Cestou zpátky T. usnul a od tý doby má zas rozházený spaní.  :/

Mudra by mnohem radši viděla, kdyby chroupala kus hovězího než špaldu...

Fretka

Stázka za poslední 4 dny udělala obrovský skok kupředu, včera si konečně sama sedla, začíná lízt, stoupá si s lehkostí jarního vánku, dneska konečně dovychytala dostávání se dolů, ve vaně řádí jako žralok (T. se s ní odmítá koupat), což je děsná zábava pro mě pozorovat. Jako už chápu, proč mi lidi říkávávali, že Téčko je děsně vážný mimino, Stázka se řehtá, výská si ... A je děsnej vofuk, co se uspávání týče. Prostě jí člověk uspí, při odložení se probudí a nechala by se uspávat ještě 2x tak. Se starším prvorozeným to je nic moc. Takže vlastně přes den moc nespí a večer usíná pozdě, protože prostě nemám čas ani chuť trávit jejím uspáváním celé dny. Ono když je už pak hezky unavená, tak aspoň usíná rychle.

Při uspávání se různě zaklání nebo takhle visí...hlavně neusnout.