2016

Nechala jsem vytisknout fotky od narození Stázky - tohle je před odjezdem do porodnice

Jdu s proudem, navíc jsem vypila malou láhev coca-coly (piju jí 1x ročně), takže ohlédnutí za rokem 2016. Ne že bych si teda myslela, že zítra bude něco jinak, celkem upřímně doufám, že T. nevstane ve 3 ráno a nebudem rozbalovat dárky (poslední dobou zase vstává v tyhle šílený hodiny, je x hodin vzhůru a pak to dospává do 12), ale ono to je asi dobrý se občas zastavit a připomenout si, co dobrýho se stalo. Možná by stálo za to koupit kalendář a psát si tam poznámky a pak si ho společně projít a zavzpomínat. Ale to už jsem zase někde úplně jinde :-)

Když jsem začala přemýšlet o tomhle příspěvku, tak první myšlenka, že se kromě narození Stázky nic moc neudálo. No jo, ale vlastně před narozením Áčka jsme spustili po půl roce příprav e-shop aka černou díru na peníze, která překvapivě není už tak prodělečná - resp. vydělá si na svůj provoz.

A pak už jen ty dílčí úspěchy a radosti: Zjistila jsem:

• že s těma dětma zvládnu cokoli, od provozu domácnosti po cestu MHD na druhý konec města a zase zpátky. Tyhle cesty veřejnou dopravou mě naplňují neuvěřitelnou touhou po tom, abych v roce 2017 dostala auto. 
• že tu máme podstatně uklizenějš (a obecně mám ty domácí práce líp zorganizovaný) než před dvěma lety
• že i jistoty nemusí být vlastně vůbec jistý a že život je vlastně nevyzpytatelný. 
• že dokážu uplíst deku a ušít panenku, to bych fakt nikdy neřekla, že jednou zvládnu.
• že Teodor umí spát celou noc.
• že ten rok neměl žádný vliv na sebestřednost a sebechválu :-) Jsem prostě dobrá!

A v roce 2017 bych si přála, abychom zůstali zdraví, protože ten zbytek se dá vždycky nějak zařídit. No a děti by mohly spát, Téčku se líbit ve školce (ještě tu "správnou" vybrat) a my s tatínkem se mít pěkně. 

Jak zabavit osmiměsíční mimino

Čas od času se mi v news feedech na Facebooku objeví dotaz, jak zabavit osmi/devíti/desíti/...- měsíční mimino. V myšlenkách těm osobám odpovídám, aby potomkovi pořídili staršího sourozence nebo psa. Jako vážně, zabavit dvě děti je podstatně jednodušší než jedno, obzvlášť pokud žijete v bytě a jste doma spolu sami. Ono když je dítě jedináček, ale jsou kolem aspoň babičky a furt se něco děje, je to jiný než když je doma jen s mámou v malym bytě, kde prostě ta akce chybí.

Stázka je Teodorovi, k jeho nevelké radosti, věčně v patách a je rozhodnutá mu ocucat cokoli, co má v rukou. Jako vážně bude fajn až přestane věci rozpouštět a začnou si spíš hrát než se vzájemně prudit.

Další skvělou zábavou se stal pes, tahá ho za chlupy, ocucává mu ocas, pokouší se o depilaci...pes z toho radost nemá, ale odmítá se pohnout. (samozřejmě, že psa bráním)

Pes je vždy nablízku.

A když není pes ani Téčko, tak leze po mě. Různě mě přelejzá a je spokojená. Tady se jí klíží oči, ale prostě nemá čas usnout, vnitřní nutkání si věčně stoupat je prostě silnější. Takže na dnešek třeba spala 8 hodin (ale zase v noci spí) a pak si dala 2x10 min během 13h dne.

Když je unavená, tak odmítá být sama, takže mi visí na noze - to teda upřímně nesnáším, protože se nemůžu hnout - nebo ječí. Před pár dny jsem objevila trik, jak se jí na chvíli zbavit, když potřebuju něco dodělat s Téčkem.

Voda do vaničky a je od ní na dobu pokoj. Téčku jsem dávala vodu do kýble v obejváku, voda v koupelně je podstatně lepší.

Obecně se nedá říct, že by dělala něco jinýho než bordel nebo rozpouštěla...T. v týhle době zvládal permanence box i navlíknout kroužek na tyčku. Podle mě by permanence box možná i dala, kdyby seděla a tu díru líp viděla. Jenže holčička všechno dělá v tomhle pololehu na boku, takže mám smůlu. Druhý dítě holt nebude na chlubení, jak je strašně moc šikovný, což mi vlastně vůbec nevadí, protože to, že v noci spí a přes den je uživatelsky ok, považuju za mnohem důležitější než brzké zvládnutí jemné motoriky.

Téčko jako profík :-) (mám lepší fotky, ale s bordelem v pozadí)

Doplnění k předchozímu článku

V předchozím článku jsem potřebovala ze sebe "vyblejt" všechny ty negativní emoce ohledně Vánoc, a tak jsem smíchala jablka s hruškama a občas i švestku jsem tam přihodila. Takže asi takhle:

• Slavit Vánoce jen kvůli dětské radosti z dárků podle mě postrádá smysl. To jim ty dárky můžeme dávat kdykoli jindy. 
• Je skvělé, pokud člověk miluje oslavy a užívá si všechno to těšení a přípravy na Vánoce. Pro něj Vánoce mají smysl, a to i když je ne-křesťan. A není o nic lepší nebo horší než člověk, kterému jsou oslavy u zadele.
• Průběh našeho Štědrého dne mě přesvědčil o tom, že odmítám dělat Vánoce jen pro to, že se to má, obzvlášť pokud tatínek nespolupracuje (nicméně přislíbil, že příchod Nového roku oslavíme, že se bude velkou částí podílet na přípravách, a to už se vyplatí). Příští rok chci zkusit Vánoce u našich, oni budou z dětí poprdění, tak třeba se tam někde ta vánoční atmosféra najde. Moje máma si totiž začala užívat přípravy až když už nám dětem to bylo tak trochu jedno, takže možná že dokáže pro děti vytvořit tu kouzelnou atmosféru. 
• Děti (aspoň do určitého věku) nepotřebují mraky dárků, aby měly rozzářená očka. Míň je víc. O tomhle chci napsat brzo nějaký další článek, protože vidím, že čím je T. starší, tím víc s vystačí s míň. A díky tomu, že máme T., tak Stáz taky moc hraček nepotřebuje. Stejně je úplně nejlepší, když jí brácha věnuje malej kousek pozornosti, to se tu pak řehtá a rozplývá blahem.

Nevychováváme tím k materialismu?

Jen takové zamyšlení a sdílení myšlenek na téma povánočních výkřiků, že ta radost dětí z dárků dala Vánocům smysl.

Když jsem si pár podobně laděných výkřiků přečetla, začalo mi to v hlavě šrotovat: Je smyslem Vánoc dětské nadšení z dárků? Určitě by mi spousta lidí řekla, že ne. Ale nakonec pro spoustu z nás to jsou svátky hlavně o materiálnu: dárcích a dobrém jídlu, i když tvrdíme, že ne.

Během letošních svátků, které opět neprobíhaly jako z filmů, jsem přemýšlela, co vlastně chci dětem ohledně Vánoc předat a taky o tom, že tohle byly poslední Vánoce, který jsem se snažila vytvořit sama. Příští rok to zkusíme u našich a když i tam to bude stát za starou bačkoru (krásný vzpomínky na Vánoce fakt nemám, byly hlavně o těch dárcích, ne o atmosféře), tak Vánoce budem trávit někde na jihu. Chtěla bych, aby Vánoce u nás byly o tom, že jsme spolu, věnujeme se sobě navzájem a celkově zpomalíme (to si celkem protiřečí se shonem přípravy večeře, nazdobení stolu, bla bla bla) - jasně, teď jsem s dětma doma pořád, ale až začnou chodit do školy, tak pak bude fakt potřeba zpomalit.
Spokojený Téčko, když si s ním hraju je pro mě víc než rozzářený Téčko na pár minut/hodin z nových věcí, z nich většina zákonitě skončí někde v koutě, kde se na ně bude prášit. Tak to prostě je. Čím víc hraček děti mají, tím míň si s nimi hrají (děkuji @mmmk za připomenutí tohohle)

Nakonec jsme Štědrý den strávili společným hraním, vykrajováním a pečením perníčků (běhal tu s vykrajovátkem prasete tak dlouho až mi došlo, co chce - obecně me fascinuje, kolik toho umí sdělit i s tak omezenýma komunikačníma prostředkama), poslouchali jsme chvíli koledy na youtube. Pak jsme si dali večeři (náš tatínek Vánoce ignoroval, tak jsme ho ignorovali taky) a večer byl stejný jako každý jiný... Přiznám se, že dávat dárky dětem večer mi přijde jako čiré bláznovství. Ovšem všimla jsem si trendu, že spousta lidí dává dárky už ráno nebo odpoledne...my jim nadělili kuchyňku další den ráno. Ono to je i pro rodiče jednodušší nadělovat po spánku - v klidu se totiž připraví a děti to zabaví na zbytek dne.

Ale zpátky k myšlence, přemýšlím nad tou radostí z dárků, vzpomínám na to, jak jsem radost už jako dítě hrála. Ono to obdarovávání s sebou přináší i určitá očekávání a já si říkám, zda-li to je nutné. Jsem ten typ, co koupí dítěti, co zrovna potřebuje než nakupovat x měsíců předem a pak zjistit, že ho to vůbec nezajímá. Ani od nich neočekávám vděčnost (někdy mi přijde, že spousta lidí to podvědomě tak má: "jééé, koukej, co jsem ti koupila!" a chtěj nadšení. Téčko na tohle teda vůbec nehraje, v obchodě odpovídá na otázku: "Chceš to?" ze zásady "Ne"), nejvíc asi očekávám, že si s tím budou hrát a nebudou po mě aspoň chvíli lízt :-)

O Vánocích si připomínáme narození Ježíše, Syna Božího, který nic neměl (a proto nosí dětem spoustu dárků??? Nebýt MK, tak bych nevěděla, že Ježíšek má něco společnýho s JK), učil lidi o skromnosti, o lásce k druhým, o tom, aby lidi netíhli k materiálnu, protože pomine...vždyť to je absurdní. Jasně, Ježíš nám dal ten dar největší, možnost dostat se do Království nebeského, ale ne tím, že se narodil, ale tím, že byl ukřižován, takže když to tady takhle rozvádím, tak mě napadá, že Velikonec by měly být tím hlavním svátkem. Jenže v prosinci je tma a ty světýlka vypadaj dobře, že.

Jinak já si stojím za tím, že dávat dárků málo a průběžně podle potřeby, nemá cenu děti zahltit (toho si pár lidí taky všimlo, že jejich citlivější děti z toho množství byly vykolejený), protože tohle fakt vychovává k materialismu - Vánoce nejsou pořádný Vánoce, když nedostanu kupu dárků, i když si s většinou nikdy pak hrát nebudu, že. Ta mediální masáž tu je, plus inspirační alba...já jsem tomu taky podléhala, tímto děkuji @anieluska, že mi to připomněla, že je potřeba brzdit...láska se totiž nedá koupit, ani dětská radost. Ta se teda koupit dá, ale beztak není věčná a hlavně by měla mít kořeny ve vztazích a ne ve věcech. Ale nic proti dárkům, jednou, až budou děti větší, tak možná popustím všechny otěže a zahltím je :) V současné době jim stačí kuchyňka z Ikei a zabavila je už na 3 dny :-) Na Nový rok dostanou každý ještě dva dárky a hurá, bude klid.

Kuchyňka

 

Přesýpání čekoholi je hit. Musíme najít smetáček a lopatku.

  

Ztrojnásobil příjem tekutin. Několikrát denně pije ze všech pohárků a šálků. A pak v noci věčně chodíme čůrat.

 

Vaříme kdeco.

Kleště využívá k transportu schleich zvířat (dinosaur je teda adoptivní, vykopali jsme ho na pískovišti)

 Chronicky nevyspalý mimino se postará o zvukovou kulisu.

Nosil tátovi zákusky.

Snídaně na přání. Ale je teda fakt, že hru "na jako" zatím moc nechápe. Dala jsem mu imaginární kousek čokolády a on na mě nechápavě koukal, proč mu dávám vzduch...V kuchyňce ho nejvíc baví real-life tasks. Takže budu muset pohledat inspiraci. Jako funkční kuchyňka by mu udělala asi větší radost, hraní s vodou by ho zabavilo na dlouho, ale i ta ikeácká je super.

Tatínek mu včera simuloval bordel v našem dřezu, a protože máme chlapce, co má rád pořádek a řád, tak ho to vracení věcí na svoje místo docela dobře zabavilo.

U zubaře

Ač jsme trénovali, co se dá, pusu díky nejednotnosti v rodičovských řadách a špatné organizaci nakonec neotevřel. Teda párkrát jí otevřel na pár sekund, ale prostě zubařka neměla šanci se pořádně kouknout. Jako upřímně, nedivím se mu, že ho přepadla tréma. Navíc byl hladovej, znuděnej a možná i trochu nevyspalej.
Hodně přemýšlím, kde je ta míra "nucení dítěte" do něčeho - šla jsem tam s tím, že jsem se chtěla poradit ohledně poškozené skloviny na předních zubech a taky ohledně uzdičky, kterou má podle konzultace s googlem zkrácenou. V Estonsku to řeší zubní chirurg, ženská se na něj přišla podívat, ale Téčko nespolupracovalo, nakonec trochu jazyk vyplázl, takže jsem se dozvěděla, že jí nemá děsně krátkou a že máme přijít za rok. Hm. Jako jo, je fajn vědět, že většinu písmen i s tou zkrácenou zvládne, ale co kdyby ten jazyk vůbec nevyplázl (neumí ho vypláznout pořádně, jen trochu), třeba proto, že by nemohl, to by se čekalo další rok? Na sklovinu mi zubařka řekla, že to má většina dětí. Hm. Tak já nevím, jestli jsou všichni doktoři tady tak laxní (naše mudra je podobná) nebo máme na tyhle typy štěstí/smůlu. Jako na jednu stranu je fajn, že nás nehoní kvůli každý blbině po všech čertech, ale na tu druhou mám pocit, že kdyby bylo něco závažnýho, že se snad na to ani nepřijde. Určitě nesouhlasím se svazováním ruk (což jsem zažila na pohotovosti, když si rozrazil hlavu o schody) a vyloženě nucením dítěte spolupracovat, pokud to není nutné. Jenže zrovna to zkontrolování uzdičky mi přišlo celkem důležité a prej dr. Fořt, jak neustále opakuje moje máma, vzal špachtli a během pár sekund bylo hotovo. Tak jaký crcání, Téčko by z toho žádnou velkou újmu neměl. Navíc na to byl pečlivě připravován.

Jinak mě ale dostalo, jak moc se zubařina za těch 15 let, kdy mi naposledy vrtali, změnila. Prostě dneska je to naprosto bezbolestný :-)

Poznámka pod čarou, při registraci jsem si všimla, že při pohotovostním ošetření se platí 35 eur jen za "dobrý den" - to by Čech asi nerozdejchal.

Nové hračky

Jak už to tak u nás bývá, kolem Vánoc se u nás začnou objevovat nové hračky, protože přece děti nezahltím pod stromečkem, že? Letos se teda hodně krotím, protože těch věcí máme celkem dost a místa málo, mám chuť rozprodat e-shop a místo toho koupit domeček pro panenky, knihovnu pro dětské knížky a tak.

Den a Noc - kdyby nebylo kamarádky, která tuhle hru objednávala a tím mi připomněla její existenci a druhé kamarádky, která mě upozornila na 20% slevy v jednom místním obchoďáku, tak bychom jí asi neměli. Hra to je opravdu geniální, i matka si to musela zkusit, k nelibosti batolete. Určitě je složitější než navlíkání korálků na tyčky podle předlohy od Woody, protože ta kniha předloh je u téhle hry menší - měl problém ty kostky dávat na správnou tyč. Upřímně ale, schleich zvířata ho baví asi milionkrát víc. Doufám, že se k týhle hře časem vrátíme, že jsem nevyhodila 24 eur oknem.

Obří puzzle 30 dílků -  i když stálo fakt hodně, tak za ty peníze stojí. Díky tomu, že je na obrázku fakt hodně zvířat, je relativně jednoduché na složení. Ale hlavně je tam pes, slepice, gagaga a prasata. 

ELC poštovní schránka - hračka, kterou jsem chtěla už pro T., od té doby, co jsem o ní někde četla, ale nikde jsem jí nemohla sehnat. Před nějakou dobou jsem jí zahlédla na bazaru a před pár dny jsem ženský napsala a ještě ukecala malou slevu. No, i tak stála celkem dost na to jak je omlácená, asi cena za to, že je to nesehnatelná hračka. Stázka po 8 měsících života začíná dostávat své první hračky. 

Schránka je oba zaujala, dokonce mi přišlo, že se Stázka tam tu obálku pokusila hodit. Pak ale přišel T., vyrval jí tu obálku z ruky a začal si hrát on. Obecně od té doby, co si Stáz stoupla je to u nás divoký. Děti se mydlí hlava nehlava, proběhl pokus o utopení, zdá se mi, že Áčko má monokla (nebo je na jedno oko víc nevyspalá), jako fakt je poslední dobou nejlepší, když aspoň jeden z nich spí.

Máma poslala na můj povel Téčku závory a tunel, ty prošly naprosto bez zájmu (předpokládám, že vláčky už jsou ohraný a do kurzu se asi nikdy nevrátí, ještě že máme Stáz). Ikeáckou zeleninu jsem zabavila, ale mám pocit, že kuchyňka v konkurenci schleich neobstojí.

S čím se ale máma trefila (a má na tom zásluhu to, že mě poslechla) je knížka O zvědavém štěňátku. Text je teda napsanej hrozně, ale díky obrovskému množství obrázků mu ten příběh vyprávím vlastníma slovama a to se mu děsně líbí. Navíc tam je pes, slepice, bzzzz, žáby, kačer, prostě žádná ovce :-))

Původně jsem se na rozbalování dárků těšila, že se Téčko zabaví novinkama a já budu mít chvíli klid, ale po prezentaci hračkových novinek tohoto týdne si myslím, že ho novinky vůbec nezaujmou a budem pokračovat ve farmaření. Dost mě mrzí, že jsem poslechla tatínka a neobjednala mu Schleich farmu, z tý by měl asi fakt radost. Na druhou stranu, on si vystačí i s tím málem, co doma máme. 

Konec. Jdem se Stáz udělat těsto na perníčky, ať můžem zítra s Téčkem vykrajovat. 

Jako kolovrátek

Teodor si našel skvělou zábavu, kterou praktikuje od rána do večera a mě už, mírně řečeno, začíná lízt na nervy - schovává zvířátka a nutí mě je hledat. S tím, že je schovává přede mnou a pak mi vyloženě kecá, kde jsou. A řehtá se tomu/mě. Jako třikrát to je vtipný, hodina je ještě únosná, ale celej den je fakt náročnej.

Včera Stázka výjimečně spala 2 hodiny v kuse, takže jsem měla možnost si schovku vychutnat naplno. Po hodině jsem mu říkala, jestli nechce dělat něco jinýho. Kejvnul a donesl králíka. Hádejte, kam ho schoval :-)
Ale zase díky tomuhle dvouhodinovému utrpení se naplnila jeho emoční nádrž a zbytek dne mě nechal dělat, co jsem potřebovala, pokud jsem to opravdu potřebovala.
Abych mu úplně nekřivdila, tak mi třeba dvakrát za den dá od schovky pokoj (na několikáté postěžování si, jestli nechce dělat něco jinýho, že už mě to neba) a dovolí mi si s ním stavět puzzle. Jinak tohle obří puzzle je super a potřebujem minimálně ještě jedno.

S kačenou a prasetem dneska spal.

Otázka do pléna: Jak dlouho ho ta schovka bude bavit? On si po pár dnech asi člověk zvykne, co?

Vše má vysvětlení

Důvod Teodorovy neskutečné protivnosti byl včera při pravidelné hře na zubaře odhalen. Zub č.17! Vůbec nechápu, jak je to možný, že jsem si tý stoličky nevšimla, když to otvírání pusy trénujem denodenně. A ještě mín je mi jasný, jak to, že zub č.16 je prořezanej jen několik milimetrů, zatímco sedmnácka je venku skoro celá. Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že to jeho vysírání má vysvětlení :-)

Vánoce zahájeny

Perníčky jsou moje nejoblíbenější cukroví (poprvé jsem je ochutnala až na gymplu a od té doby je peču sama, protože u nás doma se nepečou), takže bez nich by to nešlo. Letos jsem našla super recept a tak se po nich jen zaprášilo. Vypadá to, že před Štědrým dnem upečem ještě jednou. Téčku to rozhodně vadit nebude a já se procvičím v tom, abych ho nechala bejt, ono to je totiž fakt jedno, jestli kytce chybí půlka květu nebo že se vykrojené prase při vyndavání z placky nějak divně natáhlo a to, že se perníčky koupaly ve vaječné lázni taky nakonec ničemu nevadilo - snědly se stejně rychle jako ty "dokonalé". 

 Včera nám dovezli stromeček. Letos poprvé jedle. Tatínek zpruzen, že má moc široký kmen a že musí jet shánět stojan. Ten, co přivezl, protýkal, takže ho musel jet vyměnit. Načež jsem prohlásila, že ten jeho ztrápenej výraz ohledně stromku odmítám další roky pozorovat a že příští rok koupíme umělej. Na to mi odpověděl, že koupil takovej pěknej stojan a jak si to jako představuju, že ho příští rok nebudem používat.
Jehličí je zase všude, náš malý terorista mě nezapomene upozornit na každou jehličku, co se válí na zemi.

Jako děti jsme stromek zdobily na Štědrý den, tuhle tradici jsem chtěla dodržovat, protože to dává smysl pro ty, co nechápou moc čas - ozdobíme stromek a budou dárky. Jenže letos jsem ten stromek poprvé objednávala po internetu (nebudu koukat na ten ztrápený otcův výraz, že ho musí jet shánět - on k těm Vánocům nemá vůbec žádný vztah, jako dítě je neslavil) a nějak jsem vybrala včerejší datum, ne 23.12...A když už tady byl, tak ho přece nebudeme mít v chodbě, kde ho Téčko bude chodit ohmatávat, že? Tak třeba příští rok to vyjde a budem slavit Vánoce jako spořádaná rodina, tedy s dekoracemi, cukrovím a stromečkem ozdobeným ve "správný" čas.

Mám jich plný zuby

Tenhle článek se chystám napsat už dlouho, hlavně proto, že nechci být sluníčková* a vím, že zase časem bude líp. A taky proto, že sdílené trápení je poloviční trápení, že? Jenže předevčírem jsem měla pocit, že jsme narazili na to pomyslné dno a že bude líp, a ono fakt je. Ne že by byl obrat o 180°, ale pomalu se to lepší, aby se to zase časem mohlo zhoršit, že.

Stázka
Stázka má neskutečnou separačku. Takže buď jí mám buď na rukou, na zádech, břichu nebo mi visí na noze. A to jako fakt visí, že se nemůžu hnout, což je dooost nepraktický. Řeším to tak, že většinu dne prosedím na zemi a ona se po mě různě válí. Jsme v kontaktu 23/7. Když není napláclá na mě, jde po Téčku.

Stázka si před pár dny stoupla a nedá se říct, že by z toho kromě ní měl ještě někdo radost. Věčně řve, protože se nemůže dostat dolů nebo protože spadla nebo protože si Téčko brání svoje aktivity. 

Madam opět přes den spí pár minut a večer taky prudívává. Resp. je naprosto neodložitelná, takže pokud si jí dovolím položit na postel a třeba chci sundat Téčko ze zad, tak ho prostě řevem vzbudí. A to pak máme párty třeba do desíti večera.

Tím, že se Stázka furt nosí, T. chce být uspáván taky nošením.

Teodor
Téčko je samonasírací chodící slovo "ne". Někdy mi úplně unikala pointa, proč se vzteká a po několika týdnech mi s ním začínala docházet trpělivost - kdyby člověk věděl, co mu je, tak fajn, jenže kolikrát se zdálo, že ani on sám pořádně neví. Poslední týden, dva si oblíbil Charlieho gumovou kačenu, tak mezi řvaním tu věčně vykřikuje "ká-ká" jako káč-káč a donekonečna by jí schovával, abych jí hledala. Uff. Jsou to maličkosti, ale přiznávám, že mi to už docela leze/lezlo na nervy. A do toho začal zase v noci ponocovat. Pokud tim nevzbudí Stáz, tak ok, protože mu dám najíst, vyčůrám se s ním a odchazím zase spát. Jenže když vzbudí mimino, tak to je otročina na několik hodin, neb se děti udržují navzájem vzhůru.
Naštěstí včera bylo slunečno, tak jsme se byli projít venku, to bylo fajn. Většinu času tlačil Stázku, smáli se na sebe a byli děsně roztomilí.

Když je venku hnusně, tak se mu moc ven nechce. Obecně mi přijde, že se mu nic nechce, jen tu pobíhat s tou kačenou a týrat mě s věčným hledáním (100x jí schovává pod ten samý ručník a 80x mi bude tvrdit, že je jinde). Dneska jsem se rozhodla, že ušiju panence kalhoty a kupodivu mi děti daly relativně pokoj, takže dílo skoro dokonáno. Juch. A ještě jedno juch, dneska nevofukoval s večerním uspáváním a i to slovíčko "ne" jsem slyšela méně často. S Téčkem se fakt blýská na lepší časy.

Tatínek

Náš tatínek za posledních pár týdnů získal taky pár (desítek) mínusových bodů, ale on to vždycky tak uhraje, že nakonec ten můj vztek na něj vyprchá. Jo, já ho točím asi stejně jako on mě. Už je na čase, aby nebyl tolik doma.

Z těch kalhot pro panenku mám fakt radost, sice je na nich milion chyb, ale ten pocit, že jsem něco vyprodukovala kromě přežití dne s dětma...Asi ušiju panence celej šatník, protože u panenek je jedno, jak moc nedokonalý ty oblečky jsou :-)

* Nedávno jsem četla jeden moc pěkný článek na tohle téma, jen ho nemůžu dohledat :-/ Bylo to o tom, že dnešní diktát doby nám říká, že musíme být pořád šťastní, radost/štěstí je to, o co máme usilovat a že negativní emoce jsou brány jako špatné, přitom jsou součástí života. Mimochodem, ve Výchově bez poražených se psalo, že konflikty jsou součástí života a že je strašně důležitý je řešit a ne se tvářit, že neexistujou. A někde jinde jsem četla, že děti by měly vidět rodiče mít konflikty a hlavně je vidět, jak je řeší. No, ale to se dostávám už někam úplně jinam. 

Vrstvená puzzle

Dneska dorazila očekávaná zásilka s vícevrstvými puzzlemi. A tentokrát jsem se doopravdy netrefila, co se vhodnosti pro Téčko týče. Ty od Goki jsou tak těžký (hlavně ta slepice), že jsem si musela vygooglit pomocný obrázek, náš tatínek si to potřeboval dokázat, že to zvládne i bez. Sestavení mu zabralo jen asi 20 minut :-)

Goki vývoj slepice

Ty od Beleduc jsou podstatně jednodušší, ale stejně naprosto mimo jeho schopnosti. Takže schovávám až tak za rok. Nicméně až k nim dospěje, tak mi přijde, že budou poskytovat hodiny zábavy, nás s tatínkem taky dobře zabavily. T. umí najít a dodat chybející dva, maximálně tři dílky, ten obrázek pod ho totiž mate. 

Beleduc má na druhé straně čísla, míň dílků, takže je lehčí.

A tady jsou obrázky těch zbylých, nenafocených v akci.

Goki: roční období, ten je zatím nerozbalen

Beleduc, vývoj žáby. Ta není zase tak těžká, tu mu asi nechám.

Goki - tenhle se dá i bez dívání se na předlohu.

Máme doma veselo

Děti jsou vofuci a obecně dělají vše proto, abych náhodou neměla volnou chvíli. U Áčka tu vofukovatost zvládám podstatně líp, protože je prostě druhorozená a už vím, že tohlensto a támhlensto k tomuhle věku patří. Zato Téčko, ten mi teda dává zabrat a přiznám se, že mi občas dochází nápady, co s ním a taky občas marně hledám trpělivost a pochopení.

Teodor se totiž ocitl v období "ne". "Ne" odpovídá na 99% sdělení a otázek, a to i když se mnou souhlasí. Občas si k tomu ještě poskočí, abych viděla, že fakt myslí ne. Pak se začne vztekat, ječet a divadlo je na světě. Když uzná, že už to stačilo, v klidu se sebere a udělá, o co jsem ho předtím požádala. A aby toho nebylo málo, prořezává se mu zub č.16. zuby č. 13-15 rostou, takže si myslím, že i ty nesnesitelnosti pomáhaj. Ta jeho schopnost samozprudit se mě svým způsobem fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Jako kdyby byl jeden, tak by to bylo asi víc v klidu, ale tím, že jsou dva a oba si myslí, že jsou pupkem světa, tak to je náročný.

Hodně jsem přemýšlela, kde je zakopanej pes, protože ty vofuky co mladý pán předvádí, jsou neuvěřitelný. Moudré knihy říkají, že děti jsou protivný, pokud je jejich emoční nádrž prázdná, pokud potřebují víc času s rodiči. S dětma teď trávím na zemi celé dny, domácnost si žije vlastním životem, když Stáz spí, tak se T. věnuju (Stáz teď spí někdy i hodinu) a tak nějak nějaký ten čas o samotě máme. Jo, asi by mu bodlo mít celý den jen s mámou pro sebe, jenže to by Stáz musela jíst i něco jinýho než mlíko, že.

Ale pak jsem o tom přemýšlela ještě víc a došlo mi, že to snad ani není tolik v tom, že by jeho emoční nádrž byla prázdná, ale že to je fakt vývojový období, kdy si plně uvědomuje sílu "ne" a taky že to je jeho verze "já sám". Všimla jsem si totiž, že nesnáší, když mu říkám "teď si sundej čepici" "utři si pusu" "dej to tam" - tohle komandování, co si vlastně ani člověk sám neuvědomuje" - učím se tedy čekat, koušu se do jazyka a nestačím se divit, jak je vlastně šikovnej. Přijdem domů, sám se svlíkne (nezuje), všechno si dá pěkně na věšák a běží do koupelny si umejt ruce (ty mu meju já, schůdky se nám před umyvadlo nevejdou). Po jídle si automaticky utírá pusu. Hračky automaticky uklízí. Prostě ty moje komentáře nepotřebuje. Nebo dneska skládal puzzle z kostek, to byla muka mu nepomoct, ale on tu pomoc nestál, tak jsem ho nechala bojovat a ta radost, že na to sám přišel :-)

Večer odmítá usínat u sebe v posteli, řekla bych, že to je jakýsi dozvuk těch dvou večerů, kdy se k němu Stázka doplazila a začala ho ocucávat, což ho pravděpodobně vyděsilo k smrti. Furt prudil se světlem, že chce mít rozsvíceno u usínání (jenže to by nemohla spát A.), ale přišlo mi, že koupením třeba nočního světýlka by se to nevyřešilo. Nakonec jsme ho tenhle týden začali uspávat venku v kočáru - prostě v pyžamu do fusaku a šup na procházku. Funguje to ok, občas se při přenosu probudí a pak tu prudí a prudí...No jo, není každý den posvícení.

Teď jsem se z toho vypsala a hned mi je líp. Takže zítra očekávám dramatické zlepšení :-)

Letos objevil led.

Kdo co jí

Před nějakou, když T. začal vofukovat s usínám, si našel pracovní sešit pro mnohem starší děti a k mému úžasu přesně věděl, kde které zvíře bydlí, a to bez jakéhokoli předchozího výkladu. No a taky někdy v tuhle dobu se začala u něj rozvíjet hra "na jako", ne že by tady běhal a předstíral, že je hasič nebo pirát (ani jedno asi nezná), zase tak rychle to u něj nepostupuje, ale začal si hrát se Schleich zvířatama a ta začala "mam-mam" (ham-ham) kdeco. A protože tenhle víkend byly všude možně slevy, koupila jsem mu pár potravin, aby chudák králík nemusel jíst jen kytky z Dupla. 

Moje máma na to samozřejmě komentovala (ráno jsem s ní mluvila ohledně traktoru, neposlala ho), že u nich by plastovýho králíka ani mrkev nepotřeboval, protože by to viděl naživo. No, protože má maminka zrovna v tomhle pravdu, tak už i před tímhle hovorem, jsem se začala psychicky připravovat na dlouhý jarní pobyt v ČR, aby T. viděl "farm life" v akci. Snad se nám do léta povede koupit auto a zvládnem tak i nějakou tu agroturistiku tady v Estonsku. A pak ho vezmem k příbuzným, co se farmařením živí a může porovnat romantický farmářský život se supermarketovou velkoprodukcí. 

Nakupování příslušenství za pár eur dalo zvířátkům zase novej rozměr, dokonce jsem i slyšela našeho tatínka, jak říká Téčku, ať jde s ním, že půjdou nakrmit koně. A já v sobě objevuju zadupanou schopnost si hrát (na něco) a začíná mě to s těma dětma zase na tý podlaze o trochu víc bavit. 

Tak strašně mě ta zvířata začala bavit, že jsem říkala tatínkovi, že mu objednáme Schleich farmu. Povedlo se mi totiž prodat pár hraček, tak že bych ty peníze zase utratila. A on že ne, že se mu jí pokusí vyrobit. To mě teda překvapil, protože na všechny moje předchozí návrhy o výrobu říkával ne. Tak uvidíme, zda to do narozenin stihne. Když ne, objednávám Schleich. Ono Téčku to je asi celkem jedno, jestli zvířata ustájuje v Duplo farmě nebo ve Schleich, ale mě se ta Schleich líbí podstatně víc. 

Poznámk\ na závěr: Psi opravdu nejedí kosti. Mají je na hraní. Narážím na to v každé druhé knížce a říkám si, že to učí děti hlouposti. Z kosti se pes fakt nenají. A ze stonožky se fakt nestane motýl. (Hádej, jak moc tě mám rád. Jaro)

Scenérie asi baví o trochu víc mě než T. :-)