Máme doma veselo

Děti jsou vofuci a obecně dělají vše proto, abych náhodou neměla volnou chvíli. U Áčka tu vofukovatost zvládám podstatně líp, protože je prostě druhorozená a už vím, že tohlensto a támhlensto k tomuhle věku patří. Zato Téčko, ten mi teda dává zabrat a přiznám se, že mi občas dochází nápady, co s ním a taky občas marně hledám trpělivost a pochopení.

Teodor se totiž ocitl v období "ne". "Ne" odpovídá na 99% sdělení a otázek, a to i když se mnou souhlasí. Občas si k tomu ještě poskočí, abych viděla, že fakt myslí ne. Pak se začne vztekat, ječet a divadlo je na světě. Když uzná, že už to stačilo, v klidu se sebere a udělá, o co jsem ho předtím požádala. A aby toho nebylo málo, prořezává se mu zub č.16. zuby č. 13-15 rostou, takže si myslím, že i ty nesnesitelnosti pomáhaj. Ta jeho schopnost samozprudit se mě svým způsobem fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Jako kdyby byl jeden, tak by to bylo asi víc v klidu, ale tím, že jsou dva a oba si myslí, že jsou pupkem světa, tak to je náročný.

Hodně jsem přemýšlela, kde je zakopanej pes, protože ty vofuky co mladý pán předvádí, jsou neuvěřitelný. Moudré knihy říkají, že děti jsou protivný, pokud je jejich emoční nádrž prázdná, pokud potřebují víc času s rodiči. S dětma teď trávím na zemi celé dny, domácnost si žije vlastním životem, když Stáz spí, tak se T. věnuju (Stáz teď spí někdy i hodinu) a tak nějak nějaký ten čas o samotě máme. Jo, asi by mu bodlo mít celý den jen s mámou pro sebe, jenže to by Stáz musela jíst i něco jinýho než mlíko, že.

Ale pak jsem o tom přemýšlela ještě víc a došlo mi, že to snad ani není tolik v tom, že by jeho emoční nádrž byla prázdná, ale že to je fakt vývojový období, kdy si plně uvědomuje sílu "ne" a taky že to je jeho verze "já sám". Všimla jsem si totiž, že nesnáší, když mu říkám "teď si sundej čepici" "utři si pusu" "dej to tam" - tohle komandování, co si vlastně ani člověk sám neuvědomuje" - učím se tedy čekat, koušu se do jazyka a nestačím se divit, jak je vlastně šikovnej. Přijdem domů, sám se svlíkne (nezuje), všechno si dá pěkně na věšák a běží do koupelny si umejt ruce (ty mu meju já, schůdky se nám před umyvadlo nevejdou). Po jídle si automaticky utírá pusu. Hračky automaticky uklízí. Prostě ty moje komentáře nepotřebuje. Nebo dneska skládal puzzle z kostek, to byla muka mu nepomoct, ale on tu pomoc nestál, tak jsem ho nechala bojovat a ta radost, že na to sám přišel :-)

Večer odmítá usínat u sebe v posteli, řekla bych, že to je jakýsi dozvuk těch dvou večerů, kdy se k němu Stázka doplazila a začala ho ocucávat, což ho pravděpodobně vyděsilo k smrti. Furt prudil se světlem, že chce mít rozsvíceno u usínání (jenže to by nemohla spát A.), ale přišlo mi, že koupením třeba nočního světýlka by se to nevyřešilo. Nakonec jsme ho tenhle týden začali uspávat venku v kočáru - prostě v pyžamu do fusaku a šup na procházku. Funguje to ok, občas se při přenosu probudí a pak tu prudí a prudí...No jo, není každý den posvícení.

Teď jsem se z toho vypsala a hned mi je líp. Takže zítra očekávám dramatické zlepšení :-)

Letos objevil led.