Tam, kde není tráva zelenější

Nějak jsem ztratila chuť se sdílet, není na to čas, mám pocit, že to vlastně nikoho nezajímá a kdo že mě vlastně čte (takový to, že Velký bratr je všude, možná že je fakt čas nedávat děti veřejně na internet).

Děti jsou suprový, stávaj se z nich parťáci. Jak dřív byl problém je vyfotit spolu, tak teď je skoro nemožný je vyfotit samotný, kde je jeden, je i druhej. Stázka je čím dál "chytřejší", takže chápe jednoduché hry jako třeba, že si před spaním vyměňujou mimi a mašinku nebo že se honěj. Teodor čím dál víc mluví a tak Stázku organizuje. Ona mu s radostí posluhuje. Stázky slovní zásoba je: houba, helma, kolo, kytí, mimi, mňau, haf-haf (to říká va-va) - čekala jsem, že v tenhle věk už bude mluvit líp, protože jazyk i pusu má pěkně ohebný. Každopádně se ale její řeč vyvíjí o dost jinak než to bylo u Téčka. Teodor mluví, a mluví furt. To teda není novinka, ale aspoň teď se rozšiřují témata, o kterých si chce "povídat" (jasně, furt si nepokecáme, stále popisuje svět), skloňuje, časuje, zvládá zvratný zájmena, předložky,...každý den nový gramatický jev. O sobě ale stále mluví v 2. osobě, to asi bude potřebovat delší pobyt v českém prostředí. Taky nás dostihla otázka "proč". "Proč čepička nemá nohy?" a podobné zákeřné otázky, které mě nutí přemýšlet a dávat mu smysluplné odpovědi. Trochu jsem si myslela, že nás tohle čeká později až bude mluvit v souvětích, no to jsem se spletla. Ač z něj mám někdy hlavu jako balón, stále jsem strašně vděčná za to, že se mu rozvázal jazyk - to máma dítěte, co mluví v 18 měsících prostě nepochopí.

Zvládli jsme chodit 2 měsíce do školky, dneska jsem podepsala Žádost o vyloučení nebo jak se tomu česky říká. Směřovala jsem k tomu od první návštěvy, ale pořád jsem si říkala, že se to poddá, nepoddalo. První problém, školka na druhý straně města, mimo špičku tam jsme za 15 minut, ovšem ranní špička tu dobu zvoj/ztrojnásobovala, takže jsme furt chodili pozdě a oni s tím měli problém. A já měla zase problém s tím, abychom vstávali dřív, protože jsem s dětmě musela vydržet (narozdíl od nich) do večera. Oni měli taky problém s tím, že jsme odcházeli brzo, pro Teodora to bylo snesitelný tam pobýt 2 hodiny a jít domů, třeba 5 hodin by prostě nedal, teda dal, ale byl by pak protivnej až na půdu. Nehledě na to, že Stázka mezi 11-12 usíná, že. Ve školce se mi nelíbilo chování učitelek, neměla jsem pocit, že tam jsem vítaná - zůstávala jsem v jeslích se Stázkou, trochu jsem doufala, že bych je tam mohla nechávat oba a užívat si 2 hodiny volna 2x týdně. Hm, Stázce jesle nevyhovovaly, ona by potřebovala ty starší děti a ne podobně starý, co to jen tak tak zvládaly, že nebrečely. Každopádně si myslím, že ona ve 2.5 letech do školky zapadne a nebude chtít pryč, teď je prostě ještě malá. No a hlavně školka měla s Montessori společný asi jen ten materiál, prostě vynaložená energie (ve školkový dny jsme byli všichni děsně unavení) neodpovídala výsledkům. A když dneska Teodor při vypravování se do školky začal dělat scény, tak bylo jasno, že za tohle mi to nestojí. Pak se ještě pokusil Stázku shodit ze schodů, což jasně potvrdilo, že mu školka způsobuje zbytečný stres. Naše děti se hádaj a hrajou a střídá se to tak rychle, že si fakt někdy říkám, jestli se hádaj nebo je to baví a hrajou si tak - ale velice zřídkakdy jsou na sebe agresivní, a když už, tak tomu předchází delší frustrace (Stázka mu furt bere tu samou věc a tak). Jako když člověk musí do práce, tak to je jiná, ale já ještě rok budu doma a obecně nám je doma spolu dobře. Kdy a jak se Teodor naučí jeden z jazyků Estonska netuším a trochu mi to dělá vrásky.

Snad každý víkend děti někam beru a užíváme si auta, dokud ho máme. Protože boty frčej, ale ne dostatečně dlouho na to, aby nám banka půjčila na rozšíření sortimentu, tak se může stát, že ho prodáme. Cestování s dětma je tak trochu sebetrýznitelský zážitek, protože po cestě zpátky vždycky pruděj. Navíc Stázčina protisměrná sedačka je fakt na houby, děsně blbě se v ní Áčko obsluhuje. Vážně bezpečnost na úkor pohodlí.

Prostě jsme v jednom kole (no, kdo není se dvěma dětma, že?) a někdy, když vidím všechny ty obrázky/příspěvky s tvořivýma dětma a pak se podívám na ty svoje, co celý dny trávěj tím, že se honěj nebo hádaj o nějakou hračku, tak si musím připomínat, že to je jen internetová realita, ne ta skutečná, teda pro většinu lidí. A taky bych dala půl království za funčkní hlídání (jako asi se fakt do toho brzo položím a někoho si najdu), protože momentální stav se zdá z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Prostě i já mám právno na volný čas bez dětí, no ne? Momentálně je to tak, že celý den jsem s dětma, během Stázčina spánku mi Teodor občas dovolí pořešit pár emailů a pak do noci odpovídám na emaily nebo je rozesílám.

A takhle šikovný dítě mám :-)