Wednesday, September 27, 2017

Tam, kde není tráva zelenější

Nějak jsem ztratila chuť se sdílet, není na to čas, mám pocit, že to vlastně nikoho nezajímá a kdo že mě vlastně čte (takový to, že Velký bratr je všude, možná že je fakt čas nedávat děti veřejně na internet).


Děti jsou suprový, stávaj se z nich parťáci. Jak dřív byl problém je vyfotit spolu, tak teď je skoro nemožný je vyfotit samotný, kde je jeden, je i druhej. Stázka je čím dál "chytřejší", takže chápe jednoduché hry jako třeba, že si před spaním vyměňujou mimi a mašinku nebo že se honěj. Teodor čím dál víc mluví a tak Stázku organizuje. Ona mu s radostí posluhuje. Stázky slovní zásoba je: houba, helma, kolo, kytí, mimi, mňau, haf-haf (to říká va-va) - čekala jsem, že v tenhle věk už bude mluvit líp, protože jazyk i pusu má pěkně ohebný. Každopádně se ale její řeč vyvíjí o dost jinak než to bylo u Téčka. Teodor mluví, a mluví furt. To teda není novinka, ale aspoň teď se rozšiřují témata, o kterých si chce "povídat" (jasně, furt si nepokecáme, stále popisuje svět), skloňuje, časuje, zvládá zvratný zájmena, předložky,...každý den nový gramatický jev. O sobě ale stále mluví v 2. osobě, to asi bude potřebovat delší pobyt v českém prostředí. Taky nás dostihla otázka "proč". "Proč čepička nemá nohy?" a podobné zákeřné otázky, které mě nutí přemýšlet a dávat mu smysluplné odpovědi. Trochu jsem si myslela, že nás tohle čeká později až bude mluvit v souvětích, no to jsem se spletla. Ač z něj mám někdy hlavu jako balón, stále jsem strašně vděčná za to, že se mu rozvázal jazyk - to máma dítěte, co mluví v 18 měsících prostě nepochopí.

Zvládli jsme chodit 2 měsíce do školky, dneska jsem podepsala Žádost o vyloučení nebo jak se tomu česky říká. Směřovala jsem k tomu od první návštěvy, ale pořád jsem si říkala, že se to poddá, nepoddalo. První problém, školka na druhý straně města, mimo špičku tam jsme za 15 minut, ovšem ranní špička tu dobu zvoj/ztrojnásobovala, takže jsme furt chodili pozdě a oni s tím měli problém. A já měla zase problém s tím, abychom vstávali dřív, protože jsem s dětmě musela vydržet (narozdíl od nich) do večera. Oni měli taky problém s tím, že jsme odcházeli brzo, pro Teodora to bylo snesitelný tam pobýt 2 hodiny a jít domů, třeba 5 hodin by prostě nedal, teda dal, ale byl by pak protivnej až na půdu. Nehledě na to, že Stázka mezi 11-12 usíná, že. Ve školce se mi nelíbilo chování učitelek, neměla jsem pocit, že tam jsem vítaná - zůstávala jsem v jeslích se Stázkou, trochu jsem doufala, že bych je tam mohla nechávat oba a užívat si 2 hodiny volna 2x týdně. Hm, Stázce jesle nevyhovovaly, ona by potřebovala ty starší děti a ne podobně starý, co to jen tak tak zvládaly, že nebrečely. Každopádně si myslím, že ona ve 2.5 letech do školky zapadne a nebude chtít pryč, teď je prostě ještě malá. No a hlavně školka měla s Montessori společný asi jen ten materiál, prostě vynaložená energie (ve školkový dny jsme byli všichni děsně unavení) neodpovídala výsledkům. A když dneska Teodor při vypravování se do školky začal dělat scény, tak bylo jasno, že za tohle mi to nestojí. Pak se ještě pokusil Stázku shodit ze schodů, což jasně potvrdilo, že mu školka způsobuje zbytečný stres. Naše děti se hádaj a hrajou a střídá se to tak rychle, že si fakt někdy říkám, jestli se hádaj nebo je to baví a hrajou si tak - ale velice zřídkakdy jsou na sebe agresivní, a když už, tak tomu předchází delší frustrace (Stázka mu furt bere tu samou věc a tak). Jako když člověk musí do práce, tak to je jiná, ale já ještě rok budu doma a obecně nám je doma spolu dobře. Kdy a jak se Teodor naučí jeden z jazyků Estonska netuším a trochu mi to dělá vrásky.

Snad každý víkend děti někam beru a užíváme si auta, dokud ho máme. Protože boty frčej, ale ne dostatečně dlouho na to, aby nám banka půjčila na rozšíření sortimentu, tak se může stát, že ho prodáme. Cestování s dětma je tak trochu sebetrýznitelský zážitek, protože po cestě zpátky vždycky pruděj. Navíc Stázčina protisměrná sedačka je fakt na houby, děsně blbě se v ní Áčko obsluhuje. Vážně bezpečnost na úkor pohodlí.

Prostě jsme v jednom kole (no, kdo není se dvěma dětma, že?) a někdy, když vidím všechny ty obrázky/příspěvky s tvořivýma dětma a pak se podívám na ty svoje, co celý dny trávěj tím, že se honěj nebo hádaj o nějakou hračku, tak si musím připomínat, že to je jen internetová realita, ne ta skutečná, teda pro většinu lidí. A taky bych dala půl království za funčkní hlídání (jako asi se fakt do toho brzo položím a někoho si najdu), protože momentální stav se zdá z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Prostě i já mám právno na volný čas bez dětí, no ne? Momentálně je to tak, že celý den jsem s dětma, během Stázčina spánku mi Teodor občas dovolí pořešit pár emailů a pak do noci odpovídám na emaily nebo je rozesílám.

A takhle šikovný dítě mám :-) 


4 comments:

  1. Uz jsem netrpelive vyhlizela dalsi prispevek, takze doufam, ze chut se sdilet zmizela jen docasne. ;-) Mam deti temer stejneho veku a tech podobnosti je tam spousta, takze vase prispevky jsou pro me vzdycky zajimave cteni. Diky.

    ReplyDelete
  2. Dvě malé děti, do toho podnikání, bez hlídání... Já Tě obdivuji, mě by už dávno vezli nohama napřed :-D Jsem ráda, že začal nejstarší chodit do školky, moc se mu tam líbí a doslova si vybrečel, že tam chce mít také svojí postýlku a spinkat tam :-D A na to, že je ta školka státní, jsem s ní velmi spokojená. A další plus - je kousek od nás.
    Chůva je super nápad. Potřebuješ si odpočinout, mít čas pro sebe, to je úplně normální a v pořádku. A potřeba!
    Lidé si zvykli ukazovat hlavně "to hezké", což budí u lidí dost často pocit neschopnosti. Nikdo si nevyfotí totální čurbes v obýváku a nenapíše k tomu: "Ty děcka mě fakt štvou, mám toho dneska plné zuby, jdu se zavřít na záchod a sníst tabulku čokolády". Ale kdyby to udělal, třeba by dostal tolik "lajků"... :-D

    ReplyDelete
  3. A jeje, sla jsem si pro pohlazeni po dusi a tady tohle.
    Naprosto to chapu, nejsem schopna nic sdilet, ted jeste vic. Takze to, ze bych si psala virtualni denicek, nehrozi.
    Uz jsem tu psala a vse zustava pri starem, muj syn stale nemluvi ( tech par slov, co spocitam na jedne ruce ja sice pocitam, ale vsude okolo je to zatracene malo).

    Jinak mame mnoho spolecnych pocitu.

    ReplyDelete
  4. Díky Danielo! Tvé články jsou opravdu pohlazení pro duši, upřímné, originální, ironické, bez příkras odhalující všechny stránky mateřství. Na internetu toho lidé sdílí spoustu, ale přijde mi, že téměř vždy to není úplně ze života a jediný pocit, který člověk po přečtení má je deprese:) Tvé články jsou jiné, pravdivé, ze života, nabité energií i humorem a moc za ně děkuji!! Jana:)

    ReplyDelete