Dát si pohov

Včera jsem se náhodou dostala k shlédnutí dvou třetitn webináře Nevýchovy na téma Sourozenců, resp. výchovy prvorozených. Neměla jsem velká očekávání a vlastně mě překvapilo, že jsem Katku vystála celou hodinu, ta zbývající půlhodina byla reklama na kurz, tedy ztráta čau. To, o čem mluvila, nebylo pro mě v ničem nové (než zaplatit x tisíc za kurz, stačí si přečíst Sourozence bez rivality nebo Aha! Rodičovství Sourozenci - vyjde na podzim), ale přesto je fajn si některé principy jednou za čas zopakovat, protože člověk prostě v mele všedních dní zapomíná. Nicméně i aha! moment jsem zažila, resp. Katka pojmenovala to, co mě v záblescích poslední rok napadalo - ona to nazvala dokonalé dítě=dokonalý rodič.

Jde asi o tohle - když se narodí první dítě, tak jsou z něj rodiče celí paf a tak nějak ho staví do role děsnýho šikulky v záři reflektorů (krásně papá, už stojí, jémine, on nandavá kroužky na tyč...), protože na to mají čas (a teda já si myslím, že prostě to mimino a jeho pokroky jsou fascinující) a taky proto, že mají pocit, že když jejich dítě bude "dokonalé" (v roce jíst samo, stavět věže, neflákat sebou o zem), tak to bude ukazovat i na ně, že oni jsou dokonalí rodiče, zjednodušeně řečeno. Přiznávám, že jsem se v tom našla. Ta touha být dokonalým rodičem s dokonalým dítětem tam byla, navíc ještě umocněna knihou Montessori from the Start. Včera jsem shodou okolností procházela začátky tohohle blogu, kdy Téčku bylo 12-13 měsíců. A najednou jsem viděla celkem obyčejný batole, který jsem svojí touhou po dokonalym montessori dítěti dovedla tam, kde ve dvou letech byl. Teda abych si jen nekřivdila, T. asi na to vysedávání u aktivit měl povahu, ale já to teda umocnila a dovedla ho k tomu, že prostě opakoval ty samý činnosti jen proto, že se v nich cítil bezpečně. Ono to totiž člověku dělá dobře, když všechny děti okolo požíraj tiskátka a náš Teodorek tiská a staví z nich věže (tohle stavění a balancování se ho drží do teď), jenže teď, ve třech letech, to je úplně jedno, jestli někdo začal vkládat tvary v 15měsících nebo ve 2 letech...prostě to umí všichni. No a Teodor třeba teď prostě neumí spojovat slabiky do slov. V sedmi letech to asi zase bude jedno, kdo začal mluvit ve 2 a kdo ve 4, že?

Proč o tom ale píšu, s narozením Stázky mi to došlo, že to Teodor je spoutaný mou organizací jeho času a hry a tak jsem si dala pohov (přesně tuhle frázi tam včera Katka taky použila), řekla bych, že mu to dalo ten rok a najednou je z něj spontánní dítě a já přemýšlím, že ho nedám do Montessori školky, ale do Waldorfský, protože pro něj chci, aby si hrál, nechci, aby se učil číst a počítat (ač možná, že v tý montessori pedagogice to není tak na sílu), jenže tam je průšvih, že tyhle školky jsou jen estonský a my potřebujem ruskou. Takže ač narození Stázky byl pro Teodora hustej šok, teprve teď mi dochází jak strašně moc velkej (a že se s tím vším vyrovnává až teď, kdy už je Stázka trochu rozumnější chodící "mimino"), tak nám toho hodně dala - naučila mě dát si pohov a nechat je zabavit se sami, naučila nás se mazlit a dělat blbosti a hlavně si dát pokoj s "dokonalým" rodičem a dětma. Ono totiž se dvěma dětma člověk fakt spoustu věcí řešit přestane, protože na to nemá čas/chuť nebo sílu. Příklad: před dvěma lety jsem nemohla z toho, jak se Teodor u jídla zašpiní, tak jsem ho radši krmila (a rád se nechá krmit i teď), Stáz se od začátku krmí sama, bordel kolem mi je ukradenej, hlavně, že nemusím krmit dvě děti (ideálně žádný) a sama se najít. Úklid židličky a podlahy beru jako skvělou příležitost se před nima schovat :-p

Jaro aneb splněný sen

Celou zimu jsem se těšila na jaro a na to, že Stáz bude chodit a obecně že ty výpravy ven budou příjemnější. Jaro se někde zapomnělo, stále nám tu občas zasněží, Stázka začala chodit mnohem později než jsem očekávala, ale zase se rychle zlepšuje, ovšem jinak to je přesně jak jsem si vysnila. I to vypravování se není už takovej oříšek jako bejvávalo, oba dva totiž ven chtěj, tak spolupracujou (Teodor stále při oblíkání nemá ručičky a na každou pobídku, aby si to zkusil sám, odpovídá roztomile "ma-ma", ač dnes si sám nasadil čepici, což mi dodává víru, že se jednou oblíkne sám a že i začne mluvit) a já jsem si v tom, co kdy komu oblíknout, udělala celkem fukční systém.

Venku to je s nima super, Stáz to konečně baví a může objevovat svět sama za sebe, Teodor se už taky smířil s tím, že Stáz se po zemi pohybuje vlastníma silama. Sice občas narážíme na problém, že každý by potřeboval jiné tempo, ale obecně se umíme tak nějak dohodnout.

A takhle občas jdem domů, vždycky mám pocit, že u toho vypustím duši a slibuju si, že příště vezmu buďdvě nosítka nebo nosítko a kočár. Stáz nemá čepici, protože si jí věčně sundavá. Dneska objeven trik - s rukavicema jí neumí sundat.

Ona je hustá, klidně si do tý louže lehla a zkoušela se napít. 

Chodítko pro Stáz je super vynález, zrychlí jí asi 150x, nemá totiž čas okusovat každej kamínek a projít každou louží. Samozřejmě, že když měl T. dneska kočárek, tak ho ona musela chtít tlačit - T. si dal záležet, aby byl na řadě vážně dlouho a Stáz ukázala, že se nebojí praštit sebou na zem, aby ukázala, jak moc ten jeho kočárek chce. A ta její radost, když konečně na ní přišla řada. T. samozřejmě miluje ten její vozíček :-)

Výpravy k lesu jsem zrušila, divnej chlap měl blbý kecy + děti se odtama vracely děsně špinavý.

Jako co se týče pobytu venku, chrochtám si blahem, jen by mohlo bejt teplejš, občas mi je vážně zima. A ty dvě děti jsou super, za pár měsíců se snad zabaví spolu samy a já budu mít klídeček :-p

Posunout se v čase

Píšu od doby, kdy jsem se naučila psát a jak tak nad tím přemýšlím, tak to prostě k životu potřebuju. Forma i styl se mění, od povídek, kterými jsem bavila spolucestující v rychlíku ze Slovenska, přes deníčky, romány (fakt jsem ručně napsala dvě knížky), poezii až po blogování. Spousta děl se ztratila, ale mnohé, díky internetu, jsou bezpečně uschované. A právě dneska jsem si při zavírání milionu otevřených záložek prohlížeče na mobilu vzpomněla na dobu před 13 lety, kdy jsem si vylívala srdíčko do poezie, a tak mě napadlo se podívat, jestli ten web stále existuje - a ono jo. Vybavit si na tehdejší přezdívku nebylo vůbec těžký a najednou mi bylo zase 18 a byla jsem zdrcená rozchodem se svojí první láskou, resp. celým tím dramatem kolem (táhlo se to s náma několik let). 

Čtu teď Aha! rodičovství - knížka, ve který je hodně pravdy, ale s některými částmi se nedokážu ztotožnit (snad brzo napíšu recenzi) - hodně se tam píše o emocích a mě napadalo, že je na tom hodně pravdy. Když jsem četla ty svoje výtvory z doby před 13 lety, tak jsem se cítila jako by to bylo včera, vybavovalo se mi, o čem jsem si myslela, že je dávno zapomenuté. Stejně jako přečtení pár básniček dokáže vrátit vzpomínky, tak stejně to s námi dokáží děti, a proto je ve výchově dětí jinak nejdůležitější se naučit pracovat sami se sebou, vrátit se do dětství, znovu si prožít ta dramata, křivdy, ublížení, aby se všechny ty potlačované emoce dostaly na povrch a člověk mohl dojít k uzdravení a vychovávání jinak. Po narození Teodora se mi vracely vzpomínky z dětství, které byly zasunuty někde hodně hluboko, dokonce jsem si i vybavovala pocity osamění - máma mi pak říkala, že jsem jako mimino byla hodně sama (studenej odchov) - takže rozhodně to není tak, že si děti řekněme z věku do 3 let nic nepamatujou. No a teď, jak jsem unavená, Teodor protivnej, Stázka klasický roční batole, tak kolikrát slyším, že mluvím jako moji rodiče, používám stejné fráze i metody (teda děti nebiju, ale občas bych si měla umejt pusu mejdlem). Obecně to je strašně zajímavý, jak rodičovství může mít neuvěřitelně terapeutický vliv na psychiku rodiče (během těch třech let jsem udělala neskutečný pokroky, co se seberůstu týče) a za to jsem asi svým dětem nejvděčnější, že skrze ně docházím k uzdravení sama sebe. Ale jako jo, je tam pořád na čem pracovat. 

Dala bych sem nějakou tu básničku, jenže to byste si jí pak mohli vygooglit a najít i tu tvorbu, kterou jsem neměla odvahu dneska znovuotevřít. Prostě nemusíte o mě vědět všechno :) 

Básničku sem nedám, ale svoje 18-leté já sem klidně dát můžu :-)

Teodor počítá

Chlapec sice nemluví, ale naučil se ukazovat na prstech počty. Nejdřív mu šlo jen 1,2 a 5, teď už zvládá i 3 a 4 :-)

Stázka slaďouš

Stázka mě prostě baví. 

Teodor si vymýšlí vlastní znakovou řeč a Stázka ho věrně kopíruje -jsou prostě k sežrání, tady dělaj kuřátko. Jako je to vtipný, že člověk řekne nějaký slovo, ke kterýmu má Stázka nebo T. přiřazenej nějakej znak, tak to začne/ou dělat.

Ze začátku jsem byla přesvědčená, že Stázka je mnohem nadanější, co se imitace týče, ale pak mi došlo, že ona je intenzivně vystavená jen pár znakům a slovům. Blbý je, že třeba takový "ham" říká stejně blbě jako T. Poslední dvě noci přišla s vtipným nápadem, v noci prostě dojde do kuchyně a vykřikuje "ma-ma" (jako ham-ham) - Poprvé tatínek nevěděl, co s ní, včera už jí nakrmil bez instrukcí. Ale asi je o něco šikovnější, co se imitace pusou a jazykem týče. Ukázala jsem jí, jak udělat "l" a ona ten jazyk ohnula a dala správně. "L" teda neřekla, ale prostě takhle by to T. neuměl asi ani dneska. Jestli ani ona nezačne mluvit brzo, tak budu asi zklamaná.. Pokud ovšem T. začne mluvit, budu mít naději, že i ona to dokáže. 

Poslední dny na mě mimo jiné padá depka z toho, že Teodor má těch svých pár slov, ty svoje rozhovory, který vedeme pořád dokola, že se nám logopedka neozvala, prostě že vůbec nevím, jak dál - nutit ho? Věřit mu, že jednou mluvit začne? Zkoušela jsem googlit, jak ho naučit spojovat slabiky do slov a nic moc jsem nenašla. Často mám pocit, že spousta toho jeho kňourání se vyeliminuje až mi bude schopen sdělit své požadavky verbálně. A třeba taky půjde s ním hledat společná řešení situace. Momentálně se mi na všechno dostává odpovědi se-se (sele) nebo ga-ga. Na druhou stranu včera začal říkat "r" správně. Takže už umí francouzský i český :-) 

V rámci odpruzování jsme byli skákat v kalužích. Igeliťáky přes Stonzky moc nefungovaly. Stáz se do vody vrhala s nadšením sobě vlastním a cákala a cákala...až měla prsty úplně modrý (každej den tu sněží, na sluníčko to roztaje, ve stínu zůstává). S odpruzováním to teda moc nepomohlo, ale T. vypadal, že si to užíval.

Stáz si umí vylízt k Téčku na židličku (leze mu tam furt) a pak po něm dojídá. Běžně mu tam totiž jídlo nechávám na dobu, kdy mu dojde, že má ještě hlad. Teda teď už mu tam nic nezůstane, protože naše malá kyselina se postará o zlikvidování a roztroušení po nejbližším okolí. Ona je fakt neskutečný prasátko, ne nadarmo jí T říká chro-chro. 

Cpe se mu na židličku furt (je totiž líp dostupná než ta její + je tam jídlo + někdy i brácha) a ještě mu užírá :-) Jako dvě děti se na tripp trapp vejdou celkem v pohodě. 

Fakt jako sněží.

Zkušenost za 70 éček aneb o bolístkách minulého týdne

To nám takhle jednou v březnu v emailu přistál dotaz, jestli se nechceme zúčastnit rodinného dne v jednom mateřském centru. Barefůtová kamarádka hned věděla, o jaké centrum jde a říkala, že ať do toho jdem, že tam bude spousta potencionálních klientů. Tak jsme si řekli, proč by ne, registrastrační poplatek 50 eur, to není tak zlý (při cenách toho, co prodáváme) a třeba tam zbohatnem, že. Přesunuli jsme oslavu narozenin dětí na předchozí víkend, zaplatili poplatek, slíbili cenu do tomboly (20 éček) a čekali jsme.

V pátek (před dnem D) se tatínek zeptal, jestli se budem balit ráno nebo už teď. Řekla jsem, že by asi bylo dobrý se připravit předem než to honit na poslední chvíli - vytáhli jsme tedy můj kufr, se kterým lítám do ČR a začali se dohadovat, co vzít s sebou. Kupodivu jsme se relativně shodli. Chudák tatínek celou noc popisoval zboží cenovkama. Děti měly čerstvou rýmu, takže bylo jasný, že akce s nima bude lahůdka. 

V sobotu tatínek vzal kufr a baťoh plnej hraček a vyrazil na místo konání sám, protože nač tam ty děti (sebe) trápit dýl než bylo nutno, že? Já během další hodiny děti oblíkla, dobalila zbytek šátků, co se tatínkovi nikam nevešel a vyrazili jsme. Parkování kočáků venku mě dost nepříjemně překvapilo, protože jsem naše věci měla naházený v košíku bez nějakého systému - odnýst několik šátků v plastových obalech + potřeby dětí + 1 zdrhající batole...no, nebylo to úplně ono. První dojem - máme největší počet členů obsluhy na stánek. Což o to, já bych i nechala našeho tatínka tam bejt samotnýho, jenže on o nošení dětí nic neví a o barefootu si myslí, že to je pěkná blbost. Další dojem, budili jsme celkem pozornost naší trojjazyčností. A pak když jsme ještě oba promluvili estonsky :-))

Pobyla jsem tam s dětma hodinu a půl, během niž Stáz vymýšlela neustále nové zdrhací strategie, Teodor si vyrobil ponožkovýho králíčka plněného rýží (rozmetání rýže úplně všude bavilo obě děti stejnou měrou) a obecně se tam děti dost nudily a my taky. Nikdo k nám moc nezašel, nebo jen tak prohlídli, ale fakt nikdo nic nekoupil. Jen pár lidí zaujaly Froddo Prewalkers, jinak šátky nic, hračky taky ne. Stáz se kolem poledne začalo chtít spát, prudičství jejího staršího bratra nabíralo na obrátkách, takže jsme jeli dom a tatínka tam nechali (samozřejmě v tu dobu se několik lidí přišlo zeptat na barefoot boty). Neprodali jsme fakt nic, vizitek jsme rozdali jen pár a jen jsme se zprudili - ono táhnout ty hračky MHD v kufru a baťohu, nic moc, táhnout nachlazený děti MHD, taky nic moc...tak jsme hračky zpruzeně zase uklidili a shodli se, že naše cílová skupina je prostě online. 

V noci z pondělí na úterý jsem padla - horečky 38.5°, zvracení a zatvrdlý mlíko, krušná noc to byla. Naštěstí v úterý tatínek zůstal doma - z toho dne si nepamatuju vůbec nic - prostě jsem ho prospala. Ve středu mi už bylo líp, tak jsem s dětma zůstala doma sama - děti po dni s tatínkem měly zájem o den s maminkou, jenže mě bylo furt blbě (ale byla jsem schopná fungovat), takže jsem na ně byla protivná. To vedlo k tomu, že ve čtvrtek už byly protivní i oni. V pátek mi už bylo hej, ale děti rozbitý a táhne se to s náma jako smrad. Strašně moc bych chtěla zase ten vztah s nima (hlavně teda s Téčkem, Stázka je one big happy gal) navázat, ale T. to sabotuje jak jen může. Racionálně vím, že to dělá, protože chce pozornost a ten vztah navázat, ovšem moje emoce jsou stále mimo mou kontrolu. Jsem protivná i sobě samotný, ale nejsem schopná s tím zatočit. Tak snad v pondělí :-)

Stázka poprvé v kaluži.

Ochicání nad Stázkou

Obě děti s narozeninama udělaly obrovský skok a já jsem z nich celá paf.  Stázka už konečně dělá i něco jinýho než bordel (že mě to nenapadlo dřív odklidit všechno, co jen rozhazuje a T. si s tím nehraje), což je prostě prima - celou zimu jsem se těšila na jaro, že budem chodit ven, že už bude konečně zábavnější batole...a fakt se má očekávání plní.

Pro běžného čtenáře vlastně děsně nezáživné video, pro matku to je skoro do památníčku. Poprvé jsme vytáhli kobereček a poprvé dělala "rozvíjející" aktivitu delší dobu (dobře, párkrát předtím ještě házela dopisy do schránky - to je úplně nejoblíběnější hračka). 

Na fotce mi pomáhá umejvat šuplík, pak jsem jí teda musela taky vykoupat :-) Taky podává věci z myčky a pračky a má z toho děsnou radost. Takže mi z toho vyplývá, že to má smysl, navíc u Téčka je vidět, že to tak fakt je - on, pokud se mu chce, už je doopravdický pomocník. 

A pak je taky děsně roztomilá. Dneska si vytáhla panenku a začala s ní tleskat. T. se v pozadí z něčho hroutí (celkem běžný obrázek). A nebo jak si všude sedá. Nebo když obejme Téčko. Nebo když jí vezmu do náruče a ona mě začne poplácávat...

Děti jsou výborný

Jako fakt, poslední dny mám pocit, že celá ta děsná protivnost, co se s Teodorem táhla půl roku je pryč. Ne že by se z něj stal sluníčkovej tvor, pořád je to naše hysterka ukňouraná, ale tak nějak jinak. Mimochodem, na dětech je teď skvěle vidět, jak se vyvíjí mozek, Stázka je prostě tvor impulzivní hnaný jakýmsi vnitšním motorem (prostě všechno musí ochutnat, ošahat, vidět, počkat neexistuje), zatímco Teodor už to tak nemá, prostě si jde třeba lehnout a čeká než ho spánek přemůže.

Stázka už konečně není mimino a začíná bejt batole - takže mi podává nádobí z myčky a dneska s Teodorem přendali všechno prádlo do sušičky, to jsem fakt koukala. A jakou z toho má radost, že může bejt užitečná.

Děti si spolu začínaj hrát (jasně, furt si hrajou vedle sebe, ale nějaká ta interakce tam je) a mě přijde, že budou povahově kompatibilní, Téčko bude jakože boss, ale Stáz bude tou šedou eminencí, podle který to nakonec bude :-p

Obě děti mě bavěj - Stáz svým napodobováním všeho, co děláme a Téčko tím, jak se z něj stává dítě...

Prostě najednou vzal stetoskop a začal poslouchat kdeco. Což o to, na tom by nebylo nic až tak zvláštního, ale on si ho dal do uší!!! Před pár týdny, kdybych mu ho chtěla dát do uší, tak by se regulérně zhroutil. 

A nebo dneska stavěl věž z pexesa od Lesního světa a najednou přiběhl ke knížce se zvuky zvířat z lesa a přiřadil žluvu (to je pták) ke žluvě v knížce. Pak vzal ještě další zvířata a pouštěl si jejich zvuky.

Už přes rok je tu s námi

Dneska tomu je rok, co jsme si donesli domů naší čtyřkilovou holčičku. Google Photos mi připomněly i jiné události toho dne...třeba tohle ve vaně mě po příchodu domů málem položilo. 

Ti, co mě sledují delší dobu ví, jak strašně miluju zahradničení našeho tatínka, a tuhle kytku nám dala tchýně asi jako pomstu či co - děsně rychle roste a snadno se množí. Asi před měsícem jsem mu 3 květináče vyhodila a on si toho ani nevšiml :-D 

Z toho hadrovitého tělíčka, co jen viselo na prsu, spalo nebo kakalo vyrostla tahle žížala, co nám asi brzo vyleze i na okno (tipovačka - kdy se tak stane?)

Stázka je výborná. Ze spavý (a tak trochu ošklivý) šunky vyrostla krásná živá holčička, která má vnitřní nutkání všude vylízt, na všechno si šáhnout, ochutnat a nakonec se stulit mámě do klína. Náš tulínek nás všechny naučil se mazlit, díky ní je i z Téčka mazel první kategorie. Nicméně Stáz se nedá a klidně se mezi nás vecpe a dělá jako že ona tam byla první. To teda vyfocený nemám, ale určitě si to umíte představit.

Ten rok s oběma dětma byl jízda, ale rozhodně to nebylo tak hrozný, jak se všude píše. Jako jo, nenudila jsem se, ale rozhodně touhu děti zabalit a poslat babičce jsem měla méně často než bych čekala a z okna jsem měla chuť skočit jen párkrát :-) Někdy mě napadalo, že kdyby bylo jen Téčko, tak už by to byla krutá pohoda, ale zase ty dvě děti tomu mateřství dávaj úplně jinej rozměr. Teď, když jí Teodorek přestává brát jako nutný zlo, si říkám, že to fakt za to stojí. Ode dne Stázčiných narozenin jí Teodor objímá, hladí a já se dojímám. Jako jo, pořád to není značka ideál, pro ránu nejde daleko (i když teď mám světlejší období, kdy jen ječí "neee, nenenenenene" (a Stáz se mu směje do očí) a nejde po ní fyzicky), ale vše s mírou.

Nevím, jestli to je dobře, ale učím ho, že když je Stáz někde ve výšce, tak že jí nesmí mlátit, že když jsou oba na podlaze, tak budiž, ale prostě když by spadla odněkud, tak by si fakt mohla ublížit. Zatím to respektuje.

Stázka je imitátor - imituje Téčko, nás...a je u toho děsně sladká. Když tu Téčko řve "nenene", tak ona se směje, kroutí hlavou a říká "nenene", načež Téčko nas*aně začne řvát "dadada" (ano-ano-ano) a Stázka hned začne přikyvovat se slovy "da-da-da-da". Moje máma jí velice rychle naučila pá-pá, takže věčně všichni máváme. Pak taky napodobuje cvičení, co děláme s Teodorem (Téčko teď hrozně rád cvičí)- T. si začíná vymejšlet vlastní znakovou řeč, je u toho dost konzistentní a přiznám se, že moc nevím, jestli to podporovat nebo ne. 

Tady děsně prudila až mi došlo, že chce držet psa na vodítku. Jo, děsně ráda si sundavá čepici a já jí jí pak nemůžu nasadit.

Ve slovníku má slova: am - ham (jakmile někdo něco jí, tak přijde, jasně řekne "am" a otevře pusu :), va-va-va (haf-haf-haf - va-va-va má odposlouchaný od T.), máma, , bu - bum (když T. říká bů-bů, tak taky opakuje bubu), mimi (to opakuje po T., význam nezná), da (ano, odposloucháno od T., význam asi taky moc nechápe), ne (význam chápe částečně), de -dej, na - na. Dokonce jsem jí slyšela říkat "o", tedy písmeno, co se T. naučil před pár měsíci. 

Začala jíst, teda v ČR byla nenasytná, teď už to zas polevuje. Jako u babi asi nabrala, protože v úterý na kontrole u mudry měla 8843 gramů (výšku nevím, ale tak 77 cm má) a obecně mi přijde těžší, no, tady to zase shodí. V den narozenin by také nalezen první zub, pravá dolní jednička, Téčko mělo jako první zub levou dolní jedničku. Doufám, že se nebude ozubovat tak dlouho a bolestivě jako T. 

Každopádně Stázka je taková, jakou jsem si jí vysnila. Ač je lezec, zatím jsme nebyli ani jednou na pohotovosti (s T. v tomhle věku už 2x), nikdy nepotřebovala žádný léky, nikdy nebyla na operaci (jako T.), obecně je zdravotně i vývojově (zatím) bezproblémová a i povaha se zdá býti značně nekomplikovaná (ač se teda poslední dny nebojí dát najevo, že ona si něco představuje jinak než já). Prostě holčička za odměnu. :)

Chodííí

Řekla bych, že to do roka nestihla, jako odpoledne v den svých narozenin chodila takhle:

Ale jen, když jsem jí doprostřed místnosti postavila. Teprve za dva dny se odvážila pustit sama a vyrazila a teď už vyráží čím dál častěji. Takže výhru asi pošlu všem :-) (jestli jste na koňovi, pošlete mi adresu do IP, pokud ne, okomentujte to tady, nějak to vymyslíme)

Video ze včerejška. Máme nový láhve od Klean Kanteen a jsou hitem u obou dětí.

O našich cestách letadlem

Cestování s vofoučatama nepatří mezi moje oblíbené aktivity. Teda takhle, jet s nima do města nebo na výlet  mi nijak zvlášť nevadí, protože se odjezd dá naplánovat podle momentálního rozložení, případně zrušit, jenže s výlety letadlem to není jen tak. Z Tallinnu jsme odlítali v 8:25, tedy v 7:30 nejpozději být na letišti. To máme přes jezero, takže kousek, taxíkem tam jsme za 10-15 minut. Oba dva jsem budila na poslední chvíli a oba dva nebyli v úplně dobrém rozpoložení. Nicméně byl vidět velký posun v Téčkově chování. Minule (v říhnu) sebou házel o zem, když se mu za babi nechtělo, teď jen kňoural a byl protivnej, ale poctivě šlapal. Plán byl nějak přežít let do Helsinek (svačinkyyyy!!! - tehdá mi došlo, že je mám blbě zabalený, že se k nim nemůžu pořádně dostat) a pak že budou po cestě do Prahy spát jako minule. Vymyšlený jsem to měla hezky, to jo, ale děti vůbec nespolupracovaly. Stáz porušovala pravidlo "Netravte v uličkách zbytečně moc času" - navštěvovala spolucestující, kteří se na ní smáli a půjčovali jí různé věci, o které se pak s Teodorem hádali. T. chvíli lepil samolepky, chvíli prudil, chvíli jedl, chvíli koukal do blba...

Nějaký Čech nám nesl příruční zavazadlo a udělal nám fotku.

Stázka usnula v momentu přistání. Neuvěřitelné. A spala do té doby než jsme se potkali s mámou. V autě to tu hodinu a půl prořvala, chudák. Téčko za celej den neusnul, to jsem fakt koukala.

Z týhle cesty mi tikaly koutky u očí a třeštěla hlava, jak jsem byla vyřízená. Nutno připomenout, že jsme se zrovna vyléčili z nemoci a já furt měla rýmu a kašel.

Cesta zpátky byla zase jinej level, protože jsme cestovali podstatně dýl, navíc se Teodorovi  od prarodičů moc nechtělo. (Ale zase během cesty dost často štěkal, takže se asi těšil na Charlieho) Na nohou má holínky, protože si je umí obout, tedy odmítá nosit jiné boty.

Den před odletem T. večer děsně prudil, takže vstávačka v 5:30 byla zabijácká. Pak autem na rychlík, Stáz si za ty 3 týdny na auto relativně zvykla a už ani moc neječela (a ani k tomu nepotřebovala dudlíček, který máma měla připravený na letišti při našem příjezdu), rychlíkem do Prahy (Stáz to v plnym vlaku moc nebavilo), AE na letiště, kde Stáz vytuhla, scéna u bezpečnostní kontroly, protože T. byl přetaženej, odletová brána byla naštěstí blízko, jinak bych si dala tandem. Stázka neustále zdrhala, fakt výborný - jeden přetaženej a druhej vyspinkanej do růžova.

Letadlo poprvé Teodora zaujalo a začal se zajímat, co je co. Nicméně při vzletu usnul (moje děti fakt s přistáváním a vzlítáním nemaj problém) a spal až do přistávání, kdy jsem ho vzbudila a kdy pak ječeli oba. Naštěstí letadlo nebylo plný jako po cestě tam, takže jsme dostali možnost trojsedačky. Stázku ten let nebavil, tentokrát spolucestující nebyli tak přátelští, tak se neměla s kým družit. Na řadu tedy přišly svačinky a matka přestala škudlit a kdykoli to bylo možný, tak si za ten den koupila něco k jídlu.

Netuším, jak se to stalo, ale koupila jsem letenku s čekací dobou 4h na letišti v Helsinkách, když mi to došlo asi 3 dny před odletem, chytla mě tak trochu panika. Celklem oprávněně, ale nakonec se to dalo. Prošli jsme pár obchodů, kde T. roztahal, co se dalo (ale pak to zase vrátil) a pak několik dětských koutků, kde skoro nic nebylo, ale přesto se tam dokázali zabavit. A samozřejmě nakupovali svačinky. Jen jsme teda dost narazili, že letištní snack bary nemaj moc baby-friendly food - všechny bagety byly pro Téčkovu pusu moc velký nebo měli v nabídce věci, co nejí. 

Cesta posledním letadlem byla únavná, ale dalo se. Po příjezdu domů jsem byla zralá na sprchu a postel, děti nikoli, bylo třeba si pohrát se všema hračkama. Jo, co mě vždycky po příjezdu z ČR kopne je, jak vlastně je ten náš byt malej a teplej. 

V červnu jedem autem, to jsem teda zvědavá :-D

Tipovačka o ceny

Dneska jsme tu měli takovou malou oslavu narozenin a mě došlo, že Stázka vlastně pořád nechodí. Zatím se nezdá, že by měla chuť se pustit do prostoru. Jako když jí dám do ruky něco velkýho, tak pár kroků udělá, ale sama od sebe se k tomu nemá a já jí k tomu nijak zvlášť nehecuju.

Myslíte, že do roka (v úterý) se sama pustí do prostoru? Tipy pište do komentů a všechny správné odměním nějakým suvenýrem z Estonska až v červnu přijedem. Před odesláním komentáře zaškrtněte to políčko "notify me", aby Vám na email přišlo oznámení, že jsem taky komentovala.