Posunout se v čase

Píšu od doby, kdy jsem se naučila psát a jak tak nad tím přemýšlím, tak to prostě k životu potřebuju. Forma i styl se mění, od povídek, kterými jsem bavila spolucestující v rychlíku ze Slovenska, přes deníčky, romány (fakt jsem ručně napsala dvě knížky), poezii až po blogování. Spousta děl se ztratila, ale mnohé, díky internetu, jsou bezpečně uschované. A právě dneska jsem si při zavírání milionu otevřených záložek prohlížeče na mobilu vzpomněla na dobu před 13 lety, kdy jsem si vylívala srdíčko do poezie, a tak mě napadlo se podívat, jestli ten web stále existuje - a ono jo. Vybavit si na tehdejší přezdívku nebylo vůbec těžký a najednou mi bylo zase 18 a byla jsem zdrcená rozchodem se svojí první láskou, resp. celým tím dramatem kolem (táhlo se to s náma několik let). 

Čtu teď Aha! rodičovství - knížka, ve který je hodně pravdy, ale s některými částmi se nedokážu ztotožnit (snad brzo napíšu recenzi) - hodně se tam píše o emocích a mě napadalo, že je na tom hodně pravdy. Když jsem četla ty svoje výtvory z doby před 13 lety, tak jsem se cítila jako by to bylo včera, vybavovalo se mi, o čem jsem si myslela, že je dávno zapomenuté. Stejně jako přečtení pár básniček dokáže vrátit vzpomínky, tak stejně to s námi dokáží děti, a proto je ve výchově dětí jinak nejdůležitější se naučit pracovat sami se sebou, vrátit se do dětství, znovu si prožít ta dramata, křivdy, ublížení, aby se všechny ty potlačované emoce dostaly na povrch a člověk mohl dojít k uzdravení a vychovávání jinak. Po narození Teodora se mi vracely vzpomínky z dětství, které byly zasunuty někde hodně hluboko, dokonce jsem si i vybavovala pocity osamění - máma mi pak říkala, že jsem jako mimino byla hodně sama (studenej odchov) - takže rozhodně to není tak, že si děti řekněme z věku do 3 let nic nepamatujou. No a teď, jak jsem unavená, Teodor protivnej, Stázka klasický roční batole, tak kolikrát slyším, že mluvím jako moji rodiče, používám stejné fráze i metody (teda děti nebiju, ale občas bych si měla umejt pusu mejdlem). Obecně to je strašně zajímavý, jak rodičovství může mít neuvěřitelně terapeutický vliv na psychiku rodiče (během těch třech let jsem udělala neskutečný pokroky, co se seberůstu týče) a za to jsem asi svým dětem nejvděčnější, že skrze ně docházím k uzdravení sama sebe. Ale jako jo, je tam pořád na čem pracovat. 

Dala bych sem nějakou tu básničku, jenže to byste si jí pak mohli vygooglit a najít i tu tvorbu, kterou jsem neměla odvahu dneska znovuotevřít. Prostě nemusíte o mě vědět všechno :) 

Básničku sem nedám, ale svoje 18-leté já sem klidně dát můžu :-)