When you're so done at 9am

Dneska jsem toho měla plný zuby v 9 ráno, děti toho měly plný zuby asi od momentu, kdy se probudily. V 10, po 2.5 hodinách řevu jsem se k nim přidala. Patřím k rodičům, kteří na děti ječí párkrát do roka a vždycky mě překvapí: že ztratím hlas a že to Téčko srovná do latě. Stázka na mě nevěřícně koukala a pak v klidu škodila dál. Když se emoce uklidnily, děti jsem pomuchlovala, ujistila jsem je, že to jsem já, kdo má problém a že je mám ráda, i když ztratím kontrolu. A šlo se ven, tam jsme předali dvoje boty a zase jsme se vrátili. Pak uspat Stáz, když usla, tak jsem se dala do debaty, jestli to nosítko je originál nebo padělek a tím jsem prošvihla správný čas na odložení batolete. Bezvadný, měla jsem chuť se zahrabat. Tak jsem se aspoň schovala pod peřinu. Ovšem když tam za mnou Stázka vlezla a v puse měla asi 100 eur (Stázka teď ohlodává všechno - předávám lidem krabice s jejíma otiskama zubů), tak jsem zase rychle vylezla a měla jsem chuť ječet. Kamarádka mi napsala, abychom jeli k moři, což jsem zavrhla, protože 1) Stáz by se vrhala do vln, ale má rýmu a je tu asi 15°C a 2) po cestě by usnuli, takže bych je viděla až někdy do desíti - to v mém rozpoložení znělo jako katastrofický scénář. Ovšem nápad vypadnout byl výborný, tak jsme jeli na pizzu a pak jsem jim koupila čokoládový donuty. Díky tomuhle jsme odpoledne přežili v klidu a večer usnuli bez dramat (Teodor teda nechtěl jít spát se Stázkou, protože díky tomu, že přes poledne nespala, tak neměl čas bejt se mnou o samotě, tak jsem mu vyhověla). Když jsme šli k autu a děti si nesly ty příšerně nezdravý koblihy, tak se na mě několik lidí pohrdavě dívalo. A já si v duchu říkala "fuck you" a připomínala si článek ze včerejška, který byl o tom, že člověk má mluvit s lidma místo o nich (kuk sem), protože co je za daným chováním si můžem jen domýšlet a vlastně to nemusí být ani pravda. Nebo když mě vidíte, jak jsem protivná na děti, zatímco něco zuřivě mačkám do telefonu, tak to neznamená, že potřebuju dochatovat s kamarádkou, ale třeba to, že nám přede dveřma čeká ženská s dítětem, jde si vyzkoušet boty a my nejsme doma (a ona je děsně překvapená, že nesedíme doma na zadku), tak je potřeba to nějak vyřešit.

Boty. Boty se u nás skloňujou ve všech pádech, Stázka si za den změří asi tak stokrát nohu, přerovnává krabice, když zazvoní telefon, tak bere první boty, který uvidí a čeká u dveří (holka to už pochytila, že většinou když někdo volá, tak si jde vyzvednout objednávku), Teodor neustále opakuje "Boty ne. Máma sedí.", protože bohužel trávím spoustu času odpovídáním na emaily a blbý dotazy. Blbý dotazy fakt existujou.

Obchod frčí, je to neskutečný, jak moc se to rozjelo a jak to prostě nezvládáme, je to chaos a ta potřeba udělat si v tom nějaký řád je děsně silná, jen není kdy se zastavit a věnovat se tomu. Z našeho bytu se stala prodejna, už jsem vzdala pokusy o úklid, lidi sem nechodí na kontrolu ušula :-) A taky mi dochází, že moje představa, že až se obchod rozjede, tak budu moct bejt s dětma, byla totálně mimo. Děti sice můžou pomáhat dávat balíky do poštomatů, balit, ale holt na dotazy odpovídat neumí a tak nějak jim to vadí, že trávím čas u počítače a telefonu (a já se jim nedivím). A to, že jsme děsně vytížení, je důvod protivnosti všech stran. A já si začínám klást otázku, jak z toho...

Houpeme se

Poslední dobou u nás frčí kaluže, vlaky a houpy houpy. Vlastně ještě vaří. Před pár dny do repertoáru zabavy přidali to, že Teodor vaří "jako jídlo", které pak nabízí Stáz. Ta se do něj zahryzává jako do opravdovýho a Teodora tím strašně rozčiluje "Jako ham. Ne ham. JAKO. Tak neee." Moc mě to baví na ně koukat a dojímat se. Stázule samozřejmě taky vaří, takže mi věčně do pusy cpe talířky, hrnce...Foto nemám.

Jeden řve "hoopiii" "druhej "houpiiii"

Nosíme ven žlutou kačenu a T. testuje hloubku kaluží. "Ka(c)h(n)a plave" "Ka(c)h(n)a neplave" "Ka(c)h(n)a letí" (když mu jí Stáz sebere), "Ka(c)h(n)a spí" (když jí Stáz hodí na trávu - všechno spadlý v jeho slovníku spí)

Houpací prkno jsem chtěla ještě dřív než ho Utukutu (dřív Houpací prkno) začalo vyrábět. Našla jsem ho na Etsy, ale poštovné bylo tak drahé, že jsem si nechala zajít chuť. Pak přišlo Houpací prkno, a to zrovna v době, kdy jsme otvírali obchod. Chtěla jsem ho prodávat, jenže se ukázalo, že v Estonsku už houpací prkno mají a za nižší cenu (kuk na vippa.ee). Taky mi došlo, že k prodeji je potřeba masivní marketing, je potřeba lidem vnutit, že tu danou věc potřebují (nebo aspoň jim dát vědět, že něco takového existuje a že to je vlastně super). Na spamování v sociálních sítích jsem tehdá neměla jazykovou vybavenost a vlastně jsem ani moc nevěděla, jak že to funguje. V Estonsku rozhodně není houpací mánie a z vippy.ee nakupují především cizinci. Ta touha mít houpací prkno tam stále byla, ale zároveň jsem si říkala, no kam ho dáme? Bude to krám velkej...a co když to děti vůbec nezaujme, jak jsem četla v českých facebookových skupinách. Takže jsem pořád balancovala, k tomu se ještě přidalo "chtění" duhové houpačky, která je vizuálně velice lákává a četla jsem o ní, že má u dětí větší úspěch. A pak se to stalo. Jednou někdo v komentáři zmínil, že na Slovensku se dá duhová houpačka pořídit děsně levně (kuk na www.montoy.sk). A to byl ten "wake-up call". Napsala jsem jim, kolik by bylo poštovné do ČR, pak mi došlo, že bude lepší, když ho pošlou rovnou do Estonska. Tak jsem v místní Montessori skupině (která je teda dost mrtvá) zorganizovala hromadnou objednávku (čekala jsem, že bude levnější poštovné, což tak úplně nebylo). 

Výroba jim zabrala celkem dlouho a vytoužené balíky přišly den před naším odletem do ČR. Děti se o houpačku popraly a vlasně neměly vůbec šanci si jí užít. 

Duhová houpačka byl kup roku, předčila všechna má očekávání. V provozu je denně, hlavně teda Stázka se na ní houpe, houpe na ní kdeco (hlavně to, co Teodor nechce, aby houpala), dělá si z ní klouzačku, přelejzačku, podlejzačku...Prostě "hooopiiiii".

Jako opičí dráhy u nás frčej.

No a jak jsme byli v Česku, tak mi připadalo, že nám chybí nějaký ty hračky na hrubou motoriku, dědečkovi se do výroby ničeho nechtělo, babičce se zase do ničeho nechtělo investovat... (přece na ty 4 měsíce v roce, co tam tenhle rok strávíme/strávili jsme to nemá cenu). V tu dobu jsem zahlídla předprodejní akci od hrackytonka.cz - houpací prkno za 990 czk, no nekupte to. Navíc nejen super cena, ale i nejmenší rozměry na trhu = ideál pro náš pidibyt. No a kdyby se nechytlo, můžem ho nechat u prarodičů, že? 

Dodací doba byla 4 týdny a fakt do měsíce přišlo. Po rozbalení jsem si říkala, jestli je vůbec nějak ošetřený, asi není. Původně jsem si říkala, že ho nabarvíme, teď už vím, že jsme na to moc líní a že až jednou koupíme ten dům (rozhodli jsme se zůstat v Tallinnu), tak si pořídím malinový od Houpee nebo Utukuku :-) Větší rozměry si myslím, že budou taky k užitku.

Teodor, nepřekvapivě, měl k prknu hodně dlouho respekt, narozdíl od své sestry, která se k němu vrhala s tím svým "hííípiii". Ale jako "wow" efekt to nebyl, Stáz je na něj ještě malá. Nicméně musím říct, že každý dospělý, včetně mé mámy, se na něm zkusil zhoupnout, i já, a celkem se mi to líbilo. Po příjezdu z ČR jsem ho nechala nějakou dobu zabalený, přišlo mi, že na něj nemáme místo. Ale jednoho dne Stáz přelízala po duhový houpačce a já si říkala, že jí to půjde líp po houpacím prkně. A od tý doby tu je s námi v obýváku. Před pár dny si na něj Teodor lehl se slovy "Vlak spí" (Teodor se teď nechává oslovovat "vláčku"), Stáz si lehla vedle něj a oba se nechali houpat. Když je T. unavený, tak si do něj lehá "vlak spí", pak zase vstane "vlak nespí". Na prkně se, upřímně, nikdo ve stoje nehoupe, slouží jako tunel, přelejzačka a hlavně Teodorovo lůžko. 

Je to super pozorovat, jak se Teodor díky těm dvoum kouskům (plus ikea tunel a žíněnka) stává obratnějším, ještě bychom potřebovali nějaké balanční kameny a kladinu (a ten dům, kam bychom to všechno dali), určitě lepší investice než do kdejaký hračky (na ty se u nás stejně hlavně praší). A ze Stázule roste budoucí akrobatka, co na tom že nedá dohromady vkládačku nebo dvoudílné puzzle (T. v tomhle věku už skládal), hlavně že bude mít správně vyvinutý svaly :-)

Jak si žijeme

Nejdřív Stáz usínala pozdě večer, pak jsme jezdili po návštěvách (takže usínala pořád pozdě večer), ty následovala nekonečně dlouhá cesta zpátky do Estonska (o tý se možná jednou rozepíšu, byl to rozhodně silný zážitek), ze které jsem se několik dní vzpamatovávala a zároveň se snažila dát byt do nějaké prezentovatelné podoby. Někde v tomhle blázinci se nám rozjel obchod tak moc, že jsem každou volnou chvíli trávila  u telefonu, kde jsem dělala lidem internetovou poradnu (telefonát na téma "jakou má moje dítě nohu" bez rozměrů mě vyloženě pobavil), kontrolovala příchozí platby, přijímala návštěvy, které si potřebovaly před koupí zkusit boty a k tomu jsem ještě jezdila po různých akcích pořádaných naší barefootovou skupinou. Občas jsem nějaký ten střípek dala na Instagram, ale ani tam se toho moc o našich dnech nedozvíte a že jste tady určitě umírali zvědavostí, jak že se vlastně máme, když už přes měsíc nepřibyl žádný nový příspěvek, že? :-) Není za tím žádný vznešenější důvod jako třeba že jsem si o prázdninách chtěla užívat děti a ne sedět u pc, ani konspirační teorie jako třeba že je těhotná a tak furt jen spí...prostě fakt nebyl čas. Dneska je první den za x týdnů, kdy večer skoro nic nedělám.

Houpací prkno si získalo přízeň u všech členů rodiny

Děti rostou jako z vody a za ten měsíc udělaly obrovský pokroky, Teodor mluví ve tříslovných větách, každý den má nová slova a nové větné struktury a já se toho nemůžu nabažit. Prostě jako kdyby mu to v tý hlavě sepnulo a teď to jede rychlostí kulovýho blesku. Ta pasivní slovní zásoba se přelívá do aktivní a já se jen kochám. Chlapec si taky uvědomuje, že svým chováním dokáže ovlivňovat Stáz, takže jí věčně hecuje do zákazaných činností. Pak jí taky využíváme jako poskoka, když se nám večer už nechce z postele a T. potřebuje třeba vlak, tak pro něj pošleme batolátko. Stázka se teda zatím nerozmluvila (trochu jsem čekala, že už by mohla začít), ale zato dělá kotrmelce, šplhá na okna, každej den se houpe na duhový houpačce, přelízá přes houpací prkno, leze v tunelu, honí se s Charliem, obouvá si boty...

Oblíkne si sama spoďáry (obě nohy strčí do tý jedný díry), umí provlíknout nohy do legín, kdeco si sundá, věčně tu chodí v čepici/klobouku/helmě a ideálně ještě s baťohem nebo nosítkem. Ale co je asi ze všeho nejdůležitější, začíná chápat, že věci mají svoje místo/řád a začíná věci vracet na (domnělé. pokud neví, ona fakt není typ dítěte, co by nevědělo) původní místo.

Začali jsme chodit do Montessori školky 1x týdně asi na hodinu, Stázce se tam moc líbí, Teodorovi moc ne, hlavně nesnáší, když nějaký jiný dítě ječí nebo na něj šahá. Ale až začne plnej provoz, myslím, že by to mohlo jít. A když ne, zůstane se mnou ještě rok doma. Pak doufám, že obchod pojede natolik, že se do práce nebudu muset vracet

Hra na schovku je nejoblíbenější zábavou posledních dní. Sarah's silks jsou prostě bomba!

Máme auto a ta nově nabitá svoboda je skvělá. Miluju to auto a jsem neskutečně vděčná, že mi ho tatínek koupil. Včera jsem ho zvládla s dětma konečně převíst do Estonska -2 hodiny to trvalo, vopruz neskutečnej. Zato sjednání povinného ručení trvalo přesně 2 minuty včetně platby. Fakt zpětně nechápu, jak jsem toho tolik zvládla s dětma jen MHD, která k nám jezdí co 50 minut. 

Mimochodem tohle není vývozní značka ;)

Jo a čtu Marii Kondo, asi jediná knížka, na kterou si nacházím čas a ono to fakt funguje! Už jsme zásobili místní charitu několika pytlema věcí a zdaleka nekončím(e).