Jak si žijeme

Nejdřív Stáz usínala pozdě večer, pak jsme jezdili po návštěvách (takže usínala pořád pozdě večer), ty následovala nekonečně dlouhá cesta zpátky do Estonska (o tý se možná jednou rozepíšu, byl to rozhodně silný zážitek), ze které jsem se několik dní vzpamatovávala a zároveň se snažila dát byt do nějaké prezentovatelné podoby. Někde v tomhle blázinci se nám rozjel obchod tak moc, že jsem každou volnou chvíli trávila  u telefonu, kde jsem dělala lidem internetovou poradnu (telefonát na téma "jakou má moje dítě nohu" bez rozměrů mě vyloženě pobavil), kontrolovala příchozí platby, přijímala návštěvy, které si potřebovaly před koupí zkusit boty a k tomu jsem ještě jezdila po různých akcích pořádaných naší barefootovou skupinou. Občas jsem nějaký ten střípek dala na Instagram, ale ani tam se toho moc o našich dnech nedozvíte a že jste tady určitě umírali zvědavostí, jak že se vlastně máme, když už přes měsíc nepřibyl žádný nový příspěvek, že? :-) Není za tím žádný vznešenější důvod jako třeba že jsem si o prázdninách chtěla užívat děti a ne sedět u pc, ani konspirační teorie jako třeba že je těhotná a tak furt jen spí...prostě fakt nebyl čas. Dneska je první den za x týdnů, kdy večer skoro nic nedělám.

Houpací prkno si získalo přízeň u všech členů rodiny

Děti rostou jako z vody a za ten měsíc udělaly obrovský pokroky, Teodor mluví ve tříslovných větách, každý den má nová slova a nové větné struktury a já se toho nemůžu nabažit. Prostě jako kdyby mu to v tý hlavě sepnulo a teď to jede rychlostí kulovýho blesku. Ta pasivní slovní zásoba se přelívá do aktivní a já se jen kochám. Chlapec si taky uvědomuje, že svým chováním dokáže ovlivňovat Stáz, takže jí věčně hecuje do zákazaných činností. Pak jí taky využíváme jako poskoka, když se nám večer už nechce z postele a T. potřebuje třeba vlak, tak pro něj pošleme batolátko. Stázka se teda zatím nerozmluvila (trochu jsem čekala, že už by mohla začít), ale zato dělá kotrmelce, šplhá na okna, každej den se houpe na duhový houpačce, přelízá přes houpací prkno, leze v tunelu, honí se s Charliem, obouvá si boty...

Oblíkne si sama spoďáry (obě nohy strčí do tý jedný díry), umí provlíknout nohy do legín, kdeco si sundá, věčně tu chodí v čepici/klobouku/helmě a ideálně ještě s baťohem nebo nosítkem. Ale co je asi ze všeho nejdůležitější, začíná chápat, že věci mají svoje místo/řád a začíná věci vracet na (domnělé. pokud neví, ona fakt není typ dítěte, co by nevědělo) původní místo.

Začali jsme chodit do Montessori školky 1x týdně asi na hodinu, Stázce se tam moc líbí, Teodorovi moc ne, hlavně nesnáší, když nějaký jiný dítě ječí nebo na něj šahá. Ale až začne plnej provoz, myslím, že by to mohlo jít. A když ne, zůstane se mnou ještě rok doma. Pak doufám, že obchod pojede natolik, že se do práce nebudu muset vracet

Hra na schovku je nejoblíbenější zábavou posledních dní. Sarah's silks jsou prostě bomba!

Máme auto a ta nově nabitá svoboda je skvělá. Miluju to auto a jsem neskutečně vděčná, že mi ho tatínek koupil. Včera jsem ho zvládla s dětma konečně převíst do Estonska -2 hodiny to trvalo, vopruz neskutečnej. Zato sjednání povinného ručení trvalo přesně 2 minuty včetně platby. Fakt zpětně nechápu, jak jsem toho tolik zvládla s dětma jen MHD, která k nám jezdí co 50 minut. 

Mimochodem tohle není vývozní značka ;)

Jo a čtu Marii Kondo, asi jediná knížka, na kterou si nacházím čas a ono to fakt funguje! Už jsme zásobili místní charitu několika pytlema věcí a zdaleka nekončím(e).