2017

Jedna silvestrovská selfie :-)

Je čas se podívat zpátky na rok 2017 - napadají mě dvě velké změny: 1) děti strašně vyrostly a 2) firma konečně začala prodávat natolik, že mám naději, že mě fakt jednou bude živit.
Samozřejmě, že se staly i další změny a je to super si to všechno připomenout, protože člověk vidí, že nezůstal stát na místě, ale že se jeho život pohybuje kupředu a mění se.

Když si vzpomenu na loňskou zimu, tak si vybavím Stázku, jak byla věčně v záklonu v nosítku a mě byla zima na hruď, z kočárku taky vystupovala a obecně se s ní nikam nedalo jít, protože jí tam (a ani zpátky) nebylo možno dopravit bez řevu. Taky se mi vybaví Teodor a jeho první hra - schovávání schleichů a jak jsme to hráli furt dokola. Pociťuju neskutečnou vděčnost, že už z toho vyrostl a soucítím s rodiči postižených dětí, kteří nemají to privilegium toho, že jim děti mentálně vyspívají. Minulou zimu Teodor ještě Stázku více méně ignoroval, teď jsou parťáci na život a na smrt. Ona byla první, které mával, ona je ta, se kterou se samovolně dělí o cokoli (a mě tím vždycky děsně dojímá), on se o ní děsně bojí, takže třeba zamyká naše dveře, aby neodešla na chodbu bytovky (Stázka je zdrhač, klidně v 5 ráno odchází z bytu), raduje se z jejích pokroků a je takovým jejím strážcem. Ona ho zbožňuje, udělá vše, co vymyslí (teda teď už jen skoro vše), napodobuje ho úplně ve všem. Oni jsou tak strašně rozdílní, že se výborně doplňují. Vůbec nedošlo na ta slova "Počkej až...to se budou rvát jako koně". Nemůžu říct, že spolu vždycky vychází, ale to je přece normální, že v každém vztahu jsou spory a oni je s mou pomocí řeší natolik efektivně, že k agresivitě nedochází. Naše děti ječí, "žalují", ale fyzicky po sobě nejdou. Vrcholem agresivity je u nás vyrvání věcí z ruky - to začal dělat Teodor asi před měsícem, Stázka přestala, tak začal on - je to děsně zajímavý, že Stázce to je v 95% případů úplně jedno, prostě BRÁCHA má něco v ruce, co měla ona, takže to vyváží všechnu nespravedlnost světa.

Je to rok, co jsem odešla z Modrého koníka, ze začátku to bylo fakt těžký, ale jak už to bývá, kde něco končí, tak tam i něco začíná. Pomalu jsem si začala budovat jméno na místní sociální síti, což pomáhá růstu firmy a mému egu :-)) Ne, upřímně, ač popularita je příjemná a tak trochu návyková, tak bych se bez ní obešla. Ale prostě aktivita ve skupinách je nejlevnějším způsobem marketingu a jako vedlejší produkt získávám nové známé a zlepšuju se v estonštině, což se hodí.

Tatínek mi koupil auto, což zjednodušilo můj život asi o milion procent + děti jsou větší, takže už nejsem limitována spánky, neprudí na kratších cestách...Je super, že můžu být s dětma doma zadarmo a že tak máme svobodu jet na výlet/exkurzi, kdy se nám zachce nebo kdy to je levný. Takhle jsme třeba jeli do Helsinek do Akvária nebo exkurzi do mlékárny.

Nakynula jsem :-) To asi souvisí s tím autem. Včera jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat, protože na nákup nového šatníku nemám finance.

Mám nové kamarádky a známé a obecně se čím dál víc integruju do estonské společnosti. A s tím souvisí mé výhledy na 2018:
Chystáme se založit Montessori školku a školu, školu otevřít v roce 2021 (to je tehdá, kdy by měl Teodor začít chodit a končí AMI 6-12 kurz) - takže se brzo stanu tváří fundraisingu a PR pro naší neziskovku, která to bude zakládat. Jako to, že v Estonsku není jediná estonská monte škol(k)a, je vážně k neuvěření.
Pravděpodobně mě čeká návrat do práce, velice pravděpodobně na částečný úvazek a zbytek platu by mi mohla doplácet firma, děti čeká školka - radost z toho úplně nemám, ale někdy to nejde jinak. Ale uvidíme, život je nevyzpytatelný a může to být úplně jinak.
Taky nás čeká velké zorganizování bytu - v Rize by měli v březnu otevřít Ikeu :-)  - je potřeba nakoupit úložný prostory, aby se nám do bytu vešel obchod (za další rok je v plánu pronajmout externí prostor-nicméně úložný prostory se nikdy neztratí), dětem postele (je čas vystěhovat Stázku do vlastního) a úložný prostory pro hračky.
Jo a Teodor se pravděpodobně naučí jezdit na šlapacím kole. a to je prostě vzrůšo :-)

Děkuji všem, co sem chodí a čtou mě, komentují (za komentáře fakt díky!) a díky nimž mám pocit, že s bloggerem má smysl pokračovat. Přeji vám úspěšný nový rok, aby se vám převážně dařilo a všechny pády jste brali jako možnost se zvednout a jít dál zase o něco moudřejší. A ať vás díťátka moc neprudí :-)

Vánoce

Ani letos se vánoční nálada nedostavila, ovšem tentokrát jsem s tím počítala a hlavu si z toho nedělala. No a nakonec to dopadlo úplně jinak než jsem čekala.
Loni jsem se rozhodla, že letošní prosinec strávíme v Česku u babičky, která pomůže dětem vytvořit tu správnou atmosféru a já si potvrdím, že mým dětem (hlavně tomu staršímu) jsou úplně putna. Jenže! babička neměla moc zájem s dětma píct ani tvořit věnce a dekorace, tak jsme nakonec koupili letenku na listopad, která díky neštovicím propadla. Vánoční atmosféra tedy byla zase na mě.

Perníčky jsme začali péct a konzumovat už v listopadu. Prostě fajn aktivita s dětma, ony během vykrajování snědly tak třetinu těsta, Stázka prasátkům ukusovala hlavy, rvaly se o to, kdo bude natírat vajíčkem...ovšem jako ostřílené matce mi to bylo jedno a byla jsem ráda, že máme čím zabít odpoledne.

Pak jsme ještě s Teodorem udělali řetěz a pověsili ho na okno. Najednou mi došlo, jak už je Téčko velký, dokázal ho udělat více méně sám :-)

V půlce prosince jsme se vypravili do Starého města se podívat na stromeček a trhy, zase bylo vidět, jak moc děti vyrostly, Teodor to ušel bez problému sám a Stázka to dala bez kojení a přísunu křupek. 

V tu samou dobu došel i plstěný Betlém (viz úvodní foto) z Fleru. Ukázalo se totiž, že Vánoční příběh je pro Teodora naprosto abstraktní, 80% slovů nerozuměl (pastýř, hřích, Bůh, spasitel, anděl, jesle...), figurky tomu trochu pomohly, ale prostě pořád velký nezájem, protože to není nijak spojené s jeho životem.

Tohle je, prosím, Teodorkovo první vánoční přání. Začali jsme pravidelně chodit do jedné herny, která je naprosto super, protože je tam poklidná atmosféra a super pracovnice, co se s nadšení věnuje starším dětem - prostě člověk na svém místě. Ukázala Teodorkovi papírová vykrajovátka, udělala mu z čtvrtky přání a dala mu lepidlo. A Teodor vyrobil tohle :-) Prostě doják. 

No a ve čtvrtek 21.12. došlo ke zvratu v přípravách na Vánoce - máma mi nabídla, že nám zaplatí letenku, že můžem v lednu přijet. No a protože do mě měsíc hustila, jak by to bylo pěkný, kdybych přijela na Vánoce, že tu bude sestřenka a bratránek, tak jsem koukla i na letenku před Vánoci a hle, ceny byly ok. Tak jsme 23.12. sedli do letadla a já zažila, jak "super" to je strávit 10 hodin na cestě se dvěma malýma dětma. V poslední hodině jsem se chtěla zamknout na záchodě a vylízt až přistanem. Prosím vás, neptejte se člověka, co cestuje sám s malýma dětma, jaká byla cesta. Na tuhle otázku nemám slušnou odpověď, fakt ne. Neumím si představit, že by někdo odpověděl, že to byla pohoda, že se v klidu najedl, obě děti to prospaly, nikde nezdrhaly, neremcaly, obě děti chtěly dělat to samý, chtělo se jim čůrat ve stejnou dobu,... Čekání v Helsinkách bylo nekonečný, prázdné herny moc děti nezabavily, Stázka si dvakrát rozkousla ret, přesuny přes letiště sice zabily dost času, ale i mojí energie (tlačit dva letištní kočárky a držet u toho bundy (jako fakt je nenapadlo tam dát nějaký úložný prostor??)), jídlo bylo dost drahý na to, abych je tím krmila konstantně 3 hodiny...poslední půl hodinu to zachránilo youtube, protože mi došly nápady, jak je udržet na jednom místě. Nehledě na to, že byly neskutečně přetažení a tedy člověk se k nim musel chovat jako ke křehkým rostlinkám, aby nebouchly. 

Štedrý den byl ve znamení unavených přestimulovaných dětí. Babička dostala za úkol všem oznámit, že budem rozbalovat dárky už odpoledne, protože večer by to děti nedaly. Babička mi tvrdila, že svůj úkol splnila, nicméně se ukázalo, že jediný, kdo o plánu věděl, jsem byla já a ona. Bratránek dorazil včas, sestřenka o 2 hodiny později než se čekalo, děti už unavený, hladový, takže naprostý nezájem o stromeček a dárky, čímž jsem si potvrdila svou teorii, že mým dětem jsou dárky šumafuk. 

Teodorkovi se ale líbilo zdobit stromeček a moc se mu líběj světýlka. Nicméně dneska se ptal babičky, kdy budou Vánoce :-) Takže asi tak. Uvidíme, jak Stázka příští rok. 

Užívejte si zbytek volna a vykročte tou správnou nohou do Nového roku.

Zase o měsíc starší

Vopičáci jsou zase o měsíc starší a zase toho o kousek víc umí. Teodor čím dál líp mluví, začíná si na "proč?" otázky odpovídat, což je strašně vtipný, protože tu otázku a odpověď vychrlí během 30 vteřin, prostě jeho duše nemůže mít klid, dokud ze sebe nevysype (fakt jak Sheldon Cooper), začal používat strašně moc tázacích zájmen "na co" "k čemu" a tak, pořád o sobě mluví jako o ty a o mě jako o já, ale občas už mu to probleskne správně. Taky mu občas probleskne náznak fantazijní hry "ahoj houbo", ale teda hodně vzácně. Dál se naučil skákat na věci, takže by se nám fakt hodily ty balanční kameny (teď skáče na houpací prkno a na cokoli, co je v rozumné výšce). Spolu se Stázkou objevili kouzlo přisunuté židličky, takže kramaří a kramaří, rozsvěcí a zhasínají a obecně jim jde spolu škodit. Hodně teď přemýšlím, jak zajistit, aby Teodor měl klid na "práci" - hodila by se nám ohrádka, jenže se nám sem nevejde a Stázka by určitě během dne přišla na to, jak se dostat dovnitř. Hm, takže spíš asi hledám klec :-) - protože Stázka mu to ničí. Možná že právě tohle součástí toho problému, proč vlastně nic "pořádnýho" nedělá. Musím to nějak pořešit.
Stázka začíná mluvit a začíná mluvit hodně. Všichni se z toho radujeme. A já doufám, že brzo pokecaj s Téčkem a já budu mít pokoj :-D Včera taky madam přišla na to, že může dělat to, co řekne a pokud to není podle ní, tak se strašně vzteká. Vyloženě jsou oba dva zlatíčka. Stázka stále stříhá na co přijde, nebojí se nám pokreslit stěny a obecně je takový to nejvíc typický batole. Rostou jí stoličky, ale nese to statečně, vlastně to vím jen díky tomu, že má věčně prsty v puse a furt tu něco ohlodává. Miluje ukazování, babička bude nadšena až tam na jaře přijedem, protože ona bude opičkovat úplně všechno. Teodor si začíná pamatovat pár říkanek - to jsem fakt nevěřila, že se to někdy naučí.  Stázka stále miluje puzzle, už je zvládá jako profík a pozor! Přiřazuje. A taky začíná dělat řady - ona nakonec z toho parašutistickýho batolete vyroste :-)

Děti se nějak přenesly přes to, že je venku sníh a najednou si to začínají užívat. Jedna lopata a kolik radosti přinesla.

Taky jsem se rozhodla, že nejlevnějším způsobem, jak děti naučit jazyku je najít si víc kamarádek s dětma, takže se drze k lidem zvu na návštěvu :) S jednou chodíme ven na procházky (s tou se známe z barefootový skupiny) a s druhou chodíme do herny (ona má taky praštěnýho staršího, ale nemá potřebu to řešit), jako máme se vlastně fajn :-)

Down the rabbit hole

Minulý článek mě vrátil do éry největší slávy na Modrém koníkovi, dostalo se mi totiž několika soukromých reakcí (včetně od mojí mámy!!!) a já si zase připadala, že moje problémy zajímají celý širý svět. Takže děkuji za ně. Ale aby nedošlo k mýlce, nejsem rozložená ani v depresích, v ten den, kdy jsem ten post psala, jsem sice trochu rozložená byla, ale spíš proto, že mi došlo, že je potřeba to začít řešit a ne nechávat vyhnívat. Ovšem ukázalo se, že napsat mudře o žádanku k psychiatrovi (podle informací na místních info stránkách to tady diagnostikují oni), vyžaduje neuvěřitelnou odvahu. Jako jsem srab. A přitom mám jasné důkazy, že s ním něco není v pořádku (který dítě dokáže několik měsíců převážně trávit tím, že nakládá schleichy na auto, později do autobusu?), ale mudra je taková, že nic moc neřeší (kdyby to bylo na ní, tak by Téčko na operaci s tříselnou kýlou neposlala), což je někdy fajn, ale teď teda moc ne, protože asi budu za hysterku (žádanku mi napíše, o to se nebojím). Ono to vlastně je jedno, co si o mě myslí, že..ale prostě si hledám zástupné důvody, proč jí ten email s žádostí o termín schůzky neposlat, spolu s tím, že každej den máme nějaký aktivity, takže co kdyby nám do toho vlezla návštěva doktorky, že. Vlastně si ani nemyslím, že se bojím diagnózy, naopak si myslím, že pokud se problém pojmenuje, dá se s ním líp pracovat...i když, kdybych mohla s ním zůstat doma, tak bych to pojmenování ani nepotřebovala. Ale prostě v rámci systému se to bude hodit. Je to asi strach z neznáma, z toho, jak to všechno bude probíhat...

Tak a tímto se zavazuju, že to do konce prosince zvládnu :-p

autismus

Dneska večer přišel "aha moment", resp. "oh, crap moment". Došlo mi, že Téčko je fakt autík, že z toho nevyroste a že bych se tím možná mohla aktivněji zabývat, abych mu pomohla se stát, co nejvíc fukčním v běžném životě, protože nemám nejmenší zájem mu dělat mama hotel do své smrti. V mých plánech o budoucnosti je Jižní Amerika a spousta ideálů o změně světa, ne o praní spodků a vyváření synáčkovi.

To, že je Teodor jinej, tak nějak prosakuje tímhle blogem od začátku, ale pořád jsem tak nějak věřila v to, že z toho vyroste, že jsem paranoidní a tak. Jako pár dní/týdnů kolem mě poletovala ta myšlenka, že Teodor si prostě "na něco" nehraje, nechápe to, vrcholem jeho imaginativní hry je "vážka plave", když jí namočí do hrníčku s vodou. Stázka, o dva roky mladší, má podstatně rozvinutější fantazijní hru - další indicie. Ale pořád to nesepínalo. Včera někde někdo v úplně jiném tématu zmínil, že jeho 18m dítě dělá rozhovory mezi neživými věcmi (kámen se ptá kamene, jak se jmenuje apod.) a mě došlo, že Teodor tohle nikdy, vážně nikdy nedělal a vůbec to nechápe (domeček pro panenky můžu schovat na další Vánoce pro Stázku). Dneska, když děti usnuly, jsem vygooglila pár diagnostických videí a úplně jsem v tom autistovi viděla Teodora, jak prostě ty sociální hry nechápal/nechápe. A mě to konečně došlo. Samozřejmě jsem googlila dál a vůbec se mi nelíbí, co jsem našla. Nějak si vůbec neumím představit, co ta jeho výchova bude obnášet a jak to udělat, aby z toho vyšel jako co nejfunčnější dospělý jedinec, protože pokud z něj bude nedobrovolný dospělý samotář (prostě podivín, se kterým se nebude chtít nikdo bavit), tak mi to bude rvát srdce. Samozřejmě, že tu je možnost, že bude spokojený samotář, v tom případě good for him.

Otázkou je oficiální diagnostika, vůbec si neumím představit, jestli to je možný, když psychologovi nebude rozumět. I když, plán je v prosinci najít chůvu, která si s dětma bude pár hodin týdně hrát a učit je tak aspoň trochu jazyk. A do tý doby než na nás přijde řada u státem placého psychologa, děti můžou bejt plynní buď v estonštině nebo ruštině, že. A co školka příští rok? Teodora děti nezajímaj, jako vůbec ne, jedinou Stázku bere. Kam ho dát? Začít se snažit o nějakou speciální? Doufat, že shop začne vydělávat natolik, že budu moct bejt doma? Ale co pak? Domvzdělávání do 18 fakt nedám. Najmout si podomního učitele? :-) Ač jsem to tušila, že je praštěnej a že ta praštěnost se jmenuje autismus, tak mě uvědomění si, že to tak fakt je, zaskočilo dost nepřipravenou. A tak jsem se z toho musela vypsat sem. Jo, a bylo by fajn, kdyby se ukázalo, že je aspoň nadprůměrně inteligentní :-)

Reboot

Jako obvykle, když napíšu sebelítostný příspěvek, tak mě to nabudí k akci. Teda k akci jsem byla nabuzená už včera ráno (příspěvěk jsem psala včera večer), ale nasněžilo a naše auto má stále letní pneumatiky (velký překvápko, že cena se udává za jedno kolo a ne 4 :), takže jsme zůstali doma a má frustrace se mohla vesele prohlubovat.

Přes noc sníh roztál, hurá, a tak jsem ráno dětem navrhla, že pojedem k moři. Museli jsme teda počkat až zhasne lampa, co máme před oknem, protože dokud svítí, je noc a to se ven nechodí. Je fajn, že to funguje i obráceně, lampa se rozsvěcí někdy ve 4 odpoledne a to mi Teodor hlásí, že už je noc a že jdem spát. Cestou jsem odpovídala stále dokola, proč že to jedem k moři a jestli tam budou kačeny a jestli budou ryby skákat. Informace, že ryby budou zavrtaný v blátě a spát ho zaujala, takže to byla zábava na druhou půli cesty, kdy mi dokola opakoval, že ryby budou spát a že je neuvidíme.

U moře liduprázdno, jako pár lidí se za tu hodinu, co jsme tam vydrželi, se kolem nás mihlo. Ono mlha, vitr, vlezlá zima...není se co divit, že se tam nepotloukaly davy :) Jsem ráda, že jsme se vypravili, nové místo mělo svoje kouzlo. Najednou měly co dělat, házet do vody kamení, mušle, šišky (u moře je les), bábovičky teda nevytáhli, Stázka pak ještě chvíli lezla na klouzačku, ale moc jí to teda nešlo. Ono jenom koukat na moře má svoje kouzlo, takže určitě chci jezdit k moři častějš. Navíc jsme tím zabili dohromady asi 3 hodiny, a to se vyplatí :-) Odpoledne jsme ještě jeli na projet na odrážedle, takže ten den utekl děsně rychle a ani nebyl čas mě moc prudit.

A tady je selfie na závěr :-)

Jak se máme

Už delší dobu chci napsat o pokrocích dětí a o tom, co děláme, ovšem nějak mi chybí inspirace, jak to všechno pojmout.

Začnu teda třeba od konce a uvidíme, co z toho vyleze :) Dneska nasněžilo, ale je to takový ten mokrý sníh, venku fouká, prostě počasí, že by psa nevyhnal (obzvlášť toho našeho ne). Děti sníh nesnáší a já už taky. Prostě otravnej listopad. Pamatuju si, jak jsem loni touhle dobou byla otrávená, Teodor nic pořádnýho nedělal, jen házel věcma. Z nějakýho důvodu se historie opakuje. Ovšem teď to mám double, protože Stázka nemůže zůstat pozadu. Jsem s nápadama v koncích, prostě nemůžu vymyslet nic, co by Teodora zaujalo. Teda takhle, baví ho různý titěrný práce jako sbírat cizrnu a dávat jí do láhve, přendavat lžící mouku, prostě tyhle činnosti na posílení svalů ruky, jenže! máme Stázku, která se všeho musí účastnit. A Stázka to samozřejmě nedává a začne to rozhazovat (typický 1.5letý dítě) a to zase Teodor nemůže přejít a nakonec oba dva dělejí bordel. A mě to fakt nebaví uklízet. On mi teda T. občas pomůže, ale prostě ta touha škodit je v něm fakt silná.
Stázka přestala přes poledne spát, jediný místo, kde usne, je auto. Jenže to je značne neefektivní, protože Teodor neusne a jedno dítě nemůžu nechat v autě spát a druhý vzít domů (být venku kolem auta Teodora neba). No a aby spali oba, na to se můžu vybodnout, abych je pak viděla do desíti večer, že. Takže teď oba v 6 večer spí. Jako je mi to trapný někomu tady říkat, to je doba, kdy se tady děti vyzvedávají ze školek a potomstvo většinou řádí do 11 večer. Přiznám se, že to je další důvod, proč je mi školka krajně nesympatická, fakt nechci vídat svoje děti do noci. Mě teda s nima nevadí bejt, ale prostě potřebuju něco udělat (shop + rozjela jsem ještě jeden projekt) a to prostě s Teodorem, co se za mnou táhne jako ocásek, nejde. Mám pocit, že Teodorova protivnost mimo jiné plyne právě z toho, že Stázka nespí. Dřív to byl čas, kdy jsme byli spolu a v klidu si hráli. A teď o to přišel. Moc nevím, jak mu to nahradit. Tak ho aspoň teď po poledni beru na delší výlety na odrážedle, Stáz je na zádech a většinou si tak 10 minut pospí.
Stázka začíná mluvit, to je vždycky radosti "Stázka žekla: "koš"" "Proč Stázka žekla koš?" "Stázko, žekni koš". Stázka se vyvíjí tak strašně normálně, že mi dochází, jak strašně odlišně to měl Teodor a že bych měla pořešit nějakou tu diagnózu, aby mu to přineslo třeba nějaký úlevy ve školce. On je fakt děsně protivný dítě, když to bude mít na papíře, že za to nemůže, třeba si ho někdo oblíbí :)
Jo, přežili jsme neštovice, to byl teda několikatýdenní očistec doma. Teda na procházky jsme chodili, protože jsem kolikrát měla pocit, že už musím skočit z okna - naštěstí tady nikdo venku nechodí, takže mě to zase tak moc netrápilo. Stázka měla pár pupínků, Teodor jich měl podstatně víc, byl podstatně protivnější, ale naštěstí ani jednoho nesvěděly. Díky neštovicím jsme neodletěli do ČR, ceny z tipovačky tedy brzo pořeším. Pořád nechápu, kde jsme k nim přišli a jak to, že je oba nechytli najednou, když všechno, ale fakt všechno děláme spolu.
Máme nějaký nový hry a hodně se mi zalíbily Safari Ltd. tuby, kvalitou na schleich nemají, ale rozmanitostí jo. Taky jsem jim koupila takovou promítací baterky - brouky a ryby - chybí mi teda u nich seznam, co tam je za zvířata, Teodor se děsně rád ptá "co to je?" a já prostě nevím. Jako fakt už pár týdnů každej večer promítají před spaním na strop. Ale už by to chtělo nový kolečka, přece jen máme k dispozici 48 obrázků, ted už teda jen 36, protože ten zbytek někam zašantročili a už to začíná bejt trochu nuda.

Taky si zamilovali čtení, takže začínáme hodně číst, akorát nám chybí krátké příběhové knížky. I když, jim to vůbec nevadí číst dokola furt to samý :)
Z her nám přibila Tři malá prasátka od Smart Games (v čr distribuuje Mindok) - ta je vážně super - nemá milion dílků na poztrácení :)), je tam pohádková knížka a prostě je taková líbivá. A překvapilo mě, že ono to je vlastně docela těžký jen tam ty prasátka a vlka rozmístit podle plánku.

Druhou hrou od Smart Games je Králík Kuk, ten se líbí Stázce, ale Teodora nezaujal, resp. Stázka mu ho bere, takže ani není šance, že by ho to zaujalo.
Pak máme od Beleducu tuhle hru - pointou je sbírat jablíčka než se přesype čas a pak je vyměňovat za marmerlády - hrajeme jen, že sbíráme jablíčka na čas - nehrajeme na vítěze, ale prostě jen pro radost ze hry. Teodor má, jak už jsem psala výš, senzitivní období na tyhle titěrný práce. "Proč se jablíčko nechce nechat dát sebrat?" Hra baví i Stázku, zatím jí moc nejde a vždycky to skončí jablíčkama rozmetanýma úplně všude.

Stázku baví puzzle, úplně nejradši má ty 12-dílný a nebojí se použít sílu :) Dvojdílný už zvládá sama.

A taky staví z Dupla, stříhá (všechno, co potká), oblíká se,... Ona prostě je dítě, co je tak jednoduchý zabavit, oproti bráchovi, co furt chodí za mnou jako ocásek a čeká, čím ho zabavím. A když ničím, tak prostě buď začne škodit nebo prostě čeká.

Jo, a s Teodorem jsme začali hrát Hru na ticho (Silence game) - prostě dokud hoří svíčka, musí být zticha a a když řeknu jeho jméno, může jí sfouknout. Kupodivu ho to hodně zaujalo a dokáže nemluvit už i několik desítek sekund :-)

Normy

Oba dva se před víc jak týdnem naučili ve stejný den stříhat jednou rukou, jednomu je 19měsíců, tomu druhýmu přesně o dva roky víc, a já zase začala víc přemýšlet, jak moc a k čemu že jsou vlastně dobrý tabulky toho, co by dítě mělo kdy umět. Jak moc je důležité, jestli se dítě naučí stříhat v roce a půl nebo třech letech nebo dokonce ve čtyřech? Má to smysl vůbec děti prudit tím, že "už by to přece měly umět"? Vždyť ve 30 to bude úplně jedno a hlavně teda nůžky člověk použije mnohdy jen k otevření obalů :) Ne, vím, že se tím cvičí svaly ruky a kdesi cosi, co děti budou v budoucnu potřebovat k psaní...a zase jsme u toho...kolik toho dneska napíše třicátník rukou? Otázkou teda je, jestli to je dobře, že spousta z nás jen klape do klávesnice.
Stázka se naučila obléknout si kalhoty o dva měsíce dřív než Teodor, ten je toho schopen až teď a ne vždy se mu to povede. A zase jsme u toho...za pár let se budou oba oblíkat sami...a že mi to ušetří práci, kdyby se oblíkal sám? Vlastně ani ne...protože teď ho do toho oblíkání musím motivovat, předtím jsem ho během minuty měla oblečenýho.
Ony ty normy jsou asi potřeba k tomu, aby se dítě mohlo dostat do systému a aby si systém mohl vyhodnotit, jak moc je úspěšný. A individualita? To bude hlavně jen kolonka na papíře, protože čtyřleté dítě musí umět to a tamto. Na druhou stranu si myslím, že normy můžou být napomocné, že ukážou nějakou odchylku od normálu a že se pak s dítětem dá nějakým způsobem pracovat a ty nedostatky dohnat. Ale nevím, no... Ale kde je ta hranice nechat dítě být a kdy už je potřeba ho zařadit do systému, aby dorovnal tabulky. Víte, jak to myslím, že jo?
Hodně taky přemýšlím o školce, protože nás pravděpodobně čeká od příštího září a o tom, jak se maminky rozplývají, že školka dává jejich dětem víc než by jim mohly dát ony samy. Nechci zpochybňovat školky, vím, že jsou některé fakt super a jsou děti, které školku milují (myslím, že Stázka bude jedním z nich), ale spíš to, jestli školka může být efektivnějším zdrojem poznání pro dítě než rodina v tom smyslu, že pokud jsem s Teodorem doma, tak mu můžu pořád odpovídat na jeho věčné otázky "Kam se poděla tma?" "Proč..?", ve školce by ho pravděpodobně brzo vyignorovali (on se probudí a začne, pronásleduje mě skoro celý den a skončí večer s usnutím - on fakt není materiál pro kolektivní vzdělávání). Můžeme dělat, co se nám zrovna chce/nechce. Když děti špatně spí, tak nemusíme dělat nic. Když svítí sluníčko, můžeme jít ven, jet k moři, prostě cokoli. Občas se dočtu, jak někteří mají ve školce super kreativní učitelky, co dětem vymýšlí super výtvarné činnosti a já si říkám, jestli by to neměly být děti, co si vymýšlí kreativní činnosti. Jo, strašně se mi nechce dávat děti do státní školky, a soukromá pro dvě děti je mimo, to už rovnou můžu zůstat doma. A vozit je do dvou školek je vyloženě sebetrýznitelský nápad. Momentálně mě to trápí, ale na druhou stranu věřím, že se mi to povede nějak vymyslet ke spokojenosti (aspoň částečné) všech, protože si neumím představit Teodora ve školce full-time.

Úplně jsem zapomněla...

Úplně jsem zapomněla zmínit dárky k rozvoji hrubé motoriky, které pro děti zvažuju k Vánocům. A to hlavně proto,  že starší potřebuje pohyb jako sůl a to mladší je prostě vopice. 

Před dvěma týdny jsme byli na oslavě narozenin a oni tam měli i takovou menší tělocvičnu, Stázule tam byla ve svém živlu a ukázalo se, že je šikovnější než mnohé čtyřleté děti (to bylo neuvěřitelný jakou dobu dokázala viset na těch "kruzích") a Teodora to taky bavilo (ten teda padal jako švěstka). No a tenhle zážitek mě znovu přesvědčil, že místo hromadění hraček je potřeba hromadit věci na tělocvik.

Úplně nejvíc bych chtěla balanční kameny WePlay, oproti těm druhým, co jsou asi tak 2x levnější (a na jejichž jméno si teď nevzpomenu), mají tu výhodu, že mají širší nášlapnou plochu a myslím, že narozdíl od nich se tyhle dají stohovat, ale jistá si tím nejsem. Stázka totiž vyloženě vyhledává věci, na které by si mohla stoupnout a Teodor jí následuje.

A pak jsem zvažovala tohle balanční lano místo Ikea kladiny. Prostě ho šoupnout do chodby a člověk by po něm musel jít až do kuchyně :)

Když jsem hledala obrázek těch balančních kamenů, narazila jsem na estonského prodejce We Play, co prodává tuhle kladinu za poloviční cenu než v ČR. Takže teď místo lana zvažuju tohle:

Stázka má totiž neštovice, Teodor je velice pravděpodobně dostane taky, čímž je ohrožen náš odlet do ČR příští sobotu, kde jsem chtěla tyhle věci koupit. Takže jsem odkázaná na místní prodejce, a že jich tu je jak šafránu.

Co k Vánocům?

Blíží se Vánoce a dětem je potřeba něco nadělit. Ale abych řekla pravdu, tak mám pocit, že vlastně nic nepotřebují, že si vystačí s tím, co mají, beztak to hází nebo se s tím honí. Abych jim nekřivdila, občas se zastaví a i něco produktivního dělají, obzvlášť u Stázky je to markantní rozdíl oproti před měsícem. A někdy mi zase přijde, že potřebují úplně všechno, co vidím tak různě na internetu (v hračkářství bych jim asi nic moc nevybrala)

Třeba s těmahle medvědama si děsně vyhraje, Teodora vůbec nezajímaly.

Kritéria jsou jasná: Měly by si s tím hrát, nesmí to být moc velké (ano, už jsem ve fázi, že přemýšlím, kam to dáme) a musí to mít široké využití.

Co už máme?

TickIT duhové kostky

Ty jsem objednávala k jejich narozeninám, ale přišly někdy v srpnu. Takže jsem se rozhodla je nechat k Vánocům, protože mě nic jinýho v tý době nenapadalo, co jim koupit, tak aby aspoň něco měli pod stromečkem. Líbí se mi na nich to, že se dají použít i k učení míchání barev (že modrá a žlutá dají dohromady zelenou) a že až nám na jaře začne zase do bytu svítit sluníčko, že by si s tím mohly vyhrát. A navíc to můžou být pěkná okna do staveb z jiných kostek. Krabice je malá, takže kostky nebudou nijak veliké. Jak překvapivé.

Grimm's 60-dílný set kostek

Ty teda ještě nemáme, ale jsou objednané. Sehnat kostky v rozumné velikosti mi přijde jako nadlidský úkol, protože mi většina přijde malá. Teodor začíná stavět stavby, ale má málo materiálu.
Jako pořád sním o týhle Grimm's stavebnici, ale prostě nějak nemůžem překousnout tu cenu, tak třeba k narozeninám :-)

Grimm's Figurky na počítání a vyprávění příběhů

Když jsme ještě chodili do Montessori školky, tak jsem tam viděla holčičku, co pracovala s podobným materiálem, akorát Montessori, tedy nebylo to barevné a byly to mnohem titěrnější tvary. Pointa ovšem byla, že je nejdřív rozdtřídila a pak k nim přiřazovala čísla. A mě se to moc líbilo. No a protože jsme zrovna objednávali pro Grimm's pro firmu, tak jsem tatínka ukecala, že tuhle sadu koupíme Téčku (na Grimm's čísla jsem ho už neukecala, ty ceny jsou fakt nereálný pro domácnost). Takže jestli to bude ležet v koutě, tak mi to tatínek určitě mile rád bude rád připomínat a vy víte, od koho je koupit, pokud tato situace nastane :-)

Od prarodičů

Máma Stázce koupila vláček na baterky (i s panáčkem) a Teodorovi zatloukačku s pidihřebíkama, jak se skládají obrázky (na to jsem zvědavá, jak se mu bude líbit, obecně projevuje zájem o zatloukání kladívkem).

Co zvažuji koupit?

Lundby Småland

Domeček pro panenky s funčkníma světlama, realistickým nábytkem a děsně strašidelnýma obyvatelema (si to vygooglete). A rovnou bych ho koupila i s tím přídavným spodním patrem a trávníkem a plným vybavením. Jenže! nevím, kam ho doma dát. A taky si nejsem jistá, jestli se nám půlka věcí nepoztrácí, protože děti věcma házej a různě tady s nima zdrhaj (ač teda ztráty máme minimální). Vím určitě, že Stáz by byla nadšená a Teodor by se časem přidal. Stázka totiž miluje panáčky a dávat je někam a něco s nima jako dělat. A pak ještě teda ta cena je trochu vysoká, ale předpokládám, že bude nějaká předvánoční akce. No, když ho nekoupím k Vánocům, tak třeba k narozeninám.

Melissa and Doug čistící set

Pro Stázku. Teodor má úplně stejnej a věčně se tu hádaj o "pšík-pšík" (rozprašovač) a houbu. Jo, děti mi myjí každý den okna, to se někdo má :-)

Oblečky pro mimi

Nechat jim uplíst svetry, rukavice, ponožky. To by určitě udělalo Stázce radost. 

Jídelní židlička pro mimi 

Jsem si jistá, že Stázka by to milovala dávat mimi do židličky a krmit ho, ale není to další zbytečnost? Občas totiž mimi posazuje do normální židličky nebo si ho posadí vedle sebe (a je tím úplně k sežrání, jak je roztomilá)...uvidím, jestli nebude někde nějaká akce na nerůžovou :)

Co bych strašně moc chtěla, ale nevejde se nám sem

Brio kočárek pro panenky

Taková modernější verze toho kočárku, co jsem měla jako malá. Stázka tyhle hluboký kočárky miluje a tenhle je z mého pohledu naprosto dokonalý, není totiž kýčovitý a má spoustu funkčních detailů. Barefootová kamarádka má doma rovnou dva, protože její mladší syn prostě miloval ten sestry natolik, že mu koupila vlastní. Jenže nám se sem prostě fakt nevejde. Takže Stázka si musí vystačit s golfkama. Babi slíbila, že jí na Vysočinu pořídí nějaký hluboký kočárek, tak snad to dodrží a Stázka si tam bude moc jezdit s pořádným kočárkem. No, jestli si nekoupíme v průběhu dvou let větší bydlení, tak jí ho stejně pořídím, to už bude o trochu rozumnější řidič :-p

Grimm's velká poschoďová pyramida

Tyhle kostky bych fakt chtěla, ale co jsem je tak viděla na obrázku, tak by nám zabraly půlku obýváku. Škoda no. 

Samozřejmě předvánoční čas je časem, kdy děti dostávají dárky předem, abych je náhodou nezahltila pod stromečkem. V rámci slevy 30% na Smart Games jsem jim pořídila Králíka Kuka (ten nezaujal) a Tři malá prasátka (ty jsou super, je tam i knížka s pohádkou - Teodor najednou začal poslouchat čtení). Prasátka vytahujou fakt často (ono se s nima dá házet a zdrhat, že?) a Teodor se i snaží hrát podle pravidel. 

Dejte vědět, co budete pořizovat vy, aby tatínek měl za co utrácet peníze :-p (mě v září došel poslední rodičák, takže teď pozná, kolik ty děti stojí peněz)

Miiimiii

Jedna z těch milých vzpomínek na moje dětství jsou panenky, jak jsme si s bráchou hráli na mámu a tátu, jak jsem si s barbínama přehrávala nejrůznější životní situace, jak mi táta z krabice vyrobil pro ně bejvák a máma koupila pravou Barbie kuchyňku v době, kdy už jsem si "měla" s panenkama přestávat hrát (ale mě to drželo ještě hodně dlouho potom), jak mi babička upletla na mimi světr s teplákama, nevzpomínám si, že by upletla panenkám ještě někdy něco jiného, ale tu soupravu si pamatuju dodneška, jak si u nás byla sousedka (asi tak o 5 let starší) byla hrát a chtěla vzít mě a mimi na procházku, ale vůbec neřešila, že je mimi potřeba oblíknout, taky si pamatuju ten super modrý kočárek, co houpal a táta mu udělal dole košík z drátů (kočárek jsme před pár lety darovali holčičce z psychiatrické léčebný - nelituju toho, protože holčičce udělal radost a já obecně nemám k věcem takový sentimentální vztah. Vlastně mi vůbec nevadí, že mám možnost Stázce vybrat nový, takový, který bude podle mých/jejích představ. Ale přiznám se, že když jsem podobný viděla za výlohou v jednom obchodě, tak jsem se šla zeptat, kolik stojí - nebyl na prodej).

A protože promítáme vlastní dětství do našeho rodičování, tak strašně moc chci, aby naše děti měly podobně hezký vzpomínky na to, jak se staraly o vlastní panenky. Teodora panenky úplně minuly a obecně začíná s hrou na něco až teď, zato Stázka si s nima hraje tak od roka. A teď, v roce a půl, to dovádí k dokonalosti, dělá s nima to, co s nima dělám já, prdí jim na břícho, dělá jim na nohy "ťap ťap", mává, krmí je, oba jim vaří čajíček (ten nepije ani jeden, ale asi proto, že ho pije máma), dávají je čůrat, kakat, Stázka jim oblíká čepičku a obecně mě diriguje, co jim mám oblíknout, Teodor před odchodem ven prudí, že "Mimi nemá ponožky. Mimi bude zima. Proč nemá mimi ponožky?" Takže oblíkám dvě děti a dvě panenky, většinou teda naštěstí jen jednu.

Stázule většinou panenku po cestě někde zmaže a Teodor pak vyšiluje "Mimi má špinavou čepičku." Stázka se hned přidá a pak musíme jít domů, protože je mám chuť zadupat do země. "Proč má mimi špinavou čepičku?" "Vypereme čepičku" "Mimi má špinavou čepičku." "Proč má mimi špinavou čepičku?" Uuuaaaaa

Žena v domácnosti :-) Jeden čas jí to nošení v tandemu hodně bralo, teď už radši strká panáčky za triko, když je náhodou oblečená.

A jaký panenky doma máme? Máme dvě 28cm od Antonio Juan a jednu 48cm od Götz, pak ještě máme pár látkových, ale ty jsou uklizený.

Ten "nas*aný chlapeček vlevo je celovinylová panenka včetně pohlaví, koupen na základě čtení příliš mnoha diskuzí v monte skupinách, že děti potřebují realistické panenky. Nepotřebují. Ta uprostřed je Petit Gora, strojek je vyndaný, děti ho před pár dny našly a nás tu obšťastňovalo "ma-ma, pa-pa, ha-ha-ha" a napravo je Götz.
Kvalita Antonio Juan je tristní. Na panenkov.eu je vychvalovali a hanili Götz, jako jo, Götz má takovou mrtvolnou barvu a strnulý výraz, zrovna tahle má i divný proporce, ale to je na úkor toho, že sedí bez opory. K čemu mám u Antonia Juan výhrady: nezačištěné okraje oblečení -takže se to prostě páře, kolikrát švy ani nemají zakončení (nevím, jak se tomu říká, ale prostě se hned začnou párat), ten klučík měl dokonce oblečení ne sešitý, ale na jednom místě slepený. Když Stázka byla menší, tak si s ním hodně hrála a samozřejmě ho olizovala a teď jeho hlava vypadá takhle. Určitě to bylo děsně zdravý :(

Holčička je panenka s měkkým tělíčkem, páře se jí lem u těla, co drží hlavu. Vypadly jí řasy. Teodor si to z nějakýho důvodu pořád pamatuje a nezapomene se mě párkrát za den zeptat "Proč nemá mimi řasy"?

A protože nejsem troškař a protože oblíkání mimi bylo oblíbenou zábavou, když jsem sama byla dítě, nechala jsem těm malým panenkám ušít na Fleru celou garderobu. Nelituju ani koruny. Obě děti to milujou se v tom oblečení přehrabovat a mě to vlastně taky baví ty panenky oblíkat, protože narozdíl od těch živých dětí, nezdrhaj :-) Ještě jim (panenkám) chci nechat uplíst ponožky, rukavice a svetr (a až se jednou Teodor zeptá "Proč nemá mimi rukavice?", tak mu odpovím "Ale má, koukej" :-p

Vážně ale, na Fleru kus vyšel na něco kolem stovky, od Antonio Juana stojí komplet kolem 10 eur, takže to vychází na přibližně stejnou cenu za kus, ale ta kvalita je úplně někde jinde! A ještě navíc jsem tím podpořila českou maminku a ne řetěz výrobce-distributor-prodejce, v němž ta výrobní síla z ceny viděla tak 50 centů.

Jak se jede 1600 km autem se dvěma malýma dětma

Blbě, neskutečně blbě. A to děti byly statečné a začaly fakt prudit až někde v Litvě, předtím to snášely relativně dobře.

Několik zásadních chyb:

1. Krutě jsem podcenila přípravu - neměla jsem pro děti fakt žádnou zábavu do auta, tak nějak jsem si myslela, že jim bude stačit koukat z okýnka a poslouchat audioknihy. Úplně to nestačilo a svačinky jim po nějaké době lezly už i ušima.
2. Časový press - vyrazili jsme v pondělí dopoledne, tátovi letělo letadlo ve čtvrtek ráno.
3. Nákup v bratislavské IKEA, který jsem uskutečnila pár dní před odjezdem, dost zamával s volným prostorem v autě. (na Slovensku maj euro, jako kolikrát teď radši objednávám ze Slovenska než z ČR právě kvůli měně)

Celé tohle dobrodružství začalo 30.5. po cestě z letiště k našim domů, kdy jsem mámě s ledovým klidem oznámila, že to pojedu do Estonska sama s dětma. Ta se zhrozila, že to nedám (na truc bych to fakt dala) a že pojede se mnou. Úplně jsem jí viděla, jak se jí chce se mnou strávit dva dny v autě, když si myslí, že jsem příšernej řidič (což zase tak není nepravda) a vlastně jí lezu na nervy asi tak moc jako ona mě. Takže jsem jí s radostí nabídla, že může jet se mnou. Ono jako pár rukou navíc se se dvěma malýma dětma vždycky hodí ((v tý době ještě Stáz dělala to, že po vyndání z autosedačky se prostě rozeběhla) + protisměrná autosedačka je sice bezpečnější, ale neskutečně nepraktická (a tom se taky možná někdy rozepíšu)) a navíc mi bylo jasný, že se z toho nějak vykroutí. A fakt jo. Tím, že jsem nebyla proti, jsem jí vzala vítr z plachet a ona musela vymyslet, jak to udělat, abych nejela sama a zároveň, aby bylo po jejím a prostě se mnou někdo jel. Nakonec do toho uvrtala tátu, který neměl nejmenší chuť tady s náma strávit pár dní, takže si zabookoval letenku tak, že ta celá cesta zpátky do Estonska se musela odehrát během 3 dní, moje původní představa (než se do ní vetřela máma) byla, že to s nima klidně pojedu tejden, beztak jsme neměli kam spěchat.

V pondělí v den odjezdu se nám kolem 10. ráno povedlo naskládat všechno do auta a vyrazili jsme. Díky uzavírkám a obědu v Hradci Králové (tím jsme započali řízkovou stravu) jsme za 5 hodin ujeli asi 170km. K polským hranicím nám to trvalo asi 7 hodin, za tuhle dobu jsme podle Google Mapsa už měli být ve Varšavě. Jako fakt jsem nevěřila, že to za ty 3 dny dojedem. Naštěstí po několika dalších hodinách v řadě za kamionama jsme dojeli k dálnici a tam to teda frčelo. Pokus o to, aby řídil táta se nezdařil, protože táta jel 90kmh (po dálnici!) a Teodor řval, že mám řídit já. Čímž padl plán, že já pojedu přes den a táta v noci, takže jsme za Varšavou našli motel a přespali tam. Stáz kupodivu další den opět s radostí nasedla do auta, čímž mě fakt překvapila.

Motelová párková snídaně

Ten druhý den cesty byl značně náročnější, nebavilo nás to už nikoho. Zajímavý bylo, že Teodor, který se o auta už dobu nezajímá, najednou chtěl, abych mu kreslila náklaďáky :-)) Jeli jsme v tempu 2 hodiny jízdy, 1 hodina přestávky, prostě to utíkalo děsně pomalu.

Malé radosti na odpočívadle.

Malé radosti někde v Polsku

Sváča

Když se tak na ty fotky koukám, tak Stáz byla před těma 2 měsíci o tolik menší než je teď. 

Vzpomínám si, že když jsme přejížděli hranice (už nevím, se kterým státem), tak zrovna děti po děsnym pruzení usnuly a celník nás chtěl zastavit. Hodila jsem na něj tak otrávenej a vyděšenej výraz, že si to rozmyslel a ukázal, ať jedem dál.

Taky si pamatuju, že když jsme přijeli do Estonska, tak první, co se stalo, když jsem vylezla z auta, bylo, že mě štípl komár. Jedna z věcí, která u našich fakt není, jsou komáři. A ono teda asi obecně jich je v ČR oproti Estonsku málo. 

Teodor se přejedl natolik řízků, že je několik dalších týdnů nechtěl vidět.

Do Tallinnu jsme přijeli asi ve 2 v noci, já fakt na pokraji sil, měli jsme někde přespat, jenže jsem si říkala, že když už děti usnuly, že je další den nechci trápit bdící (a sebe taky ne) v autě. U nás v bytě samozřejmě příšernej bordel, protože tatínek opět v době naší nepřítomnosti rekonstruoval a změnil uspořádání bytu, což byla teda pro Teodora konečná. Oba dva ječeli ještě dobrou hodinu. 

Z cesty jsme se vzpamatovávali dobrých 14 dní, fakt to byl záhul pro všechny, Stázka se po cestě osypala, Teodor taky, Stáz už to zmizelo, Teodor s tím bojuje furt. Náročný i v tom smyslu, že Stáz je zvyklá se pořád nosit, kojit a takhle byla ode mně separovaná 2 celé dny a pro Teodora taky, že neměl tu volnost pohybu. Vyloženě se těším až to pojedem příští léto zas :-) (tentokrát se na to líp připravím a se Stáz už to bude taky jiný, protože už nebude takový to batole, co furt potřebuje někde lízt)

To je jen ilustrace k tomu, že příští léto "určitě" nebude batole, co furt potřebuje lízt.