Jak se jede 1600 km autem se dvěma malýma dětma

Blbě, neskutečně blbě. A to děti byly statečné a začaly fakt prudit až někde v Litvě, předtím to snášely relativně dobře.

Několik zásadních chyb:

1. Krutě jsem podcenila přípravu - neměla jsem pro děti fakt žádnou zábavu do auta, tak nějak jsem si myslela, že jim bude stačit koukat z okýnka a poslouchat audioknihy. Úplně to nestačilo a svačinky jim po nějaké době lezly už i ušima.
2. Časový press - vyrazili jsme v pondělí dopoledne, tátovi letělo letadlo ve čtvrtek ráno.
3. Nákup v bratislavské IKEA, který jsem uskutečnila pár dní před odjezdem, dost zamával s volným prostorem v autě. (na Slovensku maj euro, jako kolikrát teď radši objednávám ze Slovenska než z ČR právě kvůli měně)

Celé tohle dobrodružství začalo 30.5. po cestě z letiště k našim domů, kdy jsem mámě s ledovým klidem oznámila, že to pojedu do Estonska sama s dětma. Ta se zhrozila, že to nedám (na truc bych to fakt dala) a že pojede se mnou. Úplně jsem jí viděla, jak se jí chce se mnou strávit dva dny v autě, když si myslí, že jsem příšernej řidič (což zase tak není nepravda) a vlastně jí lezu na nervy asi tak moc jako ona mě. Takže jsem jí s radostí nabídla, že může jet se mnou. Ono jako pár rukou navíc se se dvěma malýma dětma vždycky hodí ((v tý době ještě Stáz dělala to, že po vyndání z autosedačky se prostě rozeběhla) + protisměrná autosedačka je sice bezpečnější, ale neskutečně nepraktická (a tom se taky možná někdy rozepíšu)) a navíc mi bylo jasný, že se z toho nějak vykroutí. A fakt jo. Tím, že jsem nebyla proti, jsem jí vzala vítr z plachet a ona musela vymyslet, jak to udělat, abych nejela sama a zároveň, aby bylo po jejím a prostě se mnou někdo jel. Nakonec do toho uvrtala tátu, který neměl nejmenší chuť tady s náma strávit pár dní, takže si zabookoval letenku tak, že ta celá cesta zpátky do Estonska se musela odehrát během 3 dní, moje původní představa (než se do ní vetřela máma) byla, že to s nima klidně pojedu tejden, beztak jsme neměli kam spěchat.

V pondělí v den odjezdu se nám kolem 10. ráno povedlo naskládat všechno do auta a vyrazili jsme. Díky uzavírkám a obědu v Hradci Králové (tím jsme započali řízkovou stravu) jsme za 5 hodin ujeli asi 170km. K polským hranicím nám to trvalo asi 7 hodin, za tuhle dobu jsme podle Google Mapsa už měli být ve Varšavě. Jako fakt jsem nevěřila, že to za ty 3 dny dojedem. Naštěstí po několika dalších hodinách v řadě za kamionama jsme dojeli k dálnici a tam to teda frčelo. Pokus o to, aby řídil táta se nezdařil, protože táta jel 90kmh (po dálnici!) a Teodor řval, že mám řídit já. Čímž padl plán, že já pojedu přes den a táta v noci, takže jsme za Varšavou našli motel a přespali tam. Stáz kupodivu další den opět s radostí nasedla do auta, čímž mě fakt překvapila.

Motelová párková snídaně

Ten druhý den cesty byl značně náročnější, nebavilo nás to už nikoho. Zajímavý bylo, že Teodor, který se o auta už dobu nezajímá, najednou chtěl, abych mu kreslila náklaďáky :-)) Jeli jsme v tempu 2 hodiny jízdy, 1 hodina přestávky, prostě to utíkalo děsně pomalu.

Malé radosti na odpočívadle.

Malé radosti někde v Polsku

Sváča

Když se tak na ty fotky koukám, tak Stáz byla před těma 2 měsíci o tolik menší než je teď. 

Vzpomínám si, že když jsme přejížděli hranice (už nevím, se kterým státem), tak zrovna děti po děsnym pruzení usnuly a celník nás chtěl zastavit. Hodila jsem na něj tak otrávenej a vyděšenej výraz, že si to rozmyslel a ukázal, ať jedem dál.

Taky si pamatuju, že když jsme přijeli do Estonska, tak první, co se stalo, když jsem vylezla z auta, bylo, že mě štípl komár. Jedna z věcí, která u našich fakt není, jsou komáři. A ono teda asi obecně jich je v ČR oproti Estonsku málo. 

Teodor se přejedl natolik řízků, že je několik dalších týdnů nechtěl vidět.

Do Tallinnu jsme přijeli asi ve 2 v noci, já fakt na pokraji sil, měli jsme někde přespat, jenže jsem si říkala, že když už děti usnuly, že je další den nechci trápit bdící (a sebe taky ne) v autě. U nás v bytě samozřejmě příšernej bordel, protože tatínek opět v době naší nepřítomnosti rekonstruoval a změnil uspořádání bytu, což byla teda pro Teodora konečná. Oba dva ječeli ještě dobrou hodinu. 

Z cesty jsme se vzpamatovávali dobrých 14 dní, fakt to byl záhul pro všechny, Stázka se po cestě osypala, Teodor taky, Stáz už to zmizelo, Teodor s tím bojuje furt. Náročný i v tom smyslu, že Stáz je zvyklá se pořád nosit, kojit a takhle byla ode mně separovaná 2 celé dny a pro Teodora taky, že neměl tu volnost pohybu. Vyloženě se těším až to pojedem příští léto zas :-) (tentokrát se na to líp připravím a se Stáz už to bude taky jiný, protože už nebude takový to batole, co furt potřebuje někde lízt)

To je jen ilustrace k tomu, že příští léto "určitě" nebude batole, co furt potřebuje lízt.