Když jsem byla dítě, přála jsem si stát se učitelkou, v čemž mě rodiče podporovali. Dodneška slyším "Jo, Dančo, buď učitelka, odpoledne budeš mít volný, abys mohla bejt se svejma dětma". V průběhu následujících let se vysněné pracovní pozice různě měnily, pamatuji si, že jsem chtěla být zloděj a táta mi řekl, ať jsem chytrá a naučím se krást přes počítače. V tý době jsme měli doma asi Pentium 2. Hm, dneska sotva uživatelsky zvládám svůj smartfoun a můj laptop používá stále Visty. Ups. Od cca 15 jsem měla v hlavě, že bych se chtěla stát psycholožkou, poctivě jsem se začala připravovat na příjmačky, plnit 200 hodin dobrovolnické práce (fakt mi to dalo skoro ty 4 roky), číst knihy a v posledním ročníku k nám do třídy přišli takoví dva skoro absolventi psychologie a řekli, že najít práci je děsně těžký a já to vzdala. Když se na to dívám zpátky, tak nechápu, že se fakt nenašel ani jeden člověk, který by mi řekl, že na to mám (a že bych se určitě uplatnila) - jako vážně? Já měla načteno, nadobrovolničeno... V době pozdních teenagerovských let jsem se živila letním pouličním prodejem pro jednu charitu a plánovala si, jak si jednou zřídím svůj obchod.
Přišel čas příjmaček a já se přihlásila na peďák a na filologii (norština), norské reálie jsem měla taky nabiflovaný, u ústního pohovoru jsem měla plný počet bodů a bylo vidět, že by mě měli rádi za studenta, ale holt jsem neměla naučené testy studijních předpokladů. Tak jsem šla na peďák a stala jsem se tou učitelkou, o které jsem snila jako malá holčička. Dokonce žiju na severu, jak jsem si vysnila jako teenager, sice podstatně východněji než jsem plánovala, ale počasí tu je stejný. A ještě asi nacionalismus spojuje Estonce se Skandinávcema. A mám toho psa, jak jsem si vysnila. Sice jsem chtěla velkýho chlupatýho, ale Charlie toho míň sežere, vyžaduje méně pohybu a zabírá méně místa v posteli, na vláčkodráze, na gauči... Mám dokonce i ten vysněný páreček, holčičku a kluka. Bydlím ve velkém městě a ne někde v zapadákově (a hlavně! ne s maminkou, jak mi rodiče prorokovali "odříkaného chleba největší krajíc"), sice ne v domečku, ale mě ten byt vlastně vyhovuje. A před dvěma lety jsem si splnila ten obchodnický sen.
To, co jsem chtěla prodávat, se měnilo s tím, co mě zrovna zajímalo. Takže kaktusy, psí věci a nakonec jsem skončila u věcí pro děti, protože děti vám naprosto převrátí život a mnohdy i priority, takže barefoot boty a Grimm's hračky,věci, co tu níkdo jiný neprodává. A jako povím vám, mít e-shop není vůbec takové jak jsem si vysnila. Je to otročina, marže jsou mizerné, zákazníci všelijací, volné večery už neznám (a to děti usínají v 7 a více méně spí až do rána), náš byt je sklad a prodejna, lidi se sem trousí zkoušet boty a mě přijde, že stále někdo ode mě něco chce (ať děti nebo zákaznici nebo rovnou všichni najednou). A já toho začínám mít fakt dost. Tatínek s chůvou nesouhlasí (přece jí nepozveme SEM?), takže děti půjdou od dubna částečně do školky na zkoušku. Sousedka mi sice o té naší sousedící školce vypráví samé děsné příběhy (její dítě tam asi 14 dní chodilo), ale ta školka je VEDLE a já se do práce nechystám dřív jak v srpnu, takže tam nebudou každý den od rána do večera. Momentálně si to představuju jako welness pro sebe :)) Stázka vypadá, že jí společnost starších dětí bude svědčit a Teodor to nějak přehybernuje. Moje původní představa byla, že až se e-shop rozjede, tak mi to umožní být s dětmi doma, ovšem ukazuje se, že to je tak trochu neudržitelný stav. Když balím balíky přes den, tak mi to zabere celý den, protože pořád někdo něco potřebuje a nemůžu se soustředit, když je balím večer, je to za hodinku až dvě hotový. Momentálně je to spousta práce, žádný odpočinek a hlavně žádný výdělek pro mě, všechno se investuje do růstu, což je asi rozumné. Další ranou pod pás je konkurence. To si takhle připravujete půdu pro prodej Utukutu houpačky a když vyhlásíte konečně předobjednávku, přijde ženská s objednávkou z Ruska, kde ta houpačka stojí 85 eur (včetně zprostředkovatelského poplatku - zprostředkovatelé, to je něco, co v Estonsku děsně frčí) a sebere vám většinu potencionálních zákazníků. Nejhorší na tom je, že pokud my tu houpačku budem prodávat za 139 eur, tak to bohužel není tak, že na tom třeba 50 eur vyděláme, spíš tak 10. S botama je zase potíž v tom, že Estonci umí objednávat ze zahraničí (a v případě vysokého poštovného pro jednoho tu máme opět zprostředkovatele), takže slevy slevy a slevy. Já to chápu, ale my si prostě nemůžeme dovolit prodat boty, co nakoupíme za 32 eur za 25. Prostě ne. Takže nová obchodní strategie je prodávat jen barefootové boty, co si drží cenu. A ono to vlastně tak nějak rezonuje s naší obchodní filozofií, prodávat hlavně evropské produkty vyráběné za fair podmínek. A čínský boty si můžou objednávat odjinud, že.
Pointou článku bylo si postěžovat a ukázat, že i když se člověku splní sny, tak stejně bude brblat :)
A ano, místo toho, abych večer připravovala 5ti stránkový dokument pro naší účetní, tak jsem psala tohle.
