2017

Jedna silvestrovská selfie :-)

Je čas se podívat zpátky na rok 2017 - napadají mě dvě velké změny: 1) děti strašně vyrostly a 2) firma konečně začala prodávat natolik, že mám naději, že mě fakt jednou bude živit.
Samozřejmě, že se staly i další změny a je to super si to všechno připomenout, protože člověk vidí, že nezůstal stát na místě, ale že se jeho život pohybuje kupředu a mění se.

Když si vzpomenu na loňskou zimu, tak si vybavím Stázku, jak byla věčně v záklonu v nosítku a mě byla zima na hruď, z kočárku taky vystupovala a obecně se s ní nikam nedalo jít, protože jí tam (a ani zpátky) nebylo možno dopravit bez řevu. Taky se mi vybaví Teodor a jeho první hra - schovávání schleichů a jak jsme to hráli furt dokola. Pociťuju neskutečnou vděčnost, že už z toho vyrostl a soucítím s rodiči postižených dětí, kteří nemají to privilegium toho, že jim děti mentálně vyspívají. Minulou zimu Teodor ještě Stázku více méně ignoroval, teď jsou parťáci na život a na smrt. Ona byla první, které mával, ona je ta, se kterou se samovolně dělí o cokoli (a mě tím vždycky děsně dojímá), on se o ní děsně bojí, takže třeba zamyká naše dveře, aby neodešla na chodbu bytovky (Stázka je zdrhač, klidně v 5 ráno odchází z bytu), raduje se z jejích pokroků a je takovým jejím strážcem. Ona ho zbožňuje, udělá vše, co vymyslí (teda teď už jen skoro vše), napodobuje ho úplně ve všem. Oni jsou tak strašně rozdílní, že se výborně doplňují. Vůbec nedošlo na ta slova "Počkej až...to se budou rvát jako koně". Nemůžu říct, že spolu vždycky vychází, ale to je přece normální, že v každém vztahu jsou spory a oni je s mou pomocí řeší natolik efektivně, že k agresivitě nedochází. Naše děti ječí, "žalují", ale fyzicky po sobě nejdou. Vrcholem agresivity je u nás vyrvání věcí z ruky - to začal dělat Teodor asi před měsícem, Stázka přestala, tak začal on - je to děsně zajímavý, že Stázce to je v 95% případů úplně jedno, prostě BRÁCHA má něco v ruce, co měla ona, takže to vyváží všechnu nespravedlnost světa.

Je to rok, co jsem odešla z Modrého koníka, ze začátku to bylo fakt těžký, ale jak už to bývá, kde něco končí, tak tam i něco začíná. Pomalu jsem si začala budovat jméno na místní sociální síti, což pomáhá růstu firmy a mému egu :-)) Ne, upřímně, ač popularita je příjemná a tak trochu návyková, tak bych se bez ní obešla. Ale prostě aktivita ve skupinách je nejlevnějším způsobem marketingu a jako vedlejší produkt získávám nové známé a zlepšuju se v estonštině, což se hodí.

Tatínek mi koupil auto, což zjednodušilo můj život asi o milion procent + děti jsou větší, takže už nejsem limitována spánky, neprudí na kratších cestách...Je super, že můžu být s dětma doma zadarmo a že tak máme svobodu jet na výlet/exkurzi, kdy se nám zachce nebo kdy to je levný. Takhle jsme třeba jeli do Helsinek do Akvária nebo exkurzi do mlékárny.

Nakynula jsem :-) To asi souvisí s tím autem. Včera jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat, protože na nákup nového šatníku nemám finance.

Mám nové kamarádky a známé a obecně se čím dál víc integruju do estonské společnosti. A s tím souvisí mé výhledy na 2018:
Chystáme se založit Montessori školku a školu, školu otevřít v roce 2021 (to je tehdá, kdy by měl Teodor začít chodit a končí AMI 6-12 kurz) - takže se brzo stanu tváří fundraisingu a PR pro naší neziskovku, která to bude zakládat. Jako to, že v Estonsku není jediná estonská monte škol(k)a, je vážně k neuvěření.
Pravděpodobně mě čeká návrat do práce, velice pravděpodobně na částečný úvazek a zbytek platu by mi mohla doplácet firma, děti čeká školka - radost z toho úplně nemám, ale někdy to nejde jinak. Ale uvidíme, život je nevyzpytatelný a může to být úplně jinak.
Taky nás čeká velké zorganizování bytu - v Rize by měli v březnu otevřít Ikeu :-)  - je potřeba nakoupit úložný prostory, aby se nám do bytu vešel obchod (za další rok je v plánu pronajmout externí prostor-nicméně úložný prostory se nikdy neztratí), dětem postele (je čas vystěhovat Stázku do vlastního) a úložný prostory pro hračky.
Jo a Teodor se pravděpodobně naučí jezdit na šlapacím kole. a to je prostě vzrůšo :-)

Děkuji všem, co sem chodí a čtou mě, komentují (za komentáře fakt díky!) a díky nimž mám pocit, že s bloggerem má smysl pokračovat. Přeji vám úspěšný nový rok, aby se vám převážně dařilo a všechny pády jste brali jako možnost se zvednout a jít dál zase o něco moudřejší. A ať vás díťátka moc neprudí :-)

Vánoce

Ani letos se vánoční nálada nedostavila, ovšem tentokrát jsem s tím počítala a hlavu si z toho nedělala. No a nakonec to dopadlo úplně jinak než jsem čekala.
Loni jsem se rozhodla, že letošní prosinec strávíme v Česku u babičky, která pomůže dětem vytvořit tu správnou atmosféru a já si potvrdím, že mým dětem (hlavně tomu staršímu) jsou úplně putna. Jenže! babička neměla moc zájem s dětma píct ani tvořit věnce a dekorace, tak jsme nakonec koupili letenku na listopad, která díky neštovicím propadla. Vánoční atmosféra tedy byla zase na mě.

Perníčky jsme začali péct a konzumovat už v listopadu. Prostě fajn aktivita s dětma, ony během vykrajování snědly tak třetinu těsta, Stázka prasátkům ukusovala hlavy, rvaly se o to, kdo bude natírat vajíčkem...ovšem jako ostřílené matce mi to bylo jedno a byla jsem ráda, že máme čím zabít odpoledne.

Pak jsme ještě s Teodorem udělali řetěz a pověsili ho na okno. Najednou mi došlo, jak už je Téčko velký, dokázal ho udělat více méně sám :-)

V půlce prosince jsme se vypravili do Starého města se podívat na stromeček a trhy, zase bylo vidět, jak moc děti vyrostly, Teodor to ušel bez problému sám a Stázka to dala bez kojení a přísunu křupek. 

V tu samou dobu došel i plstěný Betlém (viz úvodní foto) z Fleru. Ukázalo se totiž, že Vánoční příběh je pro Teodora naprosto abstraktní, 80% slovů nerozuměl (pastýř, hřích, Bůh, spasitel, anděl, jesle...), figurky tomu trochu pomohly, ale prostě pořád velký nezájem, protože to není nijak spojené s jeho životem.

Tohle je, prosím, Teodorkovo první vánoční přání. Začali jsme pravidelně chodit do jedné herny, která je naprosto super, protože je tam poklidná atmosféra a super pracovnice, co se s nadšení věnuje starším dětem - prostě člověk na svém místě. Ukázala Teodorkovi papírová vykrajovátka, udělala mu z čtvrtky přání a dala mu lepidlo. A Teodor vyrobil tohle :-) Prostě doják. 

No a ve čtvrtek 21.12. došlo ke zvratu v přípravách na Vánoce - máma mi nabídla, že nám zaplatí letenku, že můžem v lednu přijet. No a protože do mě měsíc hustila, jak by to bylo pěkný, kdybych přijela na Vánoce, že tu bude sestřenka a bratránek, tak jsem koukla i na letenku před Vánoci a hle, ceny byly ok. Tak jsme 23.12. sedli do letadla a já zažila, jak "super" to je strávit 10 hodin na cestě se dvěma malýma dětma. V poslední hodině jsem se chtěla zamknout na záchodě a vylízt až přistanem. Prosím vás, neptejte se člověka, co cestuje sám s malýma dětma, jaká byla cesta. Na tuhle otázku nemám slušnou odpověď, fakt ne. Neumím si představit, že by někdo odpověděl, že to byla pohoda, že se v klidu najedl, obě děti to prospaly, nikde nezdrhaly, neremcaly, obě děti chtěly dělat to samý, chtělo se jim čůrat ve stejnou dobu,... Čekání v Helsinkách bylo nekonečný, prázdné herny moc děti nezabavily, Stázka si dvakrát rozkousla ret, přesuny přes letiště sice zabily dost času, ale i mojí energie (tlačit dva letištní kočárky a držet u toho bundy (jako fakt je nenapadlo tam dát nějaký úložný prostor??)), jídlo bylo dost drahý na to, abych je tím krmila konstantně 3 hodiny...poslední půl hodinu to zachránilo youtube, protože mi došly nápady, jak je udržet na jednom místě. Nehledě na to, že byly neskutečně přetažení a tedy člověk se k nim musel chovat jako ke křehkým rostlinkám, aby nebouchly. 

Štedrý den byl ve znamení unavených přestimulovaných dětí. Babička dostala za úkol všem oznámit, že budem rozbalovat dárky už odpoledne, protože večer by to děti nedaly. Babička mi tvrdila, že svůj úkol splnila, nicméně se ukázalo, že jediný, kdo o plánu věděl, jsem byla já a ona. Bratránek dorazil včas, sestřenka o 2 hodiny později než se čekalo, děti už unavený, hladový, takže naprostý nezájem o stromeček a dárky, čímž jsem si potvrdila svou teorii, že mým dětem jsou dárky šumafuk. 

Teodorkovi se ale líbilo zdobit stromeček a moc se mu líběj světýlka. Nicméně dneska se ptal babičky, kdy budou Vánoce :-) Takže asi tak. Uvidíme, jak Stázka příští rok. 

Užívejte si zbytek volna a vykročte tou správnou nohou do Nového roku.

Zase o měsíc starší

Vopičáci jsou zase o měsíc starší a zase toho o kousek víc umí. Teodor čím dál líp mluví, začíná si na "proč?" otázky odpovídat, což je strašně vtipný, protože tu otázku a odpověď vychrlí během 30 vteřin, prostě jeho duše nemůže mít klid, dokud ze sebe nevysype (fakt jak Sheldon Cooper), začal používat strašně moc tázacích zájmen "na co" "k čemu" a tak, pořád o sobě mluví jako o ty a o mě jako o já, ale občas už mu to probleskne správně. Taky mu občas probleskne náznak fantazijní hry "ahoj houbo", ale teda hodně vzácně. Dál se naučil skákat na věci, takže by se nám fakt hodily ty balanční kameny (teď skáče na houpací prkno a na cokoli, co je v rozumné výšce). Spolu se Stázkou objevili kouzlo přisunuté židličky, takže kramaří a kramaří, rozsvěcí a zhasínají a obecně jim jde spolu škodit. Hodně teď přemýšlím, jak zajistit, aby Teodor měl klid na "práci" - hodila by se nám ohrádka, jenže se nám sem nevejde a Stázka by určitě během dne přišla na to, jak se dostat dovnitř. Hm, takže spíš asi hledám klec :-) - protože Stázka mu to ničí. Možná že právě tohle součástí toho problému, proč vlastně nic "pořádnýho" nedělá. Musím to nějak pořešit.
Stázka začíná mluvit a začíná mluvit hodně. Všichni se z toho radujeme. A já doufám, že brzo pokecaj s Téčkem a já budu mít pokoj :-D Včera taky madam přišla na to, že může dělat to, co řekne a pokud to není podle ní, tak se strašně vzteká. Vyloženě jsou oba dva zlatíčka. Stázka stále stříhá na co přijde, nebojí se nám pokreslit stěny a obecně je takový to nejvíc typický batole. Rostou jí stoličky, ale nese to statečně, vlastně to vím jen díky tomu, že má věčně prsty v puse a furt tu něco ohlodává. Miluje ukazování, babička bude nadšena až tam na jaře přijedem, protože ona bude opičkovat úplně všechno. Teodor si začíná pamatovat pár říkanek - to jsem fakt nevěřila, že se to někdy naučí.  Stázka stále miluje puzzle, už je zvládá jako profík a pozor! Přiřazuje. A taky začíná dělat řady - ona nakonec z toho parašutistickýho batolete vyroste :-)

Děti se nějak přenesly přes to, že je venku sníh a najednou si to začínají užívat. Jedna lopata a kolik radosti přinesla.

Taky jsem se rozhodla, že nejlevnějším způsobem, jak děti naučit jazyku je najít si víc kamarádek s dětma, takže se drze k lidem zvu na návštěvu :) S jednou chodíme ven na procházky (s tou se známe z barefootový skupiny) a s druhou chodíme do herny (ona má taky praštěnýho staršího, ale nemá potřebu to řešit), jako máme se vlastně fajn :-)

Down the rabbit hole

Minulý článek mě vrátil do éry největší slávy na Modrém koníkovi, dostalo se mi totiž několika soukromých reakcí (včetně od mojí mámy!!!) a já si zase připadala, že moje problémy zajímají celý širý svět. Takže děkuji za ně. Ale aby nedošlo k mýlce, nejsem rozložená ani v depresích, v ten den, kdy jsem ten post psala, jsem sice trochu rozložená byla, ale spíš proto, že mi došlo, že je potřeba to začít řešit a ne nechávat vyhnívat. Ovšem ukázalo se, že napsat mudře o žádanku k psychiatrovi (podle informací na místních info stránkách to tady diagnostikují oni), vyžaduje neuvěřitelnou odvahu. Jako jsem srab. A přitom mám jasné důkazy, že s ním něco není v pořádku (který dítě dokáže několik měsíců převážně trávit tím, že nakládá schleichy na auto, později do autobusu?), ale mudra je taková, že nic moc neřeší (kdyby to bylo na ní, tak by Téčko na operaci s tříselnou kýlou neposlala), což je někdy fajn, ale teď teda moc ne, protože asi budu za hysterku (žádanku mi napíše, o to se nebojím). Ono to vlastně je jedno, co si o mě myslí, že..ale prostě si hledám zástupné důvody, proč jí ten email s žádostí o termín schůzky neposlat, spolu s tím, že každej den máme nějaký aktivity, takže co kdyby nám do toho vlezla návštěva doktorky, že. Vlastně si ani nemyslím, že se bojím diagnózy, naopak si myslím, že pokud se problém pojmenuje, dá se s ním líp pracovat...i když, kdybych mohla s ním zůstat doma, tak bych to pojmenování ani nepotřebovala. Ale prostě v rámci systému se to bude hodit. Je to asi strach z neznáma, z toho, jak to všechno bude probíhat...

Tak a tímto se zavazuju, že to do konce prosince zvládnu :-p