Minulý článek mě vrátil do éry největší slávy na Modrém koníkovi, dostalo se mi totiž několika soukromých reakcí (včetně od mojí mámy!!!) a já si zase připadala, že moje problémy zajímají celý širý svět. Takže děkuji za ně. Ale aby nedošlo k mýlce, nejsem rozložená ani v depresích, v ten den, kdy jsem ten post psala, jsem sice trochu rozložená byla, ale spíš proto, že mi došlo, že je potřeba to začít řešit a ne nechávat vyhnívat. Ovšem ukázalo se, že napsat mudře o žádanku k psychiatrovi (podle informací na místních info stránkách to tady diagnostikují oni), vyžaduje neuvěřitelnou odvahu. Jako jsem srab. A přitom mám jasné důkazy, že s ním něco není v pořádku (který dítě dokáže několik měsíců převážně trávit tím, že nakládá schleichy na auto, později do autobusu?), ale mudra je taková, že nic moc neřeší (kdyby to bylo na ní, tak by Téčko na operaci s tříselnou kýlou neposlala), což je někdy fajn, ale teď teda moc ne, protože asi budu za hysterku (žádanku mi napíše, o to se nebojím). Ono to vlastně je jedno, co si o mě myslí, že..ale prostě si hledám zástupné důvody, proč jí ten email s žádostí o termín schůzky neposlat, spolu s tím, že každej den máme nějaký aktivity, takže co kdyby nám do toho vlezla návštěva doktorky, že. Vlastně si ani nemyslím, že se bojím diagnózy, naopak si myslím, že pokud se problém pojmenuje, dá se s ním líp pracovat...i když, kdybych mohla s ním zůstat doma, tak bych to pojmenování ani nepotřebovala. Ale prostě v rámci systému se to bude hodit. Je to asi strach z neznáma, z toho, jak to všechno bude probíhat...
Tak a tímto se zavazuju, že to do konce prosince zvládnu :-p
Drz se, na konikovi mi chybis, rada jsem tam cetla tvoje prispevky a leckdy se i inspirovala. Sledovala jsem, co Tecko vsechno zvlada. Sem zavitam tak jednou za pul roku a ctu si zpetne, co se u Vas delo. Drzim palce, at to zvladnete co nejlepe. Aglaia_v
ReplyDelete