2017

Jedna silvestrovská selfie :-)

Je čas se podívat zpátky na rok 2017 - napadají mě dvě velké změny: 1) děti strašně vyrostly a 2) firma konečně začala prodávat natolik, že mám naději, že mě fakt jednou bude živit.
Samozřejmě, že se staly i další změny a je to super si to všechno připomenout, protože člověk vidí, že nezůstal stát na místě, ale že se jeho život pohybuje kupředu a mění se.

Když si vzpomenu na loňskou zimu, tak si vybavím Stázku, jak byla věčně v záklonu v nosítku a mě byla zima na hruď, z kočárku taky vystupovala a obecně se s ní nikam nedalo jít, protože jí tam (a ani zpátky) nebylo možno dopravit bez řevu. Taky se mi vybaví Teodor a jeho první hra - schovávání schleichů a jak jsme to hráli furt dokola. Pociťuju neskutečnou vděčnost, že už z toho vyrostl a soucítím s rodiči postižených dětí, kteří nemají to privilegium toho, že jim děti mentálně vyspívají. Minulou zimu Teodor ještě Stázku více méně ignoroval, teď jsou parťáci na život a na smrt. Ona byla první, které mával, ona je ta, se kterou se samovolně dělí o cokoli (a mě tím vždycky děsně dojímá), on se o ní děsně bojí, takže třeba zamyká naše dveře, aby neodešla na chodbu bytovky (Stázka je zdrhač, klidně v 5 ráno odchází z bytu), raduje se z jejích pokroků a je takovým jejím strážcem. Ona ho zbožňuje, udělá vše, co vymyslí (teda teď už jen skoro vše), napodobuje ho úplně ve všem. Oni jsou tak strašně rozdílní, že se výborně doplňují. Vůbec nedošlo na ta slova "Počkej až...to se budou rvát jako koně". Nemůžu říct, že spolu vždycky vychází, ale to je přece normální, že v každém vztahu jsou spory a oni je s mou pomocí řeší natolik efektivně, že k agresivitě nedochází. Naše děti ječí, "žalují", ale fyzicky po sobě nejdou. Vrcholem agresivity je u nás vyrvání věcí z ruky - to začal dělat Teodor asi před měsícem, Stázka přestala, tak začal on - je to děsně zajímavý, že Stázce to je v 95% případů úplně jedno, prostě BRÁCHA má něco v ruce, co měla ona, takže to vyváží všechnu nespravedlnost světa.

Je to rok, co jsem odešla z Modrého koníka, ze začátku to bylo fakt těžký, ale jak už to bývá, kde něco končí, tak tam i něco začíná. Pomalu jsem si začala budovat jméno na místní sociální síti, což pomáhá růstu firmy a mému egu :-)) Ne, upřímně, ač popularita je příjemná a tak trochu návyková, tak bych se bez ní obešla. Ale prostě aktivita ve skupinách je nejlevnějším způsobem marketingu a jako vedlejší produkt získávám nové známé a zlepšuju se v estonštině, což se hodí.

Tatínek mi koupil auto, což zjednodušilo můj život asi o milion procent + děti jsou větší, takže už nejsem limitována spánky, neprudí na kratších cestách...Je super, že můžu být s dětma doma zadarmo a že tak máme svobodu jet na výlet/exkurzi, kdy se nám zachce nebo kdy to je levný. Takhle jsme třeba jeli do Helsinek do Akvária nebo exkurzi do mlékárny.

Nakynula jsem :-) To asi souvisí s tím autem. Včera jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat, protože na nákup nového šatníku nemám finance.

Mám nové kamarádky a známé a obecně se čím dál víc integruju do estonské společnosti. A s tím souvisí mé výhledy na 2018:
Chystáme se založit Montessori školku a školu, školu otevřít v roce 2021 (to je tehdá, kdy by měl Teodor začít chodit a končí AMI 6-12 kurz) - takže se brzo stanu tváří fundraisingu a PR pro naší neziskovku, která to bude zakládat. Jako to, že v Estonsku není jediná estonská monte škol(k)a, je vážně k neuvěření.
Pravděpodobně mě čeká návrat do práce, velice pravděpodobně na částečný úvazek a zbytek platu by mi mohla doplácet firma, děti čeká školka - radost z toho úplně nemám, ale někdy to nejde jinak. Ale uvidíme, život je nevyzpytatelný a může to být úplně jinak.
Taky nás čeká velké zorganizování bytu - v Rize by měli v březnu otevřít Ikeu :-)  - je potřeba nakoupit úložný prostory, aby se nám do bytu vešel obchod (za další rok je v plánu pronajmout externí prostor-nicméně úložný prostory se nikdy neztratí), dětem postele (je čas vystěhovat Stázku do vlastního) a úložný prostory pro hračky.
Jo a Teodor se pravděpodobně naučí jezdit na šlapacím kole. a to je prostě vzrůšo :-)

Děkuji všem, co sem chodí a čtou mě, komentují (za komentáře fakt díky!) a díky nimž mám pocit, že s bloggerem má smysl pokračovat. Přeji vám úspěšný nový rok, aby se vám převážně dařilo a všechny pády jste brali jako možnost se zvednout a jít dál zase o něco moudřejší. A ať vás díťátka moc neprudí :-)