Mapy

Dneska tu na vás nečeká šťavnatý popis minulého týdne u rodičů, protože na to nemám čas, ale chci tu zmínit knihu Mapy. Knížka, kterou jsem objednala někdy v listopadu a která se mi dostala do ruky před týdnem, mě mile překvapila. Očekávání nebyla velká, koupila jsem jí hlavně proto, že byla všude doporučována, osobně mě design na promo fotkách neoslovila. Fakt jsem nečekala, že Teodora zaujme už teď, v době, kdy podle mě vůbec nerozumí tomu, že existují různé státy, kde žijí různá zvířata, že ty modrý čáry jsou řeky a ty černý hranice států. Ale právě díky tomu, že tam je těch ilustrací na každé stránce mraky, tak to je taková dražší hledací knížka. Momentálně hledáme kačeny a prasaty. A když kačena není ve vodě, tak mi ukazuje, že by jí chtěl dát do vody.

Divoká prasata v ČR jsou nakreslena v ideálním poměru, jeden dospělý a dvě selata (když to je jinak, tak furt mručí a ukazuje, že tam má být ratio 1:2 dospělý:mládě)

Hladí psy. Snad každý evropský stát má svoje plemeno :-) 

A já mám chuť se vydat na cesty. Jako strašně moc :-)

V knížce jsou minimálně zastoupeny africké a arabské (muslimské) státy, celkem by mě zajímalo, jak to vybírali (Estonsko tam taky není) - jestli jako přemýšleli, kde všude by se to mohlo vydat a podle toho zastoupili státy?

Jako jo, myslím, že mít tu knížku doma se vyplatí. Nejdřív budem hledat oblíbená zvířata, pak budem pojmenovávat i ta další, postupně mu dojde, že existují různé státy...takže se na ní snad nebude prášit.

Na prázdninách - týden třetí

Tak už tu jsme tři týdny a za hodinu a půl jsme měli dle původního plánu vzlétat směr Helsinki. Z večerního/nočního letu jsem měla takovej respekt, že jsem nám předobjenala "onboard meal" a teď mě prudí, že to je spolu s letenkou non-refundable service.

Přijde mi to neuvěřitelné, že už jsme tu tak dlouho a že to vlastně uteklo rychle, ale upřímně, už bych se mohla vrátit zpátky do svého života, protože firemní věci by se líp organizovali přímo z Tallinnu než z vesničky v dolině na Vysočině, kde je děsně mizernej signál. Představa dalších 5 týdnů je snesitelná jen díky tomu, že vím, že většinu bude chodit máma do práce a že tu je podstatně lepší počasí než v Estonsku.

Dny se staly rutinně stejnými, chodíme k sousedům koukat na kachňátka (rostou neskutečně rychle), kačeny, hladit psa, zalejt jim kytky, u našich se cachtaj ve vodě na sto padesát způsobů, chodíme do obchodu, občas zajdem i na procházku, až začnou prázdniny, tak snad začnem chodit k jednomu klučíkovi na návštěvy. To bylo totiž takhle, šli jsme okolo domu, kde měli na zahradě spoustu hraček a zrovna byla maminka venku, tak jsem se jí zeptala, jestli si můžem někdy přijít hrát. A ona, že jo. Možná, že jí to překvapí až se tam doopravdy ukážeme :-) Vytržením ze stereotypu byl výlet do jedné vesnice za Brnem za současnou sekretářkou a další den sraz se sekretářkou minulou.

Máma nemohla pochopit, proč jsem Stáz koupila modrou autosedačku :-D Mě ta modrá přišla uklidňující

Byl to taky první větší test na roadtrip zpátky do Estonska, Google Maps mi tvrdily, že to bude trvat 2 hodiny, ve skutečnosti jsme na místo dorazili za tři hodiny, přesně jak jsem řekla, že dorazíme. Děti sice spořádaně usnuly po prvních kilometrech, ovšem spánek jim moc dlouho nevydržel, takže to byl opravdu takový náhled, jak ta cesta na sever bude vypadat. A kupodivu to bylo v pohodě. Stačilo je zásobovat jídlem (zmrzlina zabaví fakt na dlouho, jen to pak z těch sedaček dostávat) a více méně byl klid. U sekretářky (modrokoníkovská kamarádka) to byl pro Teodora šrumec, tři kluci, spousta nových hraček, jiný režim, takže večer to vyústilo v hysterák obou, ale fakt takovej, jakej jsme už dlouho nezažili. Noc taky stála za to, takže sobotní setkání s druhou modrokoníkovskou kamarádkou nebylo úplně podle představ a hlavně jsme si nestihly vlastně vůbec nic říct. Doufám, že nevyměkne a ještě jednou se sejdem. 

Na odlehlém hřišti

Stázka usnula hned, co jsem nastartovala auto směr Vysočina, ale její brácha, ač přetažen, mě další hodinu a půl drtil požadavky, že chce vidět dinosaura, malýho pejska, dvě selata a pak se výborně bavil tím, že mi říkal slabiky a já měla hádat, co říká, jako ke konci jsem měla chuť ho vysadit :-) Ale zase nám ta D1 líp utekla. Ne kecám, když usnul, tak se mi řídilo úplně výborně. Oba spali až do cíle. To, že neusnuli po cestě do Brna, ale až z Brna mi narušilo plány na večer, kdy byl sraz s gymplem, 20 let od nástupu - jako fakt dvacet let!? Děti jsem uspala v 9 večer a vyrazila jsem za bývalýma spolužákama. S nima to je vždycky fajn. A je zajímavý, že si člověk skvěle pokecá s lidma, se kterýma si předtím neměl toho tolik co říct, a to třeba proto, že máte oba na nohou barefooty nebo spíte s dětma v jedný posteli :-) Po půlnoci volala máma, že Stáz už čtvrt hodiny brečí a ať jedu domů (minulej sraz volala s Teodorem už v 11), takže jsem zase odešla první a dítě opět při mém návratu spalo (stejná story s Teodorem). 

Děti tu dělají pokroky, Teodor rozšiřuje slovní zásobu, učí se nové hlásky (stále komunikuje v slabikách: pu pro špunt, pa pro špaček, mo pro modrý, mokrý...), ale hlavně začal odpovídat na otázky: Jaká je tráva (když jsem mu sundala boty)? Mo-(krá) Co jsi dneska viděl za zvířátka? Co má děda za zvířátka? Je to velký nebo malý pejsek? atd., což je u něho obrovský pokrok, konečně mám pocit, že vedem aspoň trochu smysluplné rozhovory. 

A taky kreslí. Stále několik hodin denně a pořád přidává další a další věci, co umí zvěčnit. Nejdřív to trénuje na té magnetické tabulce a teprve až když to natrénuje, tak to začne kreslit na papír. 

žába

Hýl obecný - pak mu dokreslí hřebínek a je to "koko" a pak dokrelí podzobákovej lalok a je to "krý" (kykyryký)

Dzzzzz - asi čmelák

Stázka taky rozšiřuje slovní zásobu, naučila se říkat "mííí" pro mlíko. Když na srazu v Brně spadla na zem  a uhodila se do hlavy, tak jsem se jí zeptala, jak jí můžu pomoct. Ona odpověděla "mííí" a bylo :-) Krásně říká ham, haf, na jdeme dělá "pápá", říká bába, máma, koko, píp, ká-ká (pro káč káč), mňá pro mňau, brm (to je auto i vlak), mimi, a určitě i další slova. Z postele mi při uspávání zdrhá se slovy "máma, pápá" a zamává mi. Možná, že jsem tohle už zmiňovala minule, ale pořád mi to přijde roztomilý. Ona je obecně úplně jiná než Teodor v tomhle věku - ona se snaží s lidma komunikovat, aby jí rozumněli, on pořád opakoval to, co uměl říct (šššš, brm-brm) a byl spokojenej, když jsem mu říkala, ano, jede vláček, ano, jede auto...žádná snaha si říct o jídlo nebo o obejmutí...

Na prázdninách - týden druhý

Máme za sebou další týden u prarodičů a zdá se mi, že všichni účastníci zájezdu jsou spokojení :-) Stázka je jasná, ta miluje společnost ostatních lidí, možnost volně běhat po zahradě, máchat se ve vodě (vopice si pamatuje, kde všude děda vodu schovává), koukat na zvířátka, otrhávat kytky...Teodor miluje návštěvy u sousedů, kde mu sousedka vyndavá káčata (T. si ukáže, který chce, kolik jich chce), která si pak hladí. Děda má kuřátka (kachňátka jsou ale lepší) a krůty a slepice, na ty se taky rád chodí koukat. Oba dva milujou lesní jahody a nemůžou se dočkat až začnou zrát ty zahradní. No a mě vyhovuje, že tu kromě starání se o děti vlastně nic nemusím (vařit, stíhat uklízet...jako jo, mohla bych mámě trochu pomáhat, ale já jsem na to její "aspoň bys mohla..." tak strašně alergická, že jí vyignorovávám). Blahodárný vliv na rodinnou idylku má fakt, že moje máma chodí do práce, tedy nemá čas nás tu organizovat a radit.

Kontroloři u sousedů

Teodor si poručil 2 žlutý a dvě černý káčata

Kontroloři koukaj na kuřátka. 

Ač máme auto, stejně jsme většinou doma, protože výlety s nima oběma autem jsou náročný - nemám v tom vůbec cvik, nevím, co brát s sebou, jak si zorganizovat vyndání dětí z auta (Stáz, jakmile se její chodidla dotknou země, zdrhá do silnice, takže i zavření dveří auta může být pro ní ohrožující na životě - když jsme jezdili MHD, tak se mi tohle nestávalo, buď byla v kočáře nebo na zádech). Navíc to je potřeba zorganizovat tak, aby aspoň jednu cestu Stáz spala (v tý bdělý jí a matlá to jídlo různě kolem sebe), ale zároveň aby Teodor neusnul.

Přesto jsme zvládli výlet za známou a její dvouletou holčičkou na hřiště, kde teda Teodora nejvíc potěšila hejna kačen. Po hřišťování a obhlížení vruzobutců jsme jeli do nemocnice k fyzioterapeutce - ta mi potvrdila, že T. má slabý břišní svalstvo a od toho se odvíjející problémy jako vpadlé kotníky. Taky mi tvrdila, že nemluví možná proto, že má slabý břišní svalstvo. Myslela jsem, že nám poradí nějaké aktivní cviky, ale cpala mi Vojtovu metodu, kterou prostě s Téčkem nedávám. Chtít od tříletýho dítěte, aby v klidu leželo, no, moc nám to nejde. Takže další schůzku zruším, protože ač věřím, že Vojta je efektivnější než třeba jiné cviky, které nebude provádět úplně správně, tak ho s ním nezvládám cvičit a tak to je vyhazování peněz oknem.

V sobotu jsme se Stáz vyrazili do Prahy do Neoluxoru a podívat se po foukačce s míčkem (logopedická pomůcka + je prej super na trénování hlubokých břišních svalů). Cesta vlakem proběhla nad míru v klidu, hlavně proto, že spolucestující byl asi šestiletej kluk s maminkou, co měla napečené domácí minišátečky. Stázka se nebojí říct, že něco chce - holka už říká krásně "ham" a kdyby jí náhodou někdo nerozuměl, tak otevře pusu a ukáže si do ní prstem.

V knihkupectví jsme koupili mimo jiné tuhle knížku. A má velkej úspěch. Sice mám trochu pocit, že je Téčko nějaký opožděný, že mu jdou úkoly pro děti od dvou let, ale ten blok od tří let by nedal ani náhodou (nebo ho podceňuju?), zato tenhle ho baví dost. Akorát tam není sele. Teodor barví, obtahuje čáry, podvádí v bludištích, spojuje...doporučuju!

Teodor má teď obecně senzitivní období na kreslení, dokáže (nechat si) kreslit i několik hodin denně. Pro mě to je strašně zajímavý pozorovat, jak něco nakreslit je vlastně komplexní, musí si zapamatovat ty tahy, co všechno daná věc má mít...Kreslí prase, sele, dokresluje nohy, očíčka, vousky různým zvířátkům, kreslí vodu, mašinku, psa, vrány, dneska začal psát písmena, naprosto spontánně.

Mašinka, fotka je špatně otočená a není to pořádně vidět, každopádně je to poznat, že to je mašinka.

Pes s megačumákem

Píše T, B, A, O

Grafomotorické cvičení bez předlohy :)

Mimochodem, Montessori měla pravdu, že když se učí děti psát (potažmo i kreslit), tak mazací tabulka je super, protože když se jim to nepovede, můžou to hned smazat. Chystám se i na psaní do mouky.

Kromě ohromného rozvoje kreslení dochází i k rozvoji řeči, jako furt používá první slabiky slov, ovšem říká toho čím dál víc a když se mu chce, dokáže říkat celá slova, ale izolovaně, ne tak že by viděl botu a řekl "bota", to ne, to pak říká to svoje "bo" nebo "sa" (sandále). Dál některá slova opakuje podle toho, jak mu zní (komoleně), dneska taky loudil něco, co znělo jako "žžž" a nakonec jsem se dopídila, že myslí "věž". Dneska taky začal říkat čistě "ham" (doposud to bylo "ma"). Takže chodí oba kolem jahod a oba kňouraj "ham". Jako myslím si, doufám, že před odjezdem do Estonska bude dávat dohromady jednotlivá slova. Bohužel nebudem ten případ, kdy dítě začne mluvit z ničeho nic ve větách.

Stázka se naučila jezdit na Pukylinu. Věděli jste, že to sedátko píská, pokud se na něm hopsá? :-) Její šnečí rychlost Teodora zatím prudí, doufám, že se brzo naučí jezdit o něco rychleji (jde to vůbec na něm? plastová motorka se zdá, že je na rychlo jízdu lepší).

 A samozřejmě je super, že tu je, narozdíl od Estonska, teplo a svítí sluníčko a že prarodiče maj venku vývod vody. Stázka se už tu vodu naučila pouštět a nebojí se novou schopnost použít.

Jo, a zdá se, že Teodor vyrůstá z fáze, kdy jeho "default" odpověď na všechno byla "ne". Jen tak dál :-)

Capable young toddlers

The other day I opened the washing machine to take out the laundry when our 14-month old came and started taking it out for me. This made me thinking how capable little kids are in contrast to general belief what young toddlers are capable of.

¨

Here is a video of my little helper. (She actually managed to finish the task after playing with the bib for a little while.)

When I enter a toy shop, I often get a feeling that young kids need noisy, flashy toys with dozens of functions in order to be entertained for more than a few seconds. Many parenting books describe toddlers (especially the young ones) as chaotic. But does my daughter in the video look like she doesn't know what she was doing? I need to admit, I do not let her help me as much as I did with her older brother when he was her age, mostly because I prefer to have things done as fast as possible as there is always so much to do in one day.

Our 14-month old can do so much:

• Help to un/load a washing machine/dryer
• Help to unload dishwasher (loading in our case means she starts licking the dirty dishes and gets herself ready for an early shower)
• Bring folded laundry to her drawer (not that she remembers where it belongs)
• Wipe her mouth/hands/table/anything around her
• Put on her hat
• Take off her shoes (especially handy if she does it unnoticed on the way somewhere)
• Eat on her own (she loves to eat by the small table on a little chair)
• Somewhat brush her teeth and comb her hair. 
• Be used as a currier between people (bring this to xy)

Mastered putting her hat on.

Why to bother ourselves with having little helpers who are (at least not at the beginning) very helpful? 

I let her help instead of seating her in front of some noisy toy with lights mostly because by letting her being part of my world shows my respect for her, I show her that I know she is capable of helping me, that she is not a helpless baby any more. And that is super important for her self-confidence, to know she/her involvement (no matter how much mess and work it causes) is appreciated. Not to mention helping is refining both her fine and gross motor skills, different tasks do strenghten muscles, which will be needed later for example for writing. Having practical life skills also comes very useful later in life, once the little birds leave their nests and are thrown into the reality of living on their own without mama hotel. I see it quite often (including myself) how unprepared young people are to take care of themselves and I really wish for my kids to be able to do the housework, be able to organize it and give them attitude that chores are not evil thing, but can be somewhat enjoyable (or at least the result).

Jo, anglicky občas budu psát, protože se chystá firemní blog a z angličtiny se budou překládat články (na to, abych psala estonsky fakt nemám).

Na prázdninách - první týden za námi

Tak už jsme v ČR týden, ale přijde mi to, že už tu jsme mnohem dýl a že spolu s Téčkem by nám nevadilo už jet domů. Ovšem čekají nás tu další dva měsíce. A už teď mi je jasný, že to bude těžký nesdílet příhody s babičkou :-)

Teodor se tu učí hrát si na zahradě, protože pokud jdeme ven v Tallinnu, tak prostě jdeme na procházku - přece jenom máme s sebou psa a hrabání se v městské špíně nic moc. Takže najít si zábavu na jednom místě je pro něj celkem novinka a teprve teď, po týdnu, se tam dokáže trochu zabavit.

Stázka tu je na vrcholu blaha, ta totiž umí ocenit, že se nikam nespěchá, nechce se od ní, aby držela směr, navíc tu má spoustu pozornosti, mnohem větší možnosti kramaření. A může chodit na procházky po zahradě bosá.

Tady se večer probudila a trvala si na tom, že půjdem ven.

K sousedům chodíme hladit psa a kontrolovat jim kačeny

Chodíme na nákup - T. vždycky podává housky. Ty mu v Estonsku fakt chyběj.

Téčku se mi povedlo sehnat použitýho Stridera a Stáz ze začátku v kočárku seděla.

Teď jezdí takhle, takže...je zpátky v nosítku :-)

Zvládli jsme nedělní výlet do ZOO v Jihlavě, Teodor jel částečně v pyžamu :-) a stačilo mu, že tam viděl kačeny a divoký prase. Tady je selfie u pelikánů a kačen. Mám pocit, že tohle byl první a poslední společný výlet třech generací.

Teodor a Stázka včera dostali novej facelift, příště nebudu škrblit a nechám je ostříhat za 10 euro v Tallinnu místo od místní tetky za 70 kč. 

Obecně je to tu pro mě střet s úplně jiným výchovným světem, tetka, co je stříhala, se včera strašně divila, že moje děti nikdy neměly bonbony a ptala se, jestli jako žijem zdravě. Ne, fakt zdravě nežijem, děti konzumují tolik cukru, že nevidím důvod jim ho ještě přidávat v bonbonech, sušenkách a čokoládách. Zato zmrzlinku jim dopřeju ráda, hlavně teda proto, že si cvičí jazyky a taky proto, že to menší pak třeba neprudí v autě. To mi připomíná, že už patlá sedačky v mé krásné staronové Hyundai, ten pocit, že můžu odjet kdykoli a kamkoli je naprosto k nezaplacení (vždycky jsem měla pocit, že tu jsem tak trochu ve vězení, ono těch pár vlaků za den sladit s režimem dětí jako nic moc).

Kadeřnice z nás nemohla a já z ní taky :-) Nechápala, jak je možný, že se s tříletým dítětem prostě domluvím, že se nechá ostříhat aniž bych ho něčím uplácela. Já zas nechápala, jak mohla furt opakovat, že když ho ostříhá, že konečně nebude vypadat jako holka. Jo, zarostlej Teodor vypadá jako roztomiloučká holčička, o tom není pochyb, ale proč mu to opakovat jako něco negativního? Taky ho pořád šikulkovala, Teodora tím strašně prudila, protože on není šikulka, ale SELE :-) No, nakonec ho rozbrečela, protože on jí prostě nerozumněl a ona nerozumněla tomu, že nemá mluvit, ale stříhat a nezhoršovat jeho utrpení. (rozhodně se nenechává stříhat rád)

A aby těch střetů nebylo málo (u prarodičů to je skoro s každým mým vs. máminým výroku), tak jsme dneska vyrazili na rande s vnučkou máminý kamarádky. O její mamince slýchávám už x let a že bysme se měli kamarádit, protože jsme obě učitelky. Něco mi od začátku říkalo, že profese bude asi to jediné, co máme společnýho.

Jdeme na "playdate"

Ukázalo se, že ještě obě holčičky nosí jednorázový plíny, jinak prostě všechno jinak, ona ortopedický boty - moje barefooty, ona - naušničky - moje nic, ona - UM - moje se bude kojit asi až do puberty, ona - vycvičená opička (ukaž, jak jsi veliká, pošli pusinku) - moje dítě roste jako dříví v lese (ale zato umí zaznakovat většinu toho, co znakuje Teodor), ona - samý hračky s hudbou a světlama - moje dítě to vidělo poprvý v životě a fakt tak deset minut jen stála a koukala s otevřenou pusou. Já po těch deseti minutách měla chuť z těch hraček vyhodit baterky. Každopádně bych návštěvu ještě ráda zopakovala, protože to pro mě byla strašně zajímavá sonda do života mainstreamovýho rodiče - jako z mýho pohledu naprosto neuvěřitelný, že někdo je ochoten ty zvuky hraček dobrovolně poslouchat celej den a taky to, že někdo říká ani ne ročnímu dítěti, aby si nedával věci (normální) velikosti do pusy. A ne, nemyslím si, že bych byla lepší máma než ona, ani náhodou, měla jsem z ní pocit, že se snaží, jen každá vycházíme z úplně jiných informací. No a pak přišly babky (moje máma a její kamarádka) a bylo vymalováno, začal babičkovský závod o šikovnější vnouče. Stáz to projela a na plný čáře, protože se nesoutěžilo v lezu na stůl, nasoukání se do co nejmenší krabice (tady by měla i prostorovou výhodu, neb je kostra potažená kůží) apod., ale ve vopičkování.

Teodor začíná kombinovat slabiky a začíná říkat první dvouslabičná slova! A tak tu chci zůstat, abych to podpořila. Zdá se mi, že to je pro něj strašně složitý si vybavit, z jakých slabik se skládá jaký slovo - někdy mám pocit, že se mu to plete, ale jsou to jen moje domněnky. Každopádně jestli začne mluvit, tak to stojí za to tady ty dva měsíce zůstat!

Ještě vychytat, aby jezdila dopředu a bude to přesně takový, jak jsem si to vysnila.