Na prázdninách - první týden za námi

Tak už jsme v ČR týden, ale přijde mi to, že už tu jsme mnohem dýl a že spolu s Téčkem by nám nevadilo už jet domů. Ovšem čekají nás tu další dva měsíce. A už teď mi je jasný, že to bude těžký nesdílet příhody s babičkou :-)

Teodor se tu učí hrát si na zahradě, protože pokud jdeme ven v Tallinnu, tak prostě jdeme na procházku - přece jenom máme s sebou psa a hrabání se v městské špíně nic moc. Takže najít si zábavu na jednom místě je pro něj celkem novinka a teprve teď, po týdnu, se tam dokáže trochu zabavit.

Stázka tu je na vrcholu blaha, ta totiž umí ocenit, že se nikam nespěchá, nechce se od ní, aby držela směr, navíc tu má spoustu pozornosti, mnohem větší možnosti kramaření. A může chodit na procházky po zahradě bosá.

Tady se večer probudila a trvala si na tom, že půjdem ven.

K sousedům chodíme hladit psa a kontrolovat jim kačeny

Chodíme na nákup - T. vždycky podává housky. Ty mu v Estonsku fakt chyběj.

Téčku se mi povedlo sehnat použitýho Stridera a Stáz ze začátku v kočárku seděla.

Teď jezdí takhle, takže...je zpátky v nosítku :-)

Zvládli jsme nedělní výlet do ZOO v Jihlavě, Teodor jel částečně v pyžamu :-) a stačilo mu, že tam viděl kačeny a divoký prase. Tady je selfie u pelikánů a kačen. Mám pocit, že tohle byl první a poslední společný výlet třech generací.

Teodor a Stázka včera dostali novej facelift, příště nebudu škrblit a nechám je ostříhat za 10 euro v Tallinnu místo od místní tetky za 70 kč. 

Obecně je to tu pro mě střet s úplně jiným výchovným světem, tetka, co je stříhala, se včera strašně divila, že moje děti nikdy neměly bonbony a ptala se, jestli jako žijem zdravě. Ne, fakt zdravě nežijem, děti konzumují tolik cukru, že nevidím důvod jim ho ještě přidávat v bonbonech, sušenkách a čokoládách. Zato zmrzlinku jim dopřeju ráda, hlavně teda proto, že si cvičí jazyky a taky proto, že to menší pak třeba neprudí v autě. To mi připomíná, že už patlá sedačky v mé krásné staronové Hyundai, ten pocit, že můžu odjet kdykoli a kamkoli je naprosto k nezaplacení (vždycky jsem měla pocit, že tu jsem tak trochu ve vězení, ono těch pár vlaků za den sladit s režimem dětí jako nic moc).

Kadeřnice z nás nemohla a já z ní taky :-) Nechápala, jak je možný, že se s tříletým dítětem prostě domluvím, že se nechá ostříhat aniž bych ho něčím uplácela. Já zas nechápala, jak mohla furt opakovat, že když ho ostříhá, že konečně nebude vypadat jako holka. Jo, zarostlej Teodor vypadá jako roztomiloučká holčička, o tom není pochyb, ale proč mu to opakovat jako něco negativního? Taky ho pořád šikulkovala, Teodora tím strašně prudila, protože on není šikulka, ale SELE :-) No, nakonec ho rozbrečela, protože on jí prostě nerozumněl a ona nerozumněla tomu, že nemá mluvit, ale stříhat a nezhoršovat jeho utrpení. (rozhodně se nenechává stříhat rád)

A aby těch střetů nebylo málo (u prarodičů to je skoro s každým mým vs. máminým výroku), tak jsme dneska vyrazili na rande s vnučkou máminý kamarádky. O její mamince slýchávám už x let a že bysme se měli kamarádit, protože jsme obě učitelky. Něco mi od začátku říkalo, že profese bude asi to jediné, co máme společnýho.

Jdeme na "playdate"

Ukázalo se, že ještě obě holčičky nosí jednorázový plíny, jinak prostě všechno jinak, ona ortopedický boty - moje barefooty, ona - naušničky - moje nic, ona - UM - moje se bude kojit asi až do puberty, ona - vycvičená opička (ukaž, jak jsi veliká, pošli pusinku) - moje dítě roste jako dříví v lese (ale zato umí zaznakovat většinu toho, co znakuje Teodor), ona - samý hračky s hudbou a světlama - moje dítě to vidělo poprvý v životě a fakt tak deset minut jen stála a koukala s otevřenou pusou. Já po těch deseti minutách měla chuť z těch hraček vyhodit baterky. Každopádně bych návštěvu ještě ráda zopakovala, protože to pro mě byla strašně zajímavá sonda do života mainstreamovýho rodiče - jako z mýho pohledu naprosto neuvěřitelný, že někdo je ochoten ty zvuky hraček dobrovolně poslouchat celej den a taky to, že někdo říká ani ne ročnímu dítěti, aby si nedával věci (normální) velikosti do pusy. A ne, nemyslím si, že bych byla lepší máma než ona, ani náhodou, měla jsem z ní pocit, že se snaží, jen každá vycházíme z úplně jiných informací. No a pak přišly babky (moje máma a její kamarádka) a bylo vymalováno, začal babičkovský závod o šikovnější vnouče. Stáz to projela a na plný čáře, protože se nesoutěžilo v lezu na stůl, nasoukání se do co nejmenší krabice (tady by měla i prostorovou výhodu, neb je kostra potažená kůží) apod., ale ve vopičkování.

Teodor začíná kombinovat slabiky a začíná říkat první dvouslabičná slova! A tak tu chci zůstat, abych to podpořila. Zdá se mi, že to je pro něj strašně složitý si vybavit, z jakých slabik se skládá jaký slovo - někdy mám pocit, že se mu to plete, ale jsou to jen moje domněnky. Každopádně jestli začne mluvit, tak to stojí za to tady ty dva měsíce zůstat!

Ještě vychytat, aby jezdila dopředu a bude to přesně takový, jak jsem si to vysnila.