Normy

Oba dva se před víc jak týdnem naučili ve stejný den stříhat jednou rukou, jednomu je 19měsíců, tomu druhýmu přesně o dva roky víc, a já zase začala víc přemýšlet, jak moc a k čemu že jsou vlastně dobrý tabulky toho, co by dítě mělo kdy umět. Jak moc je důležité, jestli se dítě naučí stříhat v roce a půl nebo třech letech nebo dokonce ve čtyřech? Má to smysl vůbec děti prudit tím, že "už by to přece měly umět"? Vždyť ve 30 to bude úplně jedno a hlavně teda nůžky člověk použije mnohdy jen k otevření obalů :) Ne, vím, že se tím cvičí svaly ruky a kdesi cosi, co děti budou v budoucnu potřebovat k psaní...a zase jsme u toho...kolik toho dneska napíše třicátník rukou? Otázkou teda je, jestli to je dobře, že spousta z nás jen klape do klávesnice.
Stázka se naučila obléknout si kalhoty o dva měsíce dřív než Teodor, ten je toho schopen až teď a ne vždy se mu to povede. A zase jsme u toho...za pár let se budou oba oblíkat sami...a že mi to ušetří práci, kdyby se oblíkal sám? Vlastně ani ne...protože teď ho do toho oblíkání musím motivovat, předtím jsem ho během minuty měla oblečenýho.
Ony ty normy jsou asi potřeba k tomu, aby se dítě mohlo dostat do systému a aby si systém mohl vyhodnotit, jak moc je úspěšný. A individualita? To bude hlavně jen kolonka na papíře, protože čtyřleté dítě musí umět to a tamto. Na druhou stranu si myslím, že normy můžou být napomocné, že ukážou nějakou odchylku od normálu a že se pak s dítětem dá nějakým způsobem pracovat a ty nedostatky dohnat. Ale nevím, no... Ale kde je ta hranice nechat dítě být a kdy už je potřeba ho zařadit do systému, aby dorovnal tabulky. Víte, jak to myslím, že jo?
Hodně taky přemýšlím o školce, protože nás pravděpodobně čeká od příštího září a o tom, jak se maminky rozplývají, že školka dává jejich dětem víc než by jim mohly dát ony samy. Nechci zpochybňovat školky, vím, že jsou některé fakt super a jsou děti, které školku milují (myslím, že Stázka bude jedním z nich), ale spíš to, jestli školka může být efektivnějším zdrojem poznání pro dítě než rodina v tom smyslu, že pokud jsem s Teodorem doma, tak mu můžu pořád odpovídat na jeho věčné otázky "Kam se poděla tma?" "Proč..?", ve školce by ho pravděpodobně brzo vyignorovali (on se probudí a začne, pronásleduje mě skoro celý den a skončí večer s usnutím - on fakt není materiál pro kolektivní vzdělávání). Můžeme dělat, co se nám zrovna chce/nechce. Když děti špatně spí, tak nemusíme dělat nic. Když svítí sluníčko, můžeme jít ven, jet k moři, prostě cokoli. Občas se dočtu, jak někteří mají ve školce super kreativní učitelky, co dětem vymýšlí super výtvarné činnosti a já si říkám, jestli by to neměly být děti, co si vymýšlí kreativní činnosti. Jo, strašně se mi nechce dávat děti do státní školky, a soukromá pro dvě děti je mimo, to už rovnou můžu zůstat doma. A vozit je do dvou školek je vyloženě sebetrýznitelský nápad. Momentálně mě to trápí, ale na druhou stranu věřím, že se mi to povede nějak vymyslet ke spokojenosti (aspoň částečné) všech, protože si neumím představit Teodora ve školce full-time.