When you're so done at 9am

Dneska jsem toho měla plný zuby v 9 ráno, děti toho měly plný zuby asi od momentu, kdy se probudily. V 10, po 2.5 hodinách řevu jsem se k nim přidala. Patřím k rodičům, kteří na děti ječí párkrát do roka a vždycky mě překvapí: že ztratím hlas a že to Téčko srovná do latě. Stázka na mě nevěřícně koukala a pak v klidu škodila dál. Když se emoce uklidnily, děti jsem pomuchlovala, ujistila jsem je, že to jsem já, kdo má problém a že je mám ráda, i když ztratím kontrolu. A šlo se ven, tam jsme předali dvoje boty a zase jsme se vrátili. Pak uspat Stáz, když usla, tak jsem se dala do debaty, jestli to nosítko je originál nebo padělek a tím jsem prošvihla správný čas na odložení batolete. Bezvadný, měla jsem chuť se zahrabat. Tak jsem se aspoň schovala pod peřinu. Ovšem když tam za mnou Stázka vlezla a v puse měla asi 100 eur (Stázka teď ohlodává všechno - předávám lidem krabice s jejíma otiskama zubů), tak jsem zase rychle vylezla a měla jsem chuť ječet. Kamarádka mi napsala, abychom jeli k moři, což jsem zavrhla, protože 1) Stáz by se vrhala do vln, ale má rýmu a je tu asi 15°C a 2) po cestě by usnuli, takže bych je viděla až někdy do desíti - to v mém rozpoložení znělo jako katastrofický scénář. Ovšem nápad vypadnout byl výborný, tak jsme jeli na pizzu a pak jsem jim koupila čokoládový donuty. Díky tomuhle jsme odpoledne přežili v klidu a večer usnuli bez dramat (Teodor teda nechtěl jít spát se Stázkou, protože díky tomu, že přes poledne nespala, tak neměl čas bejt se mnou o samotě, tak jsem mu vyhověla). Když jsme šli k autu a děti si nesly ty příšerně nezdravý koblihy, tak se na mě několik lidí pohrdavě dívalo. A já si v duchu říkala "fuck you" a připomínala si článek ze včerejška, který byl o tom, že člověk má mluvit s lidma místo o nich (kuk sem), protože co je za daným chováním si můžem jen domýšlet a vlastně to nemusí být ani pravda. Nebo když mě vidíte, jak jsem protivná na děti, zatímco něco zuřivě mačkám do telefonu, tak to neznamená, že potřebuju dochatovat s kamarádkou, ale třeba to, že nám přede dveřma čeká ženská s dítětem, jde si vyzkoušet boty a my nejsme doma (a ona je děsně překvapená, že nesedíme doma na zadku), tak je potřeba to nějak vyřešit.

Boty. Boty se u nás skloňujou ve všech pádech, Stázka si za den změří asi tak stokrát nohu, přerovnává krabice, když zazvoní telefon, tak bere první boty, který uvidí a čeká u dveří (holka to už pochytila, že většinou když někdo volá, tak si jde vyzvednout objednávku), Teodor neustále opakuje "Boty ne. Máma sedí.", protože bohužel trávím spoustu času odpovídáním na emaily a blbý dotazy. Blbý dotazy fakt existujou.

Obchod frčí, je to neskutečný, jak moc se to rozjelo a jak to prostě nezvládáme, je to chaos a ta potřeba udělat si v tom nějaký řád je děsně silná, jen není kdy se zastavit a věnovat se tomu. Z našeho bytu se stala prodejna, už jsem vzdala pokusy o úklid, lidi sem nechodí na kontrolu ušula :-) A taky mi dochází, že moje představa, že až se obchod rozjede, tak budu moct bejt s dětma, byla totálně mimo. Děti sice můžou pomáhat dávat balíky do poštomatů, balit, ale holt na dotazy odpovídat neumí a tak nějak jim to vadí, že trávím čas u počítače a telefonu (a já se jim nedivím). A to, že jsme děsně vytížení, je důvod protivnosti všech stran. A já si začínám klást otázku, jak z toho...