O našich cestách letadlem

Cestování s vofoučatama nepatří mezi moje oblíbené aktivity. Teda takhle, jet s nima do města nebo na výlet  mi nijak zvlášť nevadí, protože se odjezd dá naplánovat podle momentálního rozložení, případně zrušit, jenže s výlety letadlem to není jen tak. Z Tallinnu jsme odlítali v 8:25, tedy v 7:30 nejpozději být na letišti. To máme přes jezero, takže kousek, taxíkem tam jsme za 10-15 minut. Oba dva jsem budila na poslední chvíli a oba dva nebyli v úplně dobrém rozpoložení. Nicméně byl vidět velký posun v Téčkově chování. Minule (v říhnu) sebou házel o zem, když se mu za babi nechtělo, teď jen kňoural a byl protivnej, ale poctivě šlapal. Plán byl nějak přežít let do Helsinek (svačinkyyyy!!! - tehdá mi došlo, že je mám blbě zabalený, že se k nim nemůžu pořádně dostat) a pak že budou po cestě do Prahy spát jako minule. Vymyšlený jsem to měla hezky, to jo, ale děti vůbec nespolupracovaly. Stáz porušovala pravidlo "Netravte v uličkách zbytečně moc času" - navštěvovala spolucestující, kteří se na ní smáli a půjčovali jí různé věci, o které se pak s Teodorem hádali. T. chvíli lepil samolepky, chvíli prudil, chvíli jedl, chvíli koukal do blba...

Nějaký Čech nám nesl příruční zavazadlo a udělal nám fotku.

Stázka usnula v momentu přistání. Neuvěřitelné. A spala do té doby než jsme se potkali s mámou. V autě to tu hodinu a půl prořvala, chudák. Téčko za celej den neusnul, to jsem fakt koukala.

Z týhle cesty mi tikaly koutky u očí a třeštěla hlava, jak jsem byla vyřízená. Nutno připomenout, že jsme se zrovna vyléčili z nemoci a já furt měla rýmu a kašel.

Cesta zpátky byla zase jinej level, protože jsme cestovali podstatně dýl, navíc se Teodorovi  od prarodičů moc nechtělo. (Ale zase během cesty dost často štěkal, takže se asi těšil na Charlieho) Na nohou má holínky, protože si je umí obout, tedy odmítá nosit jiné boty.

Den před odletem T. večer děsně prudil, takže vstávačka v 5:30 byla zabijácká. Pak autem na rychlík, Stáz si za ty 3 týdny na auto relativně zvykla a už ani moc neječela (a ani k tomu nepotřebovala dudlíček, který máma měla připravený na letišti při našem příjezdu), rychlíkem do Prahy (Stáz to v plnym vlaku moc nebavilo), AE na letiště, kde Stáz vytuhla, scéna u bezpečnostní kontroly, protože T. byl přetaženej, odletová brána byla naštěstí blízko, jinak bych si dala tandem. Stázka neustále zdrhala, fakt výborný - jeden přetaženej a druhej vyspinkanej do růžova.

Letadlo poprvé Teodora zaujalo a začal se zajímat, co je co. Nicméně při vzletu usnul (moje děti fakt s přistáváním a vzlítáním nemaj problém) a spal až do přistávání, kdy jsem ho vzbudila a kdy pak ječeli oba. Naštěstí letadlo nebylo plný jako po cestě tam, takže jsme dostali možnost trojsedačky. Stázku ten let nebavil, tentokrát spolucestující nebyli tak přátelští, tak se neměla s kým družit. Na řadu tedy přišly svačinky a matka přestala škudlit a kdykoli to bylo možný, tak si za ten den koupila něco k jídlu.

Netuším, jak se to stalo, ale koupila jsem letenku s čekací dobou 4h na letišti v Helsinkách, když mi to došlo asi 3 dny před odletem, chytla mě tak trochu panika. Celklem oprávněně, ale nakonec se to dalo. Prošli jsme pár obchodů, kde T. roztahal, co se dalo (ale pak to zase vrátil) a pak několik dětských koutků, kde skoro nic nebylo, ale přesto se tam dokázali zabavit. A samozřejmě nakupovali svačinky. Jen jsme teda dost narazili, že letištní snack bary nemaj moc baby-friendly food - všechny bagety byly pro Téčkovu pusu moc velký nebo měli v nabídce věci, co nejí. 

Cesta posledním letadlem byla únavná, ale dalo se. Po příjezdu domů jsem byla zralá na sprchu a postel, děti nikoli, bylo třeba si pohrát se všema hračkama. Jo, co mě vždycky po příjezdu z ČR kopne je, jak vlastně je ten náš byt malej a teplej. 

V červnu jedem autem, to jsem teda zvědavá :-D