Dát si pohov

Včera jsem se náhodou dostala k shlédnutí dvou třetitn webináře Nevýchovy na téma Sourozenců, resp. výchovy prvorozených. Neměla jsem velká očekávání a vlastně mě překvapilo, že jsem Katku vystála celou hodinu, ta zbývající půlhodina byla reklama na kurz, tedy ztráta čau. To, o čem mluvila, nebylo pro mě v ničem nové (než zaplatit x tisíc za kurz, stačí si přečíst Sourozence bez rivality nebo Aha! Rodičovství Sourozenci - vyjde na podzim), ale přesto je fajn si některé principy jednou za čas zopakovat, protože člověk prostě v mele všedních dní zapomíná. Nicméně i aha! moment jsem zažila, resp. Katka pojmenovala to, co mě v záblescích poslední rok napadalo - ona to nazvala dokonalé dítě=dokonalý rodič.

Jde asi o tohle - když se narodí první dítě, tak jsou z něj rodiče celí paf a tak nějak ho staví do role děsnýho šikulky v záři reflektorů (krásně papá, už stojí, jémine, on nandavá kroužky na tyč...), protože na to mají čas (a teda já si myslím, že prostě to mimino a jeho pokroky jsou fascinující) a taky proto, že mají pocit, že když jejich dítě bude "dokonalé" (v roce jíst samo, stavět věže, neflákat sebou o zem), tak to bude ukazovat i na ně, že oni jsou dokonalí rodiče, zjednodušeně řečeno. Přiznávám, že jsem se v tom našla. Ta touha být dokonalým rodičem s dokonalým dítětem tam byla, navíc ještě umocněna knihou Montessori from the Start. Včera jsem shodou okolností procházela začátky tohohle blogu, kdy Téčku bylo 12-13 měsíců. A najednou jsem viděla celkem obyčejný batole, který jsem svojí touhou po dokonalym montessori dítěti dovedla tam, kde ve dvou letech byl. Teda abych si jen nekřivdila, T. asi na to vysedávání u aktivit měl povahu, ale já to teda umocnila a dovedla ho k tomu, že prostě opakoval ty samý činnosti jen proto, že se v nich cítil bezpečně. Ono to totiž člověku dělá dobře, když všechny děti okolo požíraj tiskátka a náš Teodorek tiská a staví z nich věže (tohle stavění a balancování se ho drží do teď), jenže teď, ve třech letech, to je úplně jedno, jestli někdo začal vkládat tvary v 15měsících nebo ve 2 letech...prostě to umí všichni. No a Teodor třeba teď prostě neumí spojovat slabiky do slov. V sedmi letech to asi zase bude jedno, kdo začal mluvit ve 2 a kdo ve 4, že?

Proč o tom ale píšu, s narozením Stázky mi to došlo, že to Teodor je spoutaný mou organizací jeho času a hry a tak jsem si dala pohov (přesně tuhle frázi tam včera Katka taky použila), řekla bych, že mu to dalo ten rok a najednou je z něj spontánní dítě a já přemýšlím, že ho nedám do Montessori školky, ale do Waldorfský, protože pro něj chci, aby si hrál, nechci, aby se učil číst a počítat (ač možná, že v tý montessori pedagogice to není tak na sílu), jenže tam je průšvih, že tyhle školky jsou jen estonský a my potřebujem ruskou. Takže ač narození Stázky byl pro Teodora hustej šok, teprve teď mi dochází jak strašně moc velkej (a že se s tím vším vyrovnává až teď, kdy už je Stázka trochu rozumnější chodící "mimino"), tak nám toho hodně dala - naučila mě dát si pohov a nechat je zabavit se sami, naučila nás se mazlit a dělat blbosti a hlavně si dát pokoj s "dokonalým" rodičem a dětma. Ono totiž se dvěma dětma člověk fakt spoustu věcí řešit přestane, protože na to nemá čas/chuť nebo sílu. Příklad: před dvěma lety jsem nemohla z toho, jak se Teodor u jídla zašpiní, tak jsem ho radši krmila (a rád se nechá krmit i teď), Stáz se od začátku krmí sama, bordel kolem mi je ukradenej, hlavně, že nemusím krmit dvě děti (ideálně žádný) a sama se najít. Úklid židličky a podlahy beru jako skvělou příležitost se před nima schovat :-p