Jak ti můžu pomoci?

Před necelým rokem jsem byla na oslavě narozenin a od té doby mám tenhle článek v hlavě. Teodor se tam prolejval červenym pitím, vypil toho kolem litru (v tý době pil max 200ml za den), takže věčně potřeboval čůrat, dvouměsíční Stázka tam odmítala spát, takže jsem běhala od jednoho k druhýmu. Samozřejmě, že během odpoledne padly všechny náhradní tepláky. Blížil se hřeb celé oslavy, dort servírovaný přesně v čas, kdy se oslavenkyně narodila. Vybavuju si to jako kdyby to bylo včera. Neměla jsem do čeho převlíknout Teodora, do toho řvala nevyspalá Stáz a kousek ode mně nervózně přešlapovala maminka oslavenkyně s dortem v rukou, protože se blížila minuta M. Na moje poznámky, že to zvládnou i bez nás nereagovala, takže jsem ho oblíkla do mokrejch tepláků, co kdyby náhodou roční dítě mělo trauma z toho, že dort dostalo o minutu dýl, že? Dort jsem vysloveně přetrpěla, protože nás ještě čekala 40 minutová cesta vlakem + cesta MHD domů - přiznám se, že tohle zaměstnávalo mou mysl podstatně víc než narozeninové veselí. K pointě ale...bylo jasný, že musíme odjet, co nejdřív...Po oficiální části s dortem venku jsem se šla s dětma uklidit dovnitř do domu a popřemýšlet, jak tuhle situaci vyřešit. Fakt jsem měla chuť se zhroutit, když se v pokoji objevila jedna z hostů a zeptala se: "Jak ti můžu pomoct?" To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Odpověděla jsem, že potřebuju pro Téčko kalhoty. Sehnala mi dvoje od svojí neteře a i holčičí spoďáry. Problém vyřešen. Ta otázka JAK ti můžu pomoci? se mi hluboce zapsala do paměti. Ta ženská mi nabídla pomoc, ale ne nevyžádanou, zeptala se, co konkrétně potřebuju, jestli vůbec - dala mi tím najevo, že mě respektuje.

S nevyžádanou pomocí se setkávám celkem často - lidi pomáhající do MHD, aniž by se zeptali (nejhorší jsou vetší důchodci nebo podnapilí všeho věku) - jako ono na tom není nic špatnýho, jenže kolikrát tu pomoc nečekám a nejednou se stalo, že jsme Téčko málem vyklopili - lidi beroucí Téčko za ruku, aby mu pomohli do busu - teď už to T. bere s klidem, ale před půl rokem tím způsobili hysterák. Jako vlastně se Teodorovi ani nedivím, já bych z toho taky nebyla odvařená, kdyby mě chňapl cizí člověk...Přitom se stačí zeptat: Můžu vám pomoct? Jak vám můžu pomoct? Pokud potřebuju pomoc, umím si o ní říct, nebojím se lidem zaklepat na rameno, usmát se a požádat je, aby mi pomohli třeba s kočárem dolů a ještě jim dám instrukce, kde ho chytit (Xplory byl v tomhle zákeřnej). Nevyžádaná pomoc v MHD mě fakt vytáčí, protože z ní kolikrát vyleze spíš medvědí služba.

Kolikrát to děláme my dětem, že jim cpem svojí pomoc, aniž by o ní stály? Kolikrát se přistihnu, že Teodorovi začnu pomáhat, aniž bych se ho zeptala a pak se divím, že on je takovej, že už se kolikrát ani sám nesnaží. Někdy dětem něco nejde a když se jich zeptáme: Jak ti můžu pomoct? zjistíme, že jim třeba pomůže jen to, že na ně budem koukat nebo půjdem pryč, nebo jim něco podržímě - prostě úplně něco jinýho než si myslíme. A to je pointa celýho tohohle článku, vypsat se z traumatu z té oslavy prvních narozenin a připomenout, že děti si zaslouží náš respekt s otázkou "jak ti můžu pomoci?" místo toho, abychom jim cpali tu pomoc, kterou si my myslíme, že potřebují.

Tohle je prosím lupa - aby ten dlouhej text nebyl úplně bez obrázků - fotky z oslavy nemám.