Rychle a zběsile

Zastávka v parku před obchodním jednáním

Máme tu další týden, kdy každý den jezdíme do města něco vyřizovat a všichni toho začínáme mít plný zuby, ale bohužel není zbytí. I proto se snad i těším, že příští týden už budem u babičky, kde budem uvěznění uprostřed ničeho a budem si nudou kousat nehty.

V pondělí jsme byli vyměnit ponožky (a nějak se nám povedlo utratit dalších 60 eur, by vyšlo levněji nechat ty ponožky koupit nový tatínkem - tomu se nestává, že by nakupoval něco navíc), včera jsme byli vyzvednout řidičák, dneska obchodní schůzka a pak se tu stavovaly dvě ženský vyzkoušet (a koupit boty), zítra se jedem podívat do Monte školky a v pátek přijde kamarádka vyzkoušet Piklera. Předpokládám, že v sobotu pojedu koupit suvenýry a chce to zařídit ostříhání pro celou rodinu, ač možná, že se nechám spolu s Téčkem ostříhat ve své skoro rodné vesnici, protože tam skoro určitě nebude dětskej sestřih stát dvě stovky.

Jak přežít vyřizování se dvěma dětma? Ideální v době jejich spánku :-D Jako kdybych měla tandemovej kočár, tak fakt se pokusím o to, aby oba dva spali, jenže ho nemám, takže chodíme aspoň tak, aby ten menší škodič spal. Teodorek je naštěstí už velkej a celkem rozumnej, Stáz prostě zdrhá a děsně se tomu řehtá, takže prostě lepší, když není v bdělém stavu. Dalším trikem je nespěchat, prostě to brát jako výlet, po cestě na dopravní inspektorát koukáme na kytky, ptáky, když už bylo vše vyřízeno, tak jsme tam ještě chvíli seděli a on si kreslil, do OC vyměnit ponožky jsme jeli vlakem, dneska jsme si udělali zajížďku k moři (potvrory kačeny hnízděj a Teodora to začíná štvát, že prostě nikde nejsou). A v neposlední řadě svačinky, prostě ty děti furt něčím ládovat :)

Fotky z našeho výletování po městě nemám, není na to energetický potenciál, domů se vracíme vyřízení, Teodor totiž už většinu cesty šlape (zpátky ho část cesty nosívám v Tule - vůbec se mu nedivím, že je unavej, jsou to totiž vzdálenosti, co za ten den ujdem) a já z toho všeho koučování, nošení, tlačení kočáru, odpovídání na věčné "co to toto (co to je)"? jsem vyšťavená. V bytě na nás čeká pes, takže chvíli nabíráme síly, Teodor prudí, protože by spal, ale přece ho nedám spát ve 2 odpoledne, navíc na otázku "Chceš spát?" rázně odpovídá "ne", a pak se vypravujem ven, kde to je utrpení pro všechny kromě Stáz, ta je většinou vyspalá a v dobrém rozmaru. Potom šup něco uvařit, když se zadaří, tak jsou svolní se v téhle době vykoupat, když ne, tak se koupou potom, něco přečtem, pak začnou dělat blbosti a nakonec usnou :-)

V bytě se nám množí bordel, o tom jsem už psala, ale teď to začíná dosahovat míry, že i mě to začíná štvát a chci s tím něco udělat. Mám touhu půlku věcí vyhodit, protože se nám tu furt množí takové ty věci, co nemaj domov, takže je člověk přendává z místa na místo a nic z toho. Myslím si, že máme věcí málo. Ale spolu s e-shopem na 48m2, nic moc. V blízkém budoucnu úlánujem koupit obrovskou skříň, kde budem skladovat e-shopový boty a spoustu jiných krámů, jenže vybrat něco není jen tak, protože to, co stojí rozumný peníze je vetchý, IKEA tu není a na skříň za desetitíce czk taky úplně nemáme. Jenže k tomu, abych se do toho velkýho úklidu pustila, bych potřebovala být doma x hodin v kuse a nejlépe sama, protože ti dva permoníci se postaraj o to, abych na to neměla klid, případně o roztroušení po bytě.

Takže tu máme skladiště kuchyň a ložnici a jako kontrast máme v obýváku tohle:

Tohle je fotka z ledna, pro představu postačí

Uklizený prostředí pro děti, na druhé fotce je tématický koutek na téma "příroda/les" a já si říkám, že přesně takhle bych to chtěla i pro sebe v ostatních místnostech, ona totiž ta jednoduchost k člověku nějak promlouvá. Chtěla bych mít v bytě obrazy, malovaný, koupený od nějakýho místního umělce, ale tatínek odmítá vrtat do zdi a beztak se za rok až dva budem stěhovat, tak to přece nemá cenu...

Takže v ČR kupuju Konmari a až se vrátíme zpátky do Estonska, tak se do toho pustím, všechny tatínkovi dózičky a půlka kytiček se záhadně ztratí (minulé čistky si ani nevšimnul, takže... :-))