Hlavně se z toho nepotento

Před pár dny (nebo to už je snad týdny?) jsem na jednom blogu četla postěžování si, že daná blogerka má minimum času pro sebe, otec dětí si potomky bere hned po práci ven (pracuje z domova) a ona má, chudinka, jen 2 hodiny denně bez dětí, pak se jí vrací mlíkomilné mimino, zatímco batole pokračuje v péči tatínka až do usnutí. Sprostě jsem záviděla a říkám si, kde soudruzi udělali chybu, že i má barefůtová kamarádka to má podobně (ta teda přiznává, že má spoustu volnýho času a nebojí se ho použít na výpomoc mě :-p), zatímco já jsem s dětma od rána do večera (usínaj před příchodem tatínka domů) a po večerech honím resty. Dokud děti vstávaly mezi 8 a 9 ranní, tak to ještě šlo, ale momentální vstávačky v 6 jsou pro mě dost náročný. Shodou okolností na koňovi byla diskuze o tom, jestli maminky zvládají péči o dítě, domácnost, práci z domova a ještě tužit vztah s partnerem - většina se poplácávala po rameni a já si říkala, doprčic, kde se stala chyba? Jako jo, dokážu tu mít uklizeno, navařeno, ale pak teda nestíháme chodit ven nebo si s nima hrát. A navíc mě to šůrování teda nijak zvlášť nebaví, to radši budu po miliontý s Teodorem víst rozhovor na téma, kolik má prasat a selat :-) Slovy našeho tatínka: "To já uklízet nebudu, stejně tady za chvíli zase bude bordel". Ale to jsem se dostala někam jinam (jako obvykle).

Každé ráno, pokud svítí sluníčko, si hraje se stínama. Odpoledne mu na to půjčuju baterku.

Naše dny s opravdovým jarem nějak nabraly na obrátkách, protože se neustále něco děje, je potřeba něco vyřizovat a někde jezdit, domácnost se nám hroutí a nějak chybí vůle a čas s tím něco udělat a obecně mi ty dny nějak začaly splývat.

Jak už jsem psala, začali jsme zase chodit na dětskou jógu, to je super zážitek se dvěma dětma, z nichž jedno je roční záškodník a druhej, tříletej, je mnohem proradnější a hlavně nemůže u žádný špatnosti zůstat pozadu, takže zatímco všichni meditují, moje děti mi nosí čaje z vitríny nebo Stáz pochoduje s cizíma botama na rukou...ale T. tam strašně moc chce chodit, takže to beru jako příležitost se naučit "slušně" chovat a pro sebe jako příležitost se povzníst nad mínění ostatních.
No, a to tak jednou po józe čekáme na bus, když volá distributor z Opinelu a co prej dělám, nakonec z toho vylezla schůzka. Vybral si super schovaný místo, vůbec jsem to nemohla najít, ani Google Maps nevěděly. Jako super zážitek se dvěma unavenejma dětma, poprvý jsem na veřejnosti dala Teodorovi telefon, aby se koukal na youtube (díky za wifi zadarmo všude tady), Stáz zdrhala a děsně se tomu řehtala...distributor nemá děti, tak byl z nás takovej vykulenej...

Nezbytná selfie

Poučení pro příště, myslet na nemyslitelné a oblíkat sebe i děti do nesocka oblečení, protože na ten přechod MHD - jóga ten polodomácí úbor možná stačí, ale do x hvězdičkovýho hotelu jako nic moc. Po cestě dom psala bývalá zákaznice, že potřebuje vybrat dárek k 1.narozeninám a že se ještě ten den staví. Takže když vidíte matku obloženou dětma s telefonem, vězte, že ne vždy čekuje Facebook.

Když už jsem u toho Facebooku, ten samý týden se ozvala jedna zákaznice, jak že to vypadá s předobjednávkou Tikki, tedy objednávkou, kterou jsme chtěli pro nedostatečný zájem zrušit, resp. chyběla vůle se tím zabývat. Jenže když se někdo zeptá, tak to člověka většinou vyhecuje k akci, takže post v naší barefootový skupině (díky za barefůtovou kamarádku, co jí skvěle adminuje a je velkou podporovatelkou našeho obchodu, protože nebude muset objednávat ze zahraničí) a pak ještě v jedný, mnohem větší zaměřený na dětský věci. Vůbec jsem nečekala, že se ozve tolik lidí, najednou lidi psali objednávky do skupiny (rozuměj, skoro každej mi psal rozměr nohy a chtěl poradit číslo), do Messengeru a byl v tom hroznej zmatek. Ještě mi navíc přišlo, že ty ženský maj pocit, že nemám na práci nic jinýho než je.

Prodávat barefůty byla trefa do černýho, máme skvělej business plan a možná, že i zbohatnem :-D A nebo se spíš z toho zhroutím.

O víkendu jsem tatínkovi zrušila přístup k firemnímu účtu - používáme Mobile-ID, jenže tu jsem potřebovala propojit se svým jménem (nikoli firmou, oboje nejde), ale ani zrušení nepomohlo a furt mi to nejde zařídit. Takže nás v blízké budoucnosti, snad zítra, pokud se děti dobře vyspí, vyrazíme na imigrační (ale vydávaj se tam pasy/OP/ID-pin kody...i pro místní), aby mi s tím pomohli - jestli ani oni nebudou vědět, kde je chyba, tak jdu a koupím si novej laptop a budu používat ID z OP. Řešením by bylo používat ID z občanky (Estonsko je úplně někde jinde, co se papírování týče, než ČR) na tatínkově pc, ale jemu to tam taky nejde. A na to, abych na každý převod nad 200 eur chodila do banky, nemám nervy. Každá pobočka má PC, kde se dají udělat převody peněz s občankou (s čipem) zadarmo, ale nedaj se tam třeba kopírovat údaje z emailu a se dvěma dětma, z nichž je jeden zdrhač a druhý odmítlo vstoupit dovnitř, to je tak trochu adrenalin. Chápu, že tenhle odstavec je pro Čecha naprosto nesrozumitelný :-)

Každý víkend tatínek bere Teodora na pár hodin někam, to je ten "čas pro mě" - minulou sobotu jsem v tenhle čas nafotila pár oblečků a kupodivu se mi je i povedlo prodat. Tenhle víkend tatínek vzal Teodora na výstavu zvířat a já nestihla vůbec nic, jen napsat příspěvek o Piklerově trojúhelníku. Jako pořád mi chybí takovej ten čas, kdy budu koukat do blba přemejšlet o nesmrtelnosti brouka.

Celý minulý týden děti spaly hrozně, usínaly pozdě, vstávaly brzo, takže T. spal kolikrát přes poledne a já s nima a celkově to bylo na houby, protože jsem fakt neměla večer čas na nic (děti mě nic nenechaly udělat a přes den jsem ten jejich spánek taky nevyužívala k efektivitě, místo toho jsem spala s nima), takže nervy na pochodu na všech stranách. Ve středu jsme byli na večerní oslavě narozenin bývalé kamarádky dcery. Rok více méně nereagovala na zprávy a najednou se ozvala, ať přijdem. Upřímně se mi tam moc nechtělo, protože v dobu oslavy děti běžně spěj, ale zvědavost byla silnější, zajímalo mě, jak se T. bude chovat ve společnosti svých vrstevníků. Na oslavě jsem si uvědomila několik věcí:

• ostatní tříletý děti jsou stejný vofuci jako Teodor (to je fakt dobrý zjistit :) - v něčem víc, v něčem míň, ale suma sumárum to vyjde nastejno
• Teodorovi dobře vybraná školka neuškodí, ba naopak si myslím, že tam bude chodit rád. Zrovna dneska jsem do waldorfský poslala dotaz, jestli budou mít od září volný místo. 
• Stáz je naše nebojsa.
• Nosítko/šátek je fakt pomocník. Na oslavě bylo několik mimin a ty mámy je musely tahat na rukou nebo je dávaly do chodítek. Jedna holčička musela z oslavy odejít brzo, protože mimi sestře se chtělo spát (a pak se divíme, že starší ty mladší nemusí - úplně jsem si vybavovala ty situace, kdy jsem tahala T. domů z hřiště, protože Stázka má hlad, je pokaděná...)

Spát šli kolem půlnoci a vstali jako obvykle po šestý. Čtvrek byl krutej den, kdy jsme se snažili jen přežít.

V pátek jsme šli na nosící pochod městem. Teda mě se vůbec nechtělo, ale Teodor strašně moc chtěl, předpokládám, že hlavně proto, že mě se nechtělo :-) Estonsko je tak trochu za vopicema, co se nošení týče, takže tohle byl asi první nosící pochod ever. Ze 42 účastníků asi tak necelých 10 mělo klokanky, z nichž 2 byly fakt echt...chudák ženský po pár set metrech nemohly, ale zase to bylo super v tom, že viděly jak vypadá ergonomické nošení a začaly se ptát. Na srazu/pochodu jsem se cítila skoro jako celebrita, protože mě kdekdo znal jménem (aaaa, Daniela) - občas něco do nosící skupiny přispěju a asi jsem se tu zapsala to povědomí prodejem ručně tkaného šátku, který prostě vyčníval cenou.

Pochod se odehrál v šíleném tempu, chvílema jsem myslela, že vypustím duši :-D Prostě naprosto nebarefoot-friendly tempo, ještě navíc pro mě zvyklou na procházky dětskym tempem.

Po pochodu byl jakýsi oddech v jogínském sále - Teodora to nebavilo, tak škodil, co se jen dalo, ovšem matka se nedala, chtěla počkat na losování, co kdybychom náhodou něco vyhráli, že? A ono fakt jo, takže mám Jarouše s buretovým hedvábím (tzn. s nopkama, takže vypadá dost jetě). Kojící korále by se mi asi hodily víc. Cestou zpátky jsem zjistila, že MHD je odkloněná, a i když mi appka ukazovala, kudy ten bus jezdí, tak jsme tu zastávku nenašli a nakonec jeli domů linkovým autobusem - taky výživná cesta se dvěma utahanejma dětma.

V sobotu, jak už jsem zmínila, byl Teodor s tátou na výstavě zvířat, den probíhal celkem klidně.. a v neděli jsme nic nemuseli. Bylo krásně teplo(čti nad 5°C) a už od brzkých hodin se schylovalo k záškodničení, tak jsem zavelela, že půjdem do lesa, kde jsme strávili pohodové dvě hodiny. Koukali jsme na mravence, kytí, motýly, ptáčky, T. prudil, že půjdem k jezeru na kačeny, z toho nakonec sešlo, protože Stáz si sundala botu a tak jsme se museli vrátit jí hledat a zpátky se mu už nechtělo.

Takhle ty naše procházky vypadaj, T. chce jít, A. prozkoumává nejbližší okolí.

Po cestě domů to zalomila a rozhodila si tak "režim".

Je fakt, že fyzicky to rodičování zas tak náročný není, ale zato psychicky...jako sice občas sedím na gauči a koukám do telefonu, ale každou chvíli urovnávám spor v počátcích, abych nemusela řešit následky. A ono i to koukání do telefonu je součást našeho marketingu, musím být v různých skupinách aktivní, aby když už něco zveřejním, tak aby se to objevilo co největšímu počtu uživatelů.

Ještě někde v mezičase se nám povedlo udělat inventuru (v květnu :), odkládali jsme to od ledna), což byl pro tatínka tak strašný zážitek, že nám teď píše program, abychom to příště nemuseli dělat ručně a koupili jsme od českýho kamaráda auto. To bylo v plánu už strašně dlouho, ale chyběla vůle se tím aktivněji zabývat, takže když se objevil na Facebooku inzerát, bylo jasný, že to je odpověď na naší potřebu. Takže teď po večerech sháním sedačky a vůbec mě to nebaví, protože čím víc toho člověk čte, tím víc si v tom přijde ztracenej.

Přemýšlím o pointě celýho tohohle elaborátu, asi jsem ze sebe potřebovala dostat všechno to, co vlastně stíhám, že se nám daří a že jsem prostě dobrá :-) (i když v bytě máme poslední dobou neskutečnej nepořádek - to oblečení se prostě samo do poliček nevrací...ale každej má ty priority jinde a na tom není nic špatnýho, že.) A taky poděkovat těm lidem, co mi pomáhaj, barefootový kamarádce, která si sice tohle nepřečte, ale nezištně mi překládá hory textů (případně kontroluje mojí estonštinu) a taky Veronice, sekretářce, která má 3 děti, a vůbec netuším, jak to stíhá vyřizovat i moje záležitosti v ČR.