Mám jich plný zuby

Tenhle článek se chystám napsat už dlouho, hlavně proto, že nechci být sluníčková* a vím, že zase časem bude líp. A taky proto, že sdílené trápení je poloviční trápení, že? Jenže předevčírem jsem měla pocit, že jsme narazili na to pomyslné dno a že bude líp, a ono fakt je. Ne že by byl obrat o 180°, ale pomalu se to lepší, aby se to zase časem mohlo zhoršit, že.

Stázka
Stázka má neskutečnou separačku. Takže buď jí mám buď na rukou, na zádech, břichu nebo mi visí na noze. A to jako fakt visí, že se nemůžu hnout, což je dooost nepraktický. Řeším to tak, že většinu dne prosedím na zemi a ona se po mě různě válí. Jsme v kontaktu 23/7. Když není napláclá na mě, jde po Téčku.

Stázka si před pár dny stoupla a nedá se říct, že by z toho kromě ní měl ještě někdo radost. Věčně řve, protože se nemůže dostat dolů nebo protože spadla nebo protože si Téčko brání svoje aktivity. 

Madam opět přes den spí pár minut a večer taky prudívává. Resp. je naprosto neodložitelná, takže pokud si jí dovolím položit na postel a třeba chci sundat Téčko ze zad, tak ho prostě řevem vzbudí. A to pak máme párty třeba do desíti večera.

Tím, že se Stázka furt nosí, T. chce být uspáván taky nošením.

Teodor
Téčko je samonasírací chodící slovo "ne". Někdy mi úplně unikala pointa, proč se vzteká a po několika týdnech mi s ním začínala docházet trpělivost - kdyby člověk věděl, co mu je, tak fajn, jenže kolikrát se zdálo, že ani on sám pořádně neví. Poslední týden, dva si oblíbil Charlieho gumovou kačenu, tak mezi řvaním tu věčně vykřikuje "ká-ká" jako káč-káč a donekonečna by jí schovával, abych jí hledala. Uff. Jsou to maličkosti, ale přiznávám, že mi to už docela leze/lezlo na nervy. A do toho začal zase v noci ponocovat. Pokud tim nevzbudí Stáz, tak ok, protože mu dám najíst, vyčůrám se s ním a odchazím zase spát. Jenže když vzbudí mimino, tak to je otročina na několik hodin, neb se děti udržují navzájem vzhůru.
Naštěstí včera bylo slunečno, tak jsme se byli projít venku, to bylo fajn. Většinu času tlačil Stázku, smáli se na sebe a byli děsně roztomilí.

Když je venku hnusně, tak se mu moc ven nechce. Obecně mi přijde, že se mu nic nechce, jen tu pobíhat s tou kačenou a týrat mě s věčným hledáním (100x jí schovává pod ten samý ručník a 80x mi bude tvrdit, že je jinde). Dneska jsem se rozhodla, že ušiju panence kalhoty a kupodivu mi děti daly relativně pokoj, takže dílo skoro dokonáno. Juch. A ještě jedno juch, dneska nevofukoval s večerním uspáváním a i to slovíčko "ne" jsem slyšela méně často. S Téčkem se fakt blýská na lepší časy.

Tatínek

Náš tatínek za posledních pár týdnů získal taky pár (desítek) mínusových bodů, ale on to vždycky tak uhraje, že nakonec ten můj vztek na něj vyprchá. Jo, já ho točím asi stejně jako on mě. Už je na čase, aby nebyl tolik doma.

Z těch kalhot pro panenku mám fakt radost, sice je na nich milion chyb, ale ten pocit, že jsem něco vyprodukovala kromě přežití dne s dětma...Asi ušiju panence celej šatník, protože u panenek je jedno, jak moc nedokonalý ty oblečky jsou :-)

* Nedávno jsem četla jeden moc pěkný článek na tohle téma, jen ho nemůžu dohledat :-/ Bylo to o tom, že dnešní diktát doby nám říká, že musíme být pořád šťastní, radost/štěstí je to, o co máme usilovat a že negativní emoce jsou brány jako špatné, přitom jsou součástí života. Mimochodem, ve Výchově bez poražených se psalo, že konflikty jsou součástí života a že je strašně důležitý je řešit a ne se tvářit, že neexistujou. A někde jinde jsem četla, že děti by měly vidět rodiče mít konflikty a hlavně je vidět, jak je řeší. No, ale to se dostávám už někam úplně jinam.