Noví kamarádi

S Čechama a Slovákem na pivu

Od roku 2009 permanentně žiju v cizině, žila jsem necelý rok v Bulharsku, kde jsem se potkala s tatínkem dětí, pak jsem pár měsíců žila v Estonsku, ale nebyla jsem spokojená se svojí prací ani s mužem, tak jsem se na rok odstěhovala do Norska. Během mé nepřítomnosti se ten náš vztah vyvinul tak, že jsem se vráila, získala práci ve škole a zůstala. Během těch let (a několika letních au-pair pobytů předtím) jsem zjistila, že najít si kamarády v cizině, pokud člověk není "party animal" nebo nemá nějaký specifický koníček, je celkem fuška. V Norsku jsem se kamarádila s jedním 18-letým klukem z kurzu norštiny a pak s důchodcema z kurzu španělštiny. Většina norských seniorů totiž vlastní ve španělsky mluvících zemí byteček, haciendu nebo tam aspoň každou zimu na měsíc letí. Jako ti důchodci byli výborní, žádní takoví ti čeští, co si jen věčně stěžují a vrcholem týdne jsou slevy v Kauflandu. Všichni to byli vzdělaní lidé, co toho za život spoustu prožili, několik z nich bylo z Německa a VB, mluvili na mě pomalu norsky, brali mě na výlety, zvali na akce...jako fakt to bylo super. Bergen mi vážně chybí...

Tahle je z výletu za klukem, se kterým jsem se poznala po internetu. 

V Bulharsku jsem se občas setkávala se dvěma dalšíma dobrovolníkama, ale jinak nic, prostě tam nikdo nebyl. No a Estonsko bylo fakt oříšek, protože kurzy estonštiny byly komorní, můj první jediný spolužák byl Fin, kterýmu to šlo setsakramentsky dobře (estonština a finština jsou ze stejný jazykový rodiny) a byl to pařmen. Hm, pro toho jsem byla nezajímavá. Na dalším kurzu jsem se seznámila s jednou Slovenkou, jenže ta se za pár měsíců odstěhovala do Finska a přestala komunikovat. Na tom samém kurzu ještě byla jedna Lotyška, který to šlo taky samo a navíc měla vždycky hotové všechny domácí úkoly. S tou jsem se začala kamarádit po narození Teodora, to už bylo dávno po kurzu, protože jsme se shodly v názorech na výchovu. S ní to kamarádství ovšem vyšumělo po jejím přestěhování za město. Ve škole se moje snahy o skamarádění se s kolegyněma moc nesetkávaly s úspěchem, Estonci jsou podobně jako Norové vůči "cizím" rezervovaní, ale velice přátelští k těm, kteří jsou uvnitř kruhu přátel. Po narození Teodora jsem poctivě chodila asi přes půl roku na miminkovská cvičení, vídávala jsem se tam s těma samejma lidma a byla jsem oslovena asi až půl roku po naší první návštěvě a stejně z toho nic nebylo. To samé v prvním zaměstnání, všichni tam mluvili anglicky, ale za ty 4? měsíce se mnou nikdo nenavázal vícevětnou konverzaci. Já osobně mám taky takovou severskou povahu, takže ode mě se nějaká extra aktivita očekávat nedá.

V létě, díky tomuhle blogu, jsem se seznámila s Estonkou, co je vdaná za Američana, mají dvě děti, taky s rozdílem něco přes dva roky, s tím, že jsou o rok starší než ty naše. I když nejsme "two peas in a pot", tak si rozumíme, obě chodíme s dětma hodně ven, dřív naše děti vstávaly v podobně hrozný hodiny (u nás se teď, díky zimě a tmě, ráno vyspává) a tak nějak máme podobný výchovný cíle (ač někdy jiné prostředky).

A to nejlepší nakonec. Před Vánoci jsem se díky Facebooku seznámila s Čechem, co má dvou a něco letou holčičku a pak ještě mimino. Ta holčička mluvíííí! No a díky němu jsem zjistila, že tu jsou i další Češi, s některými jsem se v sobotu večer setkala v "hospodě". Stázka jela se mnou, protože by večer bez mlíka nedala...Pobyly jsme jen hodinku, což byla škoda, ale i tak to bylo fajn bejt mezi dospělejma lidma, co se nebaví jen o dětech a mluví česky. S Čechem se ob týden vídáme a je to fajn, snad to pomůže Téčku se rozmluvit a jeho holčičce mluvit víc česky.

Jedem za klukama

Z nových kamarádů mám fakt radost a doufám, že jich ještě pár přibyde, aby si děti měly s kým hrát a já pokecat. Zjišťuju totiž, že ty různé výchovné postupy mě děsně obohacují a stávám se víc a víc open-minded. (a to teda i díky MK, tam jsem se naučila obrovské toleranci a že i když to někdo dělá jinak, tak to neznamená, že to dělá blbě)

Jdu spát, Teodor už týden v noci dělá inventury Schleichů a vždycky ho to probudí, že je dalších x hodin vzhůru. A nebo možná budu vzpomínat na Norsko a budu se utápět v lítosti, že místo ve fjordu žiju na placce...