Výprava do laborky

Dnešní výprava do laborky, kde Stázce brali krev na rozbor, jestli má všeho dostatek, byla natolik výživná, že si zaslouží vlastní článek. 

Vypravili jsme se o půl jedný, s tím, že jsme z domu odcházeli 2 minuty před odjezdem autobusu - novinka: Téčko zvládá odchody i bez svačinek a chodí pěšky, do kočárku dávám Stázku, líp se odtama vyndavá - a nakonec jsme ještě na bus čekali. Nechápu. 

První bus byl v pohodě, dvě sousedky aktivně bavily Stázku, která si různě na sedadle stoupala, snažila se ochutnat kdeco, lízt po bráchovi, mě...V tramvaji to taky šlo do momentu, kdy mi došlo, že ta tramvaj vlastně nejede tam, kam potřebujem. V tyto okamžiky oceňuji svůj chytrý telefon a google mapy, které mi ukážou, kde jsem a pomůžou mi vymyslet nejlepší řešení. Vylezli jsme, počkali jsme na další, vysokopodlažní, kam jsem s přehledem dostala obě děti i s kočárem. Na další zastávce, před výstupem, jsem došla přes celou tramvaj pro mladého chalána, aby mi šel s kočárem pomoct dolů. Jo, tu jednu zastávku jsme byli líní jít, resp. nechtěla jsem moc pokoušet Téčkovu ochotu spolupracovat, abych nemusela mít Stáz na hrbu a Téčko v kočáru. 

V laborce nikdo nebyl. Značka ideál. Než jsem se rozkoukala, T. tam pustil z takový tý láhve vařící vodu. Ještě že se mu nic nestalo. Ne zrovna prozřeleně jsem se ho zeptala, jestli chce napít. Chtěl, dokonce i tak moc, že zaparkoval kačenu a dvě schleich selata na rohožku při vstupních dveřích, aby měl volný ruce. První kelímek vypit. Přišla na nás řada. Téčko hlásilo "baba" (voda), nalívám mu druhej kelímek a jdeme do kanclu dát krev. T. odmítá vzít kačenu a selata s sebou. Z možností 1) scéna, protože mu hejbu se systémem zaparkování zvířat nebo 2) spolupráce z jeho strany, když je tam nechám bejt. jsem si zcela jasně vybrala tu druhou. V kanclu T. opět hlásí "baba" a mě je jasný, že tohle bude problém po cestě zpátky. Při usrkávání vody se zaujetím sleduje trápení své sestry a jeho obličej ukazuje, že to prožívá s ní. 

"Baba" - nalívám mu půlku kelímku a říkám, že to je poslední. Při návratu do čekárny tam kačena a selata nejsou. Panikaaaaa. Recepční je dala na sedačku. Uf. Přebaluju Stáz, snažím se jí nakojit, zatímco T. pije vodu. Najednou koukám a na gauči sedí kluk a hraje si s Téčkovou kačenou. Panikaaaaa. Kačena vyrvaná klukovi z ruky, ale ztratila se nám selata. Uf, selata nalezena na poličce. Obě děti oblečeny, odcházíme. Ve výtahu čtu jídelní lístek. Zaujaly mě nízké ceny, takže bylo rozhodnuto, že nás před cestou zpátky nakrmím.

Děti opět svlečeny, Stázka odložena, Téčko ze začátku spolupracovalo, nekoukal, kde co lítá, takže jídlo nebylo všude. Ale pak se najednou rozmáchl, půlka jídla vyletěla z talíře, ale co bylo to nejhorší, selata byla od omáčky a ubrouskem to nešlo utřít. Jídlo jsem dojedla za kňourání Teodora, že má špinavý prase a Stázčina mručení, že chce mlíko a spát. Teodor a jeho ukňouraný "cheche" (sele) mi po pár minutách začalo lízt na nervy, tak jsem mu řekla, ať ho dá Stázce, že mu ho v puse umeje. A on jí ho fakt dal. Nicméně Stáz mu nevěřila, takže ho do pusy nedala. Tak si ho olízal sám :) 

Cesta zpátky byla ve znamení čůrání každých 10-15 minut (domů to trvá hodinu), takže jsme furt vystupovali a čůrali. Stázka naštěstí aspoň na chvíli usnula v nosítku, tak to šlo líp, ovšem když se probudila, tak to bylo peklíčko, neb se snažila dostat z nosítka, aniž by na to byla oblečená (nosím jí pod bundou).

Fotky nemám, protože na to fakt nebyl čas. Po příchodu domů jsem hodinu tupě zírala do telefonu a nebyla schopná žádné akce. Nicméně jsem pyšná na T., že to dal po svých.