Na nočník!

Nákupy spoďárů v Tescu

Už nějakou dobu se zdá, že Stázule si uvědomuje svoje vylučování. To, že je počůraná se pozná snadno, snaží se hrát s loužičkou pod sebou (a to i když má plínu) a hovňouse v plíně mít nechce, takže se snaží svlíknout, tuhle mi dokonce i donesla čistou plínu. A protože strýček Google ví všechno, tak mi začal nabízet témata spojená s učením se na nočník ze skupiny Montessori 101. Pár témat jsem přečetla a vyvodila z toho následující:

• Učení na toaletu je složitý proces (Montessori děti nechodí na nočník, ale na záchod, Stázka se na záchodě sedět bojí, takže se bude asi učit na nočník): Děti si musí uvědomit, že budou konat potřebu, dojít na záchod (Montessori děti nemají nočníky všude po bytě, ale jen na záchodě nebo v koupelně), stáhnout kalhoty, sednout si tam, natáhnout kalhoty, spláchnout, odejít. Batolata potřebují natrénovat jednotlivé části, aby to pak mohla spojit do jednoho. 
• Když jim jednou vezmete plíny, není záhodno jim je vracet.
• Nedá se očekávat okamžitý úspěch. 
• Batolata by měla nosit by měla v rámci učení se na toaletu nosit jen spoďáry, protože se jednodušeji sundavají a nandavají než kalhoty. Stázka si už umí prostrčit nohu jednou nohavizí Teodorových spoďárů a pak si je rukou na tý noze přidržuje :-) 
• Bez plínek se dětem líp pohybuje (Montessori děti nosí látkové plíny, aby si uvědomovaly, že jsou mokré. To je podle mě blbost, protože i v jednorázovce jsou mokré než se to vsákne, v látkovce si na to mokro zvyknou)
• Klíčem k úspěchu je konzistence, dávat děti čůrat v pravidelných intervalech, ne odměny. 

Stázka potvrzuje, že bez plíny se mnohem líp šplhá :-)

V rámci návštěvy Kolínské řepařské drážky jsme si udělali i výlet do Tesca (vzpomněla jsem si, že mi kdysi někdo na koňovi radil, že tam maj malý spoďárky) a tam nakoupili proviant na odplenkování. Stázka je z kalhotek nadšená. Na nočník si první dny s radostí sedala, asi jí připomínal pidikrabici, teď si na něj sedne a odchází. Ale když jí sundám kalhotky (jako na potvoru se ochladilo), vykoná potřebu. Máma říká, že je jako štěně, co tvoří loužičky různě po bytě. Mě ovšem přijde, že si tu svou potřebu uvědomuje čím dál víc, a to je podle mě klíč k úspěchu. Plán je, že bychom to mohly stihnout do 18 měsíců. Jako když ne, svět se nezboří, že? Po Teodorovi jsem loužičky utírala aspoň rok (plíny moc nenosil od doby, kdy začal lízt), ale prostě nechci učit tříleťačku na nočník, protože v tomhle věku už jsou zvyklí konat potřebu s přikrytym zadkem a někteří mají problém to dělat jinak. A navíc se mi líbí představa, že prodám látkovou výbavu a zbavím se balíků jednorázovek. Mimochodem, z diskuzí mi přišlo, že v USA jsou 3 roky takovým tím věkem, kdy si začnou říkat, že by bylo vhodný možná s nočníkem začít. 

I do nočníku se podobně nacpala :-)