Teodor posledních pár týdnů miluje házení věcma a taky dělá to, že když si s věcí dohraje/dodělá, co potřebuje, tak jí upustí (např. když po sobě utře ukápnutý jogurt v půlce jídla, tak hadřík pouští na zem a pak kňourá, když mu jogurt znova ukápne, že ho nemá čím utřít) - jako fakt mi to lezlo na nervy; dítě, co si po sobě x měsíců uklízelo, vždycky vyžadovalo (a vyžaduje), aby věci byli na svém místě a teď dělá tohle. A pak najednou koukám na Stázku a AHA - hádejte, co udělá Stáz, když si s něčím dohraje. Pravda, nehází to přes celej obejvák až za gauč, ale prostě to prostě tu věc upustí. V sobě jsem si to srovnala, že to je prostě fáze a že se to časem vytratí. Asi jen to, že jsem se vnitřně uklidnila pomohlo + že zase chodíme každej den ven, a to i dvakrát, protože počet házecích i upouštěcích incidentů značně poklesly. Jo, hází, když se nudí, takže v momentě, když začne, snažím se převést pozornost jinam. (Už ví, že házením se mu věci ztrácí a že mu je máma hledat nebude, to byla tvrdá škola pro nás pro oba)
Druhý aha moment se stal předevčírem v noci. Teodor už nějakou bývává v noci vzhůru a přiznám se, že už to přesahuje únosnou mez, prostě odmítám, aby vstával v 11 - za 1. je protivnej z nevyspání a za 2. nic nestíháme. Takže před dvěma dny jsem ho po čůrání vrátila do postele, kde se samozřejmě vztekal a aby nevzbudil Stáz, tak jsem zkusila obejmutí, houpání a hlasité ššš-ššš (Stáz se samozřejmě vzbudila) - dřív by na obejmutí nereagoval, rozčílil by se ještě víc, ale tím, že Stázka je náš mazel, tak to najednou zafungovalo. A od té doby to úspěšně praktikuju, tak snad brzo s tím ponocováním přestane. Dneska v noci ještě navíc tatínek spal v obýváku, takže byl i objektivní důvod, proč si nemohl jít hrát.
No comments:
Post a Comment