Kniha byla napsána před 46 lety! a ostatní respektující přístupy z ní vychází - to byla moje domněnka, prototože při čtení jsem tam úplně viděla tu provázanost s Jak mluvit, aby děti poslouchaly nebo s Vychováváme děti a rosteme s nimi a vlastně i s Peaceful Parents, Happy Siblings (víc výchovných knih jsem nečetla, teda ještě jsem četla Discipline Book od Searse, ale tam se mi líbila jen ta první část, ty samotné postupy při řešení výchovných problémů už ne) a teď jsem si tu domněnku potvrdila se strýčkem Googlem.
Ač mi obecně čtení moc rychle nejde, protože děti jsou vofuci na druhou, tak na tuhle knížku jsem se snažila si udělat čas. Nejen proto, že Teodor byl děsně protivnej a sklouzávali jsme do autoritativní výchovy, což akorát vedlo k frustraci nás obou, a čtení mi pomáhalo se vrátit zpátky do našich obvyklých kolejí, ale taky proto, že to, co se tam píše dává obrovskej smysl a chci to uplatňovat ve výchově našich dětí. (Musím sehnat ruskou kopii našemu tatínkovi).
Celá kniha je vlastně o tom, že je potřeba změnit náhled na výchovu a jak s dětmi efektivně mluvit.
Ve výchově se setkáváme se 2 typy problémů:
Problém náležící dítěte (problém, který nijak neomezuje rodiče a rodiče by do něj neměli zasahovat)
Aktivní naslouchání - metoda psychologů do našich domovů. Pro nás stále trochu pasé, protože Teodor nemluví, na druhou stranu si myslím, že jsem schopná mu naslouchat. Ale někdy to je hodně těžký, protože člověk občas zapomene, že jeho mizivá aktivní slovní zásoba neznamená, že je hloupej. Aktivní naslouchání je o tom, že necháme dítě mluvit, více méně se opakuje, co řekne (ale ne papouškuje, rodič to musí umět převést do vlastních slov) a díky tomu dítě přijde samo na řešení, případně rodič zjistí, kde že je vlastně zakopanej pes.
Foťák to fotil na detail, takže se omlouvám za špatnou kvalitu, ale i tak to stojí za přečtení, krásná ukázka toho, jak efektivní to Aktivní naslouchání je. Téma je blíže rozvedeno v Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly a jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly.
Problém náleží rodiči
Rodič má s chováním dítěte problém, chování ho nějak omezuje. (není to tak, že rodič by měl řešit všechny dětské problémy, tedy i ty, co mu nepřísluší - to je pro mě osobně strašně těžký, pocházím z prostředí, kde rodiče byli rozhodčí, případně pomocníci, ač to nebylo potřeba).
JÁ-sdělení místo TY-sdělení.
Rodič by měl říct, jak se cítím místo obviňování dítěte. Ono to dává smysl, že nás dítě bude spíš poslouchat, když mu řekneme: "Nemám chuť si hrát, jsem unavená" než "Ty seš ale otrava/Neotravuj." A to nejen proto, že dítě nemusí přejít do útoku ("Ale ty nejseš celej den doma a když přijdeš, tak chceš jenom ležet a koukat na telku"), ale hlavně proto, že to sdělení je pro dítě jasně čitelné.
Sdělení by mělo obsahovat 3 části:
1) Popis nepřijatelného chování 2) Popis pocitu rodiče 3) Popis, jak konkrétně se chování dítěte rodiče dotýká, tedy jaké má na rodiče účinky. (chování - pocit - účinek) (s.119)
Rodič má popsat, nikoli hodnodit!
"Přišla jsi o hodinu později a nezavolala jsi mi, abys mi to řekla. Měla jsem o tebe strach." (s.120) "...pořád jsem musela myslet na to, kde jsi , a nemohla jsem se soustředit na svoji práci." (s.121)
Dětem totiž kolikrát nedochází, jaké účinky má jejich chování na rodiče. K tomu, aby člověk změnil své chování, potřebuje slyšet skutečné a konkrétní důsledky svého jednání.
Metoda řešení konfliktu bez poražených
Aneb win-win pro obě strany. Je to o tom, že se rodiče a děti pokusí nalézt řešení, které vyhovuje oboum stranám - nemusí to ovšem být instantní řešení, nalezení řešení může trvat i několik dní.
Pokud rodiče s dětmi najdou řešení, se kterým souhlasí všichni zúčastnění, tak to je opravdu win-win pro všechny, protože jsou motivování svou část dohody dodržet. Na tomhle principu fungují vyjednávání jak v businessu, tak i v politice.
Tady je zase jeden krásný příklad za všechny.
A tady jsou neefektivní řešení:
Autoritativní přístup
¨
Metoda, kde většinou vyhrává dítě
No comments:
Post a Comment