Na prázdninách

Včera jsme po několika hodinách utrpení dorazili k prarodičům, tentokrát Teodor vynechává balící scény a tak nějak z nich mám pocit, že mají z výletu radost. Čeká nás tu měsíc až dva, záleží na počasí, Teodorově rozvazování jazyka (pokud začne dávat dohromady slova, jsem ochotna tu zůstat do srpna), prudičství prarodičů, stesku po tatínkovi a psovi.

Let se dvěma dětma, z nichž je jedno roční torpédo asi nedoporučí žádný rodič. Do včerejška jsem netušila, že sedadla se daj podlézat, podpěrky rukou přelézat, přeběhnout letadlo během pár (desítek) sekund, rozlít pití...ještě že to druhý dítě je taková brambora :-) V druhém letadle si na půl hodiny lehl a zkoušel usnout, jenže malá ještěrka ho nenechala (to, že ona porušuje pravidla ho neskutešně točí).

Teodor si poprvé za těch x letů všimnul, že je něco vidět z okýnek (když se letadlo naklonilo) a obecně mi přišlo, že mu to všechno dává smysl. Ale lítání nesnáší stejně jako já...Stáz to je všechno jedno, hlavně že je v pohybu. Sezení při vzlítání a přistávání bylo čiré utrpení pro všechny (naštěstí v tom delším letu před náma nikdo neseděl), Stázule buď něco házela na zem a pak ječela, že pro to nemůže nebo se snažila z toho pásu vykroutit. Vlastně ještě jeden trik má, sundavá si boty, furt.

V Praze na nás čekala máma a vedro, naložily jsme naprosto vyřízený děti do auta a během pár minut na D1 usnuly. K mé velké radosti máma pořídila pořádnou autosedačku pro Stáz (tohle je druhej pokus, první, co koupila, jsem teda neodsouhlasila), ta druhá je moje do našeho auta - takže poprvý za ty 3 roky jsem měla pocit, že když bychom bourali, tak by děti měly šanci přežít. 

Jedna věc se nenechá mojí mámě upřít, a to materiální vybavenost pro děti, vážně tu maj všechno, takže nadšení po příjezdu veliký. Staronový hračky, bazének, zvířátka, prostě super. Ale teda hlavně ta voda na milion způsobů, to je něco, co si ve městě takhle neužijou. 

Vážně mám pocit, že léto na vesnici v domku se zahradou, zvířátkama, prarodičema (Stáz by asi ocenila ještě širší příbuzenstvo) je pro děti značka ideál. Dědovi se líhnou kuřátka, takže na ně několikrát denně chodíme koukat, k sousedům hladit psa, Stáz tu pronásleduje kocoura...chodí bosí, terén na zahradě je super pro trénování svalů, chodíme do obchodu pro zmrzlinu...Takže ač jsem si říkala, že tady nikdy léto trávit nebudu, tak přehodnocuju, pro děti totiž cokoli :-)

Moje městský dítě v bílý :-D

P.S. 1 Z nějakého důvodu se s příjezdem do ČR ze Stáz stàvá kyselina a z T.nejedlík. Áčko už krásně říká "ham" :) Za těch 24 hodin se tu ještě naučila říkat "ven".

P.S. 2 Babickovske zavody o to, kdo ma sikovnejsi vnouče jsou tak trochu tragikomický

P.S. 3 Vážně je škoda, že kůň zrušil příspěvky "pro přátelé", pobyt tady je opět plodný.

Froddo shoes review

I was not that much surprised to find out this spring that Teodor has outgrown his almost unworn Filii shoes from last autumn. I've heard so much praise about Froddos that I decided to give them a try. I got barefoot-friendly Froddo Soft Sole for Teodor and Froddo Prewalkers for Anastasia as she was about to start walking. Teodor started wearing his at the beginning of April, Anastasia in May because spring took its time before its arrival this year.

Froddo Soft Sole

I really wanted to try these as everyone was praising them, another reason was that unlike pure barefoot shoes, these have stiffer heelcap, which might be helpful for T. and not less important they were about 20 euros cheaper than Filii. After we exchanged blue laces for green (they were in the box), all was good and he agreed to put them on. He loves them since. 

They are considered bf-friendly because of their toe shape, though it it is very wide and ok for Teodor's foot shape. Also the sole is too thick for matching barefoot criteria. It was a bit stiff at the beginning but now it is almost barefoot soft.

They have a practical "check the fit" insole - some Czechs say it is not precise, I would say it matches. 

Even though I am very happy with Froddo, I still would like to get him green (everything has to have at least a bit of green or some of his favourite animals in order for him to be willing to wear it) Filii while in Czech as I believe children benefit the most out of barefoot shoes.

Froddo Prewalkers

I heard so much about Prewalkers in Czech barefoot group, most loved it, some complained they got destroyed too fast. They hold better than I expected. The way they are sewn makes them destined for not lasting super long, but the price tag is fine for that.

They are perfect for normal/narrower feet with normal/lower instep. For those who have higher instep and want the same type of slippers (rubber sole), I recommend Move by Melton, they were super big for A. The variety of colours is stunning (they often look much better in reality than in the pictures), we went with yellow because I like our kids wearing colourful clothes. Didn't occur to me that light shoes get dirty and it is not possible to clean them properly.

They are super flexible as the first shoes should be. They even survived a little puddle because she has a radar for water both inside and outside.

 Both shoes are very well-made from quality leather, that's why we try to sell only European made products - all European made shoes I've tried had outstanding craftsmanship qualities in contrast to Livie and Luca, which was a "disaster" when it comes to stitching and glue.

In order to keep our shoes in usable condition, I use Collonil Nilfett (it is a mixture of natural oils)on regular basis. Both kids love polishing their shoes on Sundays :) A few days after her first polishing experience, A. got some cream from pastry on her finger, it probably reminded her of the shoe cream, so she started applying it on her shoe. It definitely makes the shoe more dirt and scratch protected. Also keeps the shoes soft and hydrated.

Rychle a zběsile

Zastávka v parku před obchodním jednáním

Máme tu další týden, kdy každý den jezdíme do města něco vyřizovat a všichni toho začínáme mít plný zuby, ale bohužel není zbytí. I proto se snad i těším, že příští týden už budem u babičky, kde budem uvěznění uprostřed ničeho a budem si nudou kousat nehty.

V pondělí jsme byli vyměnit ponožky (a nějak se nám povedlo utratit dalších 60 eur, by vyšlo levněji nechat ty ponožky koupit nový tatínkem - tomu se nestává, že by nakupoval něco navíc), včera jsme byli vyzvednout řidičák, dneska obchodní schůzka a pak se tu stavovaly dvě ženský vyzkoušet (a koupit boty), zítra se jedem podívat do Monte školky a v pátek přijde kamarádka vyzkoušet Piklera. Předpokládám, že v sobotu pojedu koupit suvenýry a chce to zařídit ostříhání pro celou rodinu, ač možná, že se nechám spolu s Téčkem ostříhat ve své skoro rodné vesnici, protože tam skoro určitě nebude dětskej sestřih stát dvě stovky.

Jak přežít vyřizování se dvěma dětma? Ideální v době jejich spánku :-D Jako kdybych měla tandemovej kočár, tak fakt se pokusím o to, aby oba dva spali, jenže ho nemám, takže chodíme aspoň tak, aby ten menší škodič spal. Teodorek je naštěstí už velkej a celkem rozumnej, Stáz prostě zdrhá a děsně se tomu řehtá, takže prostě lepší, když není v bdělém stavu. Dalším trikem je nespěchat, prostě to brát jako výlet, po cestě na dopravní inspektorát koukáme na kytky, ptáky, když už bylo vše vyřízeno, tak jsme tam ještě chvíli seděli a on si kreslil, do OC vyměnit ponožky jsme jeli vlakem, dneska jsme si udělali zajížďku k moři (potvrory kačeny hnízděj a Teodora to začíná štvát, že prostě nikde nejsou). A v neposlední řadě svačinky, prostě ty děti furt něčím ládovat :)

Fotky z našeho výletování po městě nemám, není na to energetický potenciál, domů se vracíme vyřízení, Teodor totiž už většinu cesty šlape (zpátky ho část cesty nosívám v Tule - vůbec se mu nedivím, že je unavej, jsou to totiž vzdálenosti, co za ten den ujdem) a já z toho všeho koučování, nošení, tlačení kočáru, odpovídání na věčné "co to toto (co to je)"? jsem vyšťavená. V bytě na nás čeká pes, takže chvíli nabíráme síly, Teodor prudí, protože by spal, ale přece ho nedám spát ve 2 odpoledne, navíc na otázku "Chceš spát?" rázně odpovídá "ne", a pak se vypravujem ven, kde to je utrpení pro všechny kromě Stáz, ta je většinou vyspalá a v dobrém rozmaru. Potom šup něco uvařit, když se zadaří, tak jsou svolní se v téhle době vykoupat, když ne, tak se koupou potom, něco přečtem, pak začnou dělat blbosti a nakonec usnou :-)

V bytě se nám množí bordel, o tom jsem už psala, ale teď to začíná dosahovat míry, že i mě to začíná štvát a chci s tím něco udělat. Mám touhu půlku věcí vyhodit, protože se nám tu furt množí takové ty věci, co nemaj domov, takže je člověk přendává z místa na místo a nic z toho. Myslím si, že máme věcí málo. Ale spolu s e-shopem na 48m2, nic moc. V blízkém budoucnu úlánujem koupit obrovskou skříň, kde budem skladovat e-shopový boty a spoustu jiných krámů, jenže vybrat něco není jen tak, protože to, co stojí rozumný peníze je vetchý, IKEA tu není a na skříň za desetitíce czk taky úplně nemáme. Jenže k tomu, abych se do toho velkýho úklidu pustila, bych potřebovala být doma x hodin v kuse a nejlépe sama, protože ti dva permoníci se postaraj o to, abych na to neměla klid, případně o roztroušení po bytě.

Takže tu máme skladiště kuchyň a ložnici a jako kontrast máme v obýváku tohle:

Tohle je fotka z ledna, pro představu postačí

Uklizený prostředí pro děti, na druhé fotce je tématický koutek na téma "příroda/les" a já si říkám, že přesně takhle bych to chtěla i pro sebe v ostatních místnostech, ona totiž ta jednoduchost k člověku nějak promlouvá. Chtěla bych mít v bytě obrazy, malovaný, koupený od nějakýho místního umělce, ale tatínek odmítá vrtat do zdi a beztak se za rok až dva budem stěhovat, tak to přece nemá cenu...

Takže v ČR kupuju Konmari a až se vrátíme zpátky do Estonska, tak se do toho pustím, všechny tatínkovi dózičky a půlka kytiček se záhadně ztratí (minulé čistky si ani nevšimnul, takže... :-))

Léto

Venku je léto...minulý týden jsme nosili mikinu, bundu a čepici, teď to je venku na krátký rukáv. Takhle by mohlo bejt dalšího půl roku, ani vedro ani zima, děti stačí jen obout :-) (a pak zase venku zout) V MHD bude asi na chípnutí, protože venku narozdíl od busu fouká (výhoda života u moře, v zimě je ten vítr ale dost na houby), nicméně za 14 dní si už budem vozit zadek v klimatizovaném voze, takže to už mě taky zase tak netrápí. Co mě ale trápí je naše naprostá nepřipravenost na léto.

Obrovský skok v kreslení. Kreslí prasata a kuřátka (na obrázku nejsou vidět), pak ještě koleje.

Teodor má pořád ten jeden pár kraťas z loňska, nemá klobouk, Stáz potřebuje velikost oblečení 86, kterou taky nějak nemáme, sandále nemáme (a to ani v e-shopu, to jsme zase prokoučovali, neb podle mě polovina rodičů shání a nám objednávku vyřídí až za 2 týdny)...prostě krize. Oboum dětem chci pořídit Nike Sunray, protože loni jsem s nima byla spokojená, samozřejmě všude vyprodaný, takže T. chodí v kotníčkových Froddech. Já samozřejmě taky nemám, co na sebe. Pamatuju si, že loni jsem na tom byla podobně (v některých směrech jsem nepoučitelná) a že než jsem se dostala ke koupi opalovacího krému, tak teplé dny byly fuč. Letos potřebuju bejt o něco výkonnější, protože za týden letíme do ČR a tam to léto, předpokládám, bude.

Prasátko jedlo zmrzlinu.

Flaška s vodou má konečně využití.

Tady jsem jim chtěla udělat roztomilou fotku, T. se ovšem chtěl houpat bez Stáz, která tam byla první. Můj nápad, aby se houpali spolu, neschvaloval.

Bude to dítě vůbec někdy mluvit?

Když Teodor v 10 měsících navlíkal kroužky na tyč, v 15 zvládal takové ty jednodílné vkládačky, v roce a půl skládal dvojdílkové puzzle a lego, tak jsem si říkala, že prostě ve dvou letech ten můj malej génius bude mluvit. Slova se objevovala a zase záhy mizela, aby teď, ve třech letech byl snad na cestě k úspěchu.

Z blogu je vidno, že se pohybuju, co se řeči týče, v různých náladách, někdy mám pocit, že je všechno špatně, že je potřeba ho drillovat, frustrovat tím, že budu předstírat, že mu nerozumím a jindy na vlně unschoolingu si říkám, že je fyziologicky (snad - slyší určitě, uzdičku možná trochu zkrácenou mám, ale jazykem hýbat může) i psychicky (už nemám pocit, že je tak trochu praštěnej, určitě je svůj, ale rozhodně to není autismus nebo dysfázka) v pořádku, takže se jednou mluvit naučí. Ono je totiž dobrý si neustále připomínat, že děti se chtějí učit, mají tu vnitřní motivaci, takže není potřeba je motivovat vnějšně, třeba tím, že budu předstírat, že mu nerozumím. To je vlastně podle mě dost kontraproduktivní, protože představte si, že vám jsou tři roky, vedete s mámou dokola ty samý rozhovory, protože víte, že vám rozumí a opakováním toho samýho do zblbnutí se ujišťujete, že vám máma rozumí (jinak si neumím vysvětlit, proč vedem pořád ty samý hovory - prostě ví, že mu rozumím a on se mnou chce mluvit a ty hovory o tom samym jsou prostě jistota, že si "pokecáme), nemáte zdroje na přežití bez mámy a najednou ona začne dělat, že neví, co chcete. A vy prostě nevíte, jak jinak to říct, protože vaše pusa/mozek na to ještě není připravená/ý. A co teď? Začnete se vztekat a všechno bojkotovat (to by udělal Teodor, nevěřím, že by zničehonic začal mluvit ve větách, to, že nemluví není lenost, ale prostě že na to ještě není připraven). Chápete, co se tím snažím říct?

Teodor, spolu se Stáz, rozšiřuje slovní zásobu, zatím teda říká většinou jen první slabiku, což spolu s rozšířením slovní zásoby je trochu oříšek, protože mo- je modrá i motýl, ká- může být káně nebo kachna, ko- kolej, koláček, kos,... Má jen tři víceslabičná slova - kytí, mokrá (nejsem si jista, že 100% ví, co říká) a pochop (to je, prosím, to, co říká v tom úvodním videu). Taky se učí dvojhlásky, říká třeba mňau. A pak dává dohromady slabiky ze 3 písmen jako třeba ptá - pro ptáka. Mimochodem, jeho slovní zásoba obsahuje z 90% živočichy, hrozně rád si teď prohlíží encyklopedii zvířat.

Co je ovšem blbý, že díky cookies Facebook přesně ví, co vyhledávám v googlu (konspirační teorie?), takže se mi objevují příspěvky o opožděném vývoji řeči a některý z nich jsou mazec a fakt doufám, že nás nečeká několika letý kolotoč a že ve 4 letech bude dávat dohromady aspoň jednoduchý věty a bude mu relativně rozumět. Věřím, že on bude prostě ten případ, kterýmu to jednou sepne (to spojování slabik do slov) - koupila jsem mu super silnej rybí tuk, tak snad zabere :-D, a pak to půjde jak po másle. Ona nás totiž asi čeká i fyzioterapie,protože Téčko má slabý svalstvo. Prostě on bude to moje vypiplaný miminko a snad mě ve stáří bude na rukou nosit :-)

První Play-doh sada

Do dneška jsem sadám od Play-Doh odolávála, protože to jsou "plastový krámy", je to od "ďábelského Hasbro" a ty 4 kelímky, co nám tu leží bez většího zájmu už přes rok, nám přece stačí, navíc samotná modelína přece podporuje fantazii, nepotřebujem k tomu žádná udělátka. Jak jsem se jen spletla!

Po návratu z nákupů oblečení pro mě a Stáz (celorodinnej sobotní výlet, ukažte si na nás prstem) jsme se vrátili všichni naprosto vyřízení, T. začal kňourat, tak jsem vytáhla právě koupenou sadu a ač mi tvrdil, že se podívat nechce, tak to nevydržel a krize tím byla zažehnána.

Zabavilo ho to na hodinu, já se přenesla přes to, že se barvy smíchaj, nijak zvlášť se u toho nehádaj, takže plastovej krám kandiduje na oblíbenou hračku a já pokukuju po nějaký další rozumný sadě (něco s tiskátkama, vykrajovátkama). 

Vedro

Dneska do Estonska dorazila teplá vlna a zdá se, že tu i nějakou dobu zůstane. Původně jsem plánovala strávit část dne u moře, nechat děti se čvachtat a užívat si nekonenčný pískoviště. Ale ráno foukalo a zdálo se, že předpověď počasí byla ohledně teploty tak trochu optimistická. Takže jsem rozhodla, že si uděláme líné dopoledne (protože to byl první den v tomhle týdnu, kdy jsme nikam nemuseli). Děti byly ovšem jiného názoru a věčně kňouraly, něco se jim nezdálo, prostě prudily. Na to je nejlepším řešením je vzít ven - oblíkla jsem je (plus vzala psa) a vyrazili jsme do obchodu pro maso a zmrzlinu. Jakmile jsme vylezli ven, bylo jasný, že teplota v mezičase stoupla tak o 10°C, takže zase děti svlíknout.

Stáz je vtipná, chvíli jde sem, pak zas tam, pak zase doleva, pak uvidí kamínek, který musí sebrat...Jo a taky se umí vykroutit z pásů na Bee, pokud má zapnutý jen 2.

Konzumace zmrzliny bude asi naší denní činností, protože Teodora nutí používat jazyk, tedy trénink pro řeč.

Dojeli jsme domů, Stáz usnula a já si s T. hrála s vláčkama a schleichama. Po obědě (jíme po probuzení Áčka) jsem nás s vypětím všech sil vypravila k jezeru (radši bych se válela s knížkou v posteli), Téčku jsem slíbila kačeny. Takže celou cestu jsem poslouchala ká-ká, ani u prasete v útulku jsme nezastavili, jak moc se na ně těšil.

U nás se nekreslí hlavonožci :-D (jen ten ocas jsem prasátku dokreslila já)

Na jezeře, překvapivě, nebyla ani jediná kačena. Nečekaně to přešel jen s párkrát smutně vyřčeným ká-ká a několikrát ukázal, že chce kačenu tady a tady. Pak začal házet kamení do vody, ze kterýho si pozdějš udělal senzomotorický vodní chodníček.

To, že Stáz se vrhne do vody, bylo naprosto jasný, takže zásoby oblečení na převleční jsem měla s sebou.

T. se nakonec přidal taky.  

Když jsem na ně koukala, jak se spokojeně čvachtaj v tý ledový vodě, tak jsem si říkala, co by tomu řekla většinová společnost "vždyť nastydnou" nebo"budou mít zápal plic". Vzpomínala jsem na svoje dětství, kdy jsem nejednou vymrzla a vlastně se nic nestalo. Taky se mi vybavovaly takový ty hlášky, že "dnešní děti nemaj ani poškrábaný kolena" (jeden čas na facebooku letěl takový ten soupis, že naše generace měla super dětství, protože víme, co má tužka a kazeta společnýho, že jsme znali odřená kolena apod.) - ale vždyť to jsme my, rodiče, kdo rozhodují (aspoň do doby než dáme děti do školky), jaké dětství bude mít jejich dítě. Jestli je necháme cákat se v kalužích, trochu vymrznout v ledový vodě, občas odněkud spadnout nebo je radši usadíme v bezpečí domova na gauč a dopřejem jim pasivní zábavu (nic proti tomu v rozumném množství, Téčko se taky dívá na youtube). Jsme to my, kdo jim předává hodnoty a náhled na svět. Taková ta hláška, že děti jsou krutý, je podle mě důsledkem zrcadlení rodičů - jeden můj bývalý spolužák je velkým podporovatelem antimigrační politiky, párkrát jsem rozklikla komentáře a nestačila se divit, spousta lidí vidí svět strašně černo-bíle, nemůžeme od dětí takových rodičů očekávat, že budou tolerantní, že. Jsme to my, kdo tvoří další generaci, takže z toho, že je taková nebo maková můžeme vinit především sebe. Jasně, je tu spousta proměných, ale prostě náhled na svět začíná doma. A já doufám, že moje děti budou mít takové to jednoduché dětství s nekomplikovanou zábavou, ne milionem kroužků, ne přehršlem podnětů a že si budou umět hrát.