Teodor a Anastasia: Jaro

Těsně před odletem do Londýna na konci března si mě našel jeden český Erasmus student, který se stal součástí rodiny na další 3 měsíce a nebýt jeho, tak to jaro nebylo tak růžové jako nakonec bylo :)

Děti 1.4. začaly chodit do lesní školky, do té samé jako na podzim, od 9:30 do 12:30 3xtýdně, aby si zvykly, naučily se trochu estonsky a připravily se tak na drsný podzim. Ukázalo se, že 3 hodiny jsou super, že si pohrajou a když už je to přestane bavit, přijdu. Ovšem neplní to vůbec ten účel naučení se jazyka. Takže jsem si na léto vytyčila cíl najít Téčku učitelku estonštiny, nedá se říct, že by to bylo jednoduché. Jako vůbec. Ty lidi nechápou, že nehledám chůvu, ale fakt někoho, kdo bude to Téčka hustit slovíčka (že vezme třeba 3 opravdové věci - chleba, vodu a auto a bude to s ním trénovat, co je co, ne překládat z češtiny do estonštiny, prostě Montessori třísložková hodina :)

V dubnu jsme začali chodit na Montessori setkání a na ranní cvičení. Montessori setkávání se neděla dostatečně pravidelně, byla na druhém konci města účastnily se samé mladší děti, takže hodnota pro naše děti byla skoro nulová. Zato cvičení Teodor miloval. Učitelka byla super, žádné soupeření a pokaždé to bylo jiné - na cvičení mi došlo, že Teodor by potřeboval cvičit každý den a že je zralý na to chodit na nějaký kroužek. Moje podzimní výzva je najít Téčku nějaký kroužek a Stázce taky, ideálně nějaký, kam budou moct chodit oba. Kamarádky (a já vlastně taky) byly překvapeny, že jsme vydrželi chodit na cvičení o půl deváté ráno tak dlouho (půl devátá tu je jako půl sedmá v ČR).

Sama jsem se snažila na jaře organizovat setkávání venku, ale z nějakého důvodu to moc nevyšlo, asi proto, že doma s dětma nad 3 roky tu je fakt mizivé procento lidí a s 1.5-letým dítětem málokdo vyrazí pěšky na výlet do přírody, že? Připomínám, že tady velké procento dětí chodí do školky kolem toho roku a půl a pak druhá vlna ve dvou letech. Ve třech letech jde poprvé do školky naprosté minimum a ti, co zůstanou s dětmi doma déle, se setkávají s obavami, že jejich dítě bude nevzdělané. Pak začala sezóna bot a bylo po volném čase.

Na začátku května jsem zvládla výlet do Kodaně do sídla Bundgaardu, čímž jsem se stala jejich agentem. Přišla jsem na to, že tohle by mohla být jedna z cest, kudy se v životě ubírat. Zajímavé na tom bylo to, že jsem letěla na 3 dny bez dětí a náš tatínek ještě před mým příletem musel odletět do Moskvy - David, Erasmák, zvládl péči o děti a děti to zvládly taky dobře :) To byl ten moment, kdy mi došlo, že děti jsou už fakt velký, že rozumí tomu, že se vrátím, když někam jedu. Teda ne že bych je plánovala s někým někam poslat na delší dobu, ale prostě to bylo fajn být bez dětí.

A pak přišla vedra, sandále jsme neměli, obchod jsme stěhovali, David se vrátil do Česka, náš tatínek s námi o nedělích začal podnikat akce, protože přišel na to, že děti vyrostly a už věčně neječej. Byli jsme na pouti, kde kolotočářka byla Češka, tam se Teodorkovi strašně líbilo, Stázce ani ne. Další neděli jsme byli na trampolínách a prolejzačkách a ještě jsme to vzali i na vyhlídkové kolo, co je na střeše toho obchoďáku. Z tama fotky nemám, neb fotit tatínek. Taky jsme si koupili permanentku do Zoo, aby děti mohly chodit krmit kačeny :))