O domácím vzdělávání a průměrném Čechovi

Dneska ráno jsem četla tenhle článek, se kterým se dokážu ztotožnit, pak jsem si přečetla pár komentářů pod a nestačila se divit...

Vy, co mě sledujete na Modrém koníkovi už nějakou dobu, tak jste si možná všimly, že jsem domácímu vzdělávání otevřená, obecně bych nerada, aby Téčko chodilo do obyčejný školy, ač s prestižním jménem (s tím, že to dítě bude blbý se prostě nepočítá :), zároveň si ale nepřijdu dostatečně kvalifikovaná na to, abych ho doma učila sama. Navíc tím, že jsme v Estonsku a ani jeden z nás rodičů není Estonec, tak o to to je komplikovanější. V praxi si to prostě neumím představit. Jako schůdná alternativa by mi přišla Montessori škola, ale má to háček - v Estonsku zatím žádná taková není. A stěhovat se kvůli tomu do ČR? Nicméně školní docházka je až za dlouho, momentálně řeším, jak to udělat, aby nemusel do školky a snad se to zadaří. O svých důvodech pro neinstitucionální vzdělávání se možná rozepíšu někdy jindy.

Zpátky ke komentářům *- podle mě ukazují přesně to, co se na školství kritizuje - absenci kritického myšlení, stádnost a jistá čtenářská negramotnost. Diskutující si nevšimli, že psycholožka neodsuzuje respektování autority jako takové, ale odsuzuje respektování vynucených autorit, prostě že absolvent svobodné školy nesklopí před šéfem hlavu, ale bude problém řešit nebo se poohlídne po práci jinde. Dá se také předpokládat, že většina absolventů takovéhoto vzdělávání nenastoupí makat do fabriky, ale spíš se bude realizovat ve vlastních projektech. Ono jde o to, že alternativní vzdělávání není pro každého, do svobodných škol/domácího vzdělávání by se měli pouštět jen lidi, kteří tomu věří (proto komentář s romskými spoluobčany je totálně mimo - dá se předpokládat, že ten, kdo se rozhodne pro domácí vzdělávání se svému dítěti věnuje, poskytuje mu dostatek podnětů a sám je na určité inteligenční rovině, zatímco pravděpodobně většina sociálně slabých toto dítěti nezajistí a děti porostou jako dříví v lese. Tam se neposkytuje živná půda pro dětskou zvídavost a touhu po učení se.).
Vyzdvihovat socializační rozměr školy mi přijde trochu mimo - zavřou vás do třídy s 25 dětma, se kterýma nemáte nic společnýho kromě věku. Jsou tam děti hloupé, průměrné a chytré. Pomalé a hloupé děti mě rozčilovaly, fakt jo, já jsem zase rozčilovala je, že jsem nebyla dobrá v míčových hrách. Mnohem lepší to bylo s dětma v zájmových kroužcích, tam jsme měli aspoň něco společnýho a nejlepší bylo kamarádění se s dětma z vesnice. Jasně, v životě se potkáme s lidma z různých prostředí, na druhou stranu možná taky ne. Později na osmiletém gymplu jsme byli dobrá parta, jeden můj spolužák před nástupem na vš řekl, že jsme takový ghetto a že se budem divit až nastoupíme na vejšku. A fakt jo. Já z těch holek na peďáku nemohla a ony asi ze mě taky ne. Pointou ovšem bylo, že jsem se vlastně s lidma mimo svou názorovou skupinu nijak nestýkala...s ostatníma jsme se postupně naučily ko-existovat.
Jan Nováček napsal: Kamarád se rozvedl, Manželka odjela s dítětem do Prahy a dala ho do školy kde se jen chválí a nejsou známky. Bylo stejné jako v článku. (začátek, dočíst to nešlo)  Po 2 letech docílil kámoš návratu do normální školy. Bohužel malý Tomáš neumí psát ani počítat a vrstevníkům nestíhá . Maminka by zasloužila výprask, ten kluk byl v pohodě , bohužel už není.
Tohle mi připadá jako krásný příklad toho, že čtenář nepochopil, o co ve svobodné škole jde: nejde o to dítě "JEN" chválit nebo chválit a trestat, učitel je tam od toho, aby byl dítěti průvodcem, aby ho motivoval, případně usměrňoval, dával mu realistickou zpětnou vazbu, ne aby žákovi pořád dokola říkal, že je šikulka a jak je dobrý.
Hodně se v komentářích (na první stránce, nemám sílu to číst dál) objevuje, že to přece nejde, aby si dítě dělalo, co chce. Ono jde o to, že dítě dělá to, co ho zajímá (viz Montessori princip), není to o tom, že si ho celej den nikdo nevšimne a ono si roste jako dříví v lese, učitel/rodič tam je od toho, aby dítě vedl. Takže dítě třeba zajímají auta, tak si prostě bude číst knížky o autech, naučí se princip motoru, pravidla silničního provozu, atd. Sama si pamatuju, jak moc jsem se dokázala naučit v krátké době, pokud mě to zajímalo.

Když jsme s Téčkem v srpnu chodili do jeslí/školky na adaptační dny, tak mi došlo, jak strašně ujetej je ten systém - učitelka se rozhodla, že se budou učit barvy, naprostou většinu dětí to nezajímalo, nechápaly, o co se jedná...prostě naprosto ztracený čas. Nebo to, že se jedlo ve 12:30, to byla doba, kdy se Teodor probouzel z poledního spánku...Dobře, dneska, o pár měsíců později, by s tím asi neměl problém, ale pointa je taková, že všichni museli čůrat, jíst, zpívat, kreslit, bla bla bla ve stejnou dobu. V tomhle je mi Montessori sympatičtější, i když tam mi zase chybí ten láskyplný a dětsko-fantazijní rozměr. Sama si pamatuju, jak na gymplu byl oběd většinou až po 6. vyučovací hodině, tedy ve 13:40 a jak jsem od 12 měla hlad a od 13hod nedělala nic jinýho než sledovala hodinky, kdy už se konečně budu moct jít najíst.
Na druhou stranu chápu, že stádní vyučování je efektivní, co se týká výchovy nevyčnívajících jedinců :) To se mimochodem potvrdilo i v komentářích komentujících :)



* Jsem příliš líná hledat konkrétní citace, musíte mi věřit, že si nevymýšlím :)