Než se narodí druhé - moje postřehy

Nedávno mi v emailu přistála mimo jiné otázka, jak co nejlíp zvládnout dvě děti s malým věkovým rozdílem. Bohužel než se dostanu k odpovědi, tak tazatelka pravděpodobně porodí a její dítě oslaví první narozeniny. Z toho vyplývá pravda první: Pokud nemáte babičky a tatínka, co se vrací domu ve 14, 15 nebo 16hod, budete v jednom kole od rána do večera. V mém případě to je od 6:47 do cca 21, prostě ne a ne se mi podařit děti přesvědčit, aby usínaly ve 20. Teda jeden třeba usne, ale druhej prudí.

Pravda druhá: Na těch řečech, že je dobrý naučit starší dítě co největší samostatnosti je dost pravdy. Vzpomínám si, že jsem si říkala, že to, že Teodor nejí sám, přece není žádnej velkej problém, za 10 minut ho nakrmín. No jo, ale nějak jsem nepočítala, že s miminem v šátku nebo na rukou se batole krmí dost špatně. Nehledě na to, že se mimino v tu dobu většinou chtělo kojit. Takže jsem v jedný ruce držela mimino na prsu a druhou se snažila nakrmit jejího bráchu, prostě jako fakt nic moc. Teda teď, 5 měsíců poté, už to je lepší, dokonce batole občas jí samo a Stázka se nedožauje mlíka tak často.
Ze začátku jsem byla fakt ráda, že Teodor nenosí plíny. Opravdu mě překvapilo, kolik ze začátku těch plen Stázka spotřebovala, furt čůrala a kakala a já jen přebalovala a přebalovala, jak jen jsem na tohle mohla zapomenout? Přiznávám, že první dva měsíce byly plíny úplně všude a já si říkala, že do toho ještě přebalovat Teodora, že by to byl pěknej vopruz.
Jak bych dneska byla ráda, kdyby se Teodor uměl oblíknout a svlíknout. Dobře, za poslední dva měsíce se naučil si sundat boty a stáhnout kalhoty (triko přes hlavu už umí dlouho, ale neumí se vysvlíknout z rukávů), ale jinak je závislý na mojí pomoci a já si říkám, jak by to bylo super, kdyby se svlíkl sám, když přijdeme domů z venku. A o kolik by bylo naše vypravování se ven efektivnější, kdyby se sám oblíkl, trvalo by to o polovinu míň a hlavně by nemusel dobu čekat u dveří, případně jinde škodit.
Když jsem se vrátila z porodnice, Teodor usínal sám. Prostě mu tatínek řekl, ať jde spát a on šel. Mě ho tehdá bylo strašně líto, tak jsem ho naučila zase nechat se uspávat, což by nebylo samo o sobě zase tak špatný, ale oni se navzájem večer udržují vzhůru. Kdybychom měli ty prostory, tak bych Téčku udělala vlastní pokoj a naučila ho tam spát před narozením sestry. Jasně, že po narození by mohl spát s náma, ale postupně bych ho zase stěhovala do vlastního, a to proto, aby ho sestra večer nerušila a ráno nebudila.

Pravda třetí: Šátek a nosítko jsou nezaplatitelnou investicí, jako fakt. Díky nim jsme v poklidu zvládli první dva měsíce, který Stázka prospala na mě. Jak bych to dělala bez tědlech pomocníků nevím, asi by mi upadla záda, batole by se mnohem víc vztekalo a obecně by to bylo mnohem náročnější. Modrokoníkovská skupina Děti narozené brzo po sobě je toho živoucím důkazem...Nicméně přiznám, že bych si stále přála dvoukočár, protože by se prostě občas hodil...jenže ho nemáme kam dát.
Když se Stázka narodila, tak byl plán, že bude jezdit v kočárku a Téčko chodit, případně v Tule. Jenže Stázka i jako novorozeně byla v kočárku nevyzpytatelná, navíc dostat do MHD kočár, batole, usadit batole, držet kočár,...bylo celkem náročný, takže jsem Stázku začala nosit a Téčku jsme koupily golfky. Mimochodem, nevím, proč jsem s koupí tak dlouho otálela, lidi mi jsou teď ochotní pomáhat. Jako nedivím se jim, že nevěděli, jak Xploryho vzít, ale stejně...s Bee-čkem se mi hrnou pomoc a hlavně, dokážu ho dát do busu sama s navázanou Stázkou a sedícím Teodorem. Jen z nich teda nemá rozhled.

Pravda čtvrtá: Z batolete se stane děsnej vofuk, možná ne hned, ale časem skoro určitě. Je dobrý se na to psychicky předem připravit a mít pro sebe racionální argumenty/vysvětlení, proč to dělá, aby člověk na něj pak nebyl nepříjemnej a nepřilýval tím olej do ohně.

A moudro na závěr: I když to ze začátku nemusí vypadat moc růžově, neznamená to, že to v budoucnu nebude. Dětem je potřeba dát čas, je naivní si myslet, že starší bude z mladší na větvi hned (ač i takoví jsou), ale o tom třeba zase příště.

Dvě děti jsou náročný, ale zároveň děsně krásný. Když Stázka brečí, tak jí Teodor běží pohladit (kldině jí mezi hlazením ještě bouchne, asi proto, že furt brečí), když se na ní Teodor usměje, tak ona okamžitě přestává brečet a směje se taky, prostě je to děsně dojemný, když se k sobě chovaj hezky. Mimochodem, Teodor celkem rychle vzal za své pravidlo, že když nechce, aby mu Stázka něco cucala, tak jí dá něco jinýho. A když si to vezme zase zpátky, tak ječí, že to je oslintaný. Jo, a taky jsem přišla na to, že když se Teodora zeptám, jestli danou věc Stázce půjčí, tak většinou řekne že jo (když řekne ne, respektuju to), zatímco když se zeptám, když už to má v puse, tak ječí, že ne.