Něco někam dát

Ač tenhle typ příspěvků spíš patří někam do pamětní knihy, tak si ho nemůžu odpustit. Stázka si totiž začíná objevovat svět jinak než pusou. Je to tak markantní, že si toho všiml i náš tatínek a komentoval na to.

Ta radost, když se jí něco povede, je výborná. A protože nám tu neustále tleská, jsem fakt v pokušení jí naučit, aby si ještě zatleskala :)

Zoo

Pokud chcete vidět, jak vypadaly zoologické zahrady za soudružek učitelek, tak určitě vyražte do Zoo Tallinn, jinak to není místo, které by bylo turisticky zajímavé. Ovšem s 2.5 letým dítětem to místo dostává nový rozměr, Teodora totiž zvířátka bavěj, chápe, že jsme se tam na ně přišli podívat. Navíc v zoo je skoro všechno, co se mu líbí: žáby, kočky, husy, kachny a králíci, jen prasata byla zazimovaná. (ano, Téčku by se asi líbil výlet na farmu, kde nemaj kozy a ovce), takže skoro celou dobu chrochtal, abychom náhodou nezapomněli, že chce vidět prasata nebo spíš proto, aby se držel své pověsti prudiče.

Dneska byl správně hnusnej den, vlezlá zima, nicméně jsme se nenechali odradit a ač jsem plánovala jet do zoo taxíkem, tak jsme to nakonec vzali MHD (je to hodina cesty 3 různejma prostředkama). Tam jsme se potkali s Čechem a jeho dvouletou dcerou, oba dva jsou zoo profíci, kdysi měli i permanentku, takže to tam maj prochozený a vědí, kde to malé děti baví. Hned na začátku jsem začala děti uplácet sušenkama (podcenila jsem žravost dvou dvouleťáků), Čech je naložil do vozíčku (Téčko vypadal dobře zpruzeně) a vyrazilo se. Stáz pendlovala mezi nosítkem a kočárkem, rozhodně neměla v plánu brzo usnout. Překvapilo mě, kolik toho T. nachodil, jak málo prudil a že opičení u dětí fakt funguje, holčička totiž pěkně chodila, tak Téčko taky. Po cestě domů neusnul, odpoledne bylo takový pomalý, nudný, neb jsme byli všichni unavení. Nějak na to dlouhý nošení Stáz už nejsem zvyklá, takže mě všechno bolí. Takže zítra zkusím najít ve sklepě FirstBike a vyrazíme jen na výlet do okolí (třeba pro koláček), Stáz pojede v kočárku, máma se o něj bude opírat...a nebo s nima pošlu tatínka :-) Jo, tatínek je svolný, až bude lepší počasí, jezdit s T. do zoo častěji. Ono obecně se zdá, že Teodora ty výlety za kulturou relativně baví, takže to chce kout, dokud je železo žhavé. Příště snad s Čechama vyrazíme do muzea umění.

Fotky žádný nemám, neb vevnitř se mi zamlžoval foťák a venku byla zima na to, abych vytahovala ruce z rukavic.

Celej den venku

Když se T. dneska ráno probudil, tak mi bylo jasný, že tohle bude jeden z těch dní, kdy ho po prvních 10 minutách dne budu chtít zavřít do krabice a poslat babičce. Takže jsem stála před volbou: 1) jít ven jen se psem, což zabije max. hodinu času a nechat se prudit po zbytek dne nebo 2) sebrat všechny síly, odvahu,...a vyrazit na cestu k moři, kam jsem se s nima už pár dní chtěla jít podívat, protože tam jsou kameny, který by mladý pán mohl házet do moře. (Kameny byly ovšem přimrzlý k zemi, takže plán nefungoval tak, jak jsem si myslela) A aby toho nebylo málo, řekla jsem si, že s sebou vezmu i psa, protože on tyhle výlety miluje. 

Zvládli jsme to překvapivě dobře. T. snaší chození na vlastní pohon celkem dobře, Stáz kočár trpí a stejně nakonec vždycky skončí u zdroje potravy a pes se choval kupodivu vychovaně. Holčičce se chtělo spát od momentu odchodu ze dveří, ale borka vydržela bejt vzhůru další 3 hodiny, protože co kdyby jí náhodou něco uteklo, že? Teodorovi se u moře celkem líbilo, byly tam kačeny, labutě a racci a obecně je na těch vlnách něco uklidňujícího. 

 

Nadšení z nich přímo tryská.

Doma jsem odložila spící Stáz, ohřáli jsme si s T. jídlo a znova mi bylo jasný, že doma po zbytek dne zůstat nemůžem. Protože bylo nad nulou, pískoviště trochu povolilo, takže jsem zavelela směr pískoviště a bábovičky. S pískem jsem se trefila, jako kdyby mu to přesýpání a rozhazování děsně chybělo. Mimochodem Vivo holinky jsou super, sedí skvěle, ale jsou teda na úzkou nohu. 

Stáz překvapila tím, že se nechala v pohodě oblíknout do kombinézy a že si spokojeně lezla po pískovišti a to, že je jak čuně, jí bylo upřímně jedno. Teodor by v tomhle věku seděl a řval.

Posypává jí pískem

Schleich nesměl chybět

No a pak jsme přišli vymrzlí domů (jak se blížila soumrak, začalo přituhovat), děti se zabavily samy, já prokrastinovala, když přišla zpráva od Čecha, že za půl hodiny jsou u nás a že půjdem na krátkou procházku. Ok, nakonec se to docela hodilo, protože jinak by usnuly před šestou večer a to zavání tím, že by tady pak mohly strašit až do noci, takhle usnuly po sedmý, značka ideál. Pokud T. v noci nebude dělat dlouhou inventuru schleichů, tak zítra s nima do zoo. A asi mu vytáhnu FirstBike ze sklepa a budu ho nutit být aktivním, aby neměl roupy.

Čekala jsem, že po takovýhle aktivitě budu večer mrtvá, ale opak je pravdou. Čerstvý vzduch, málo kňourání a pohyb mi asi udělaly dobře na duši.

Ona je už tak velká a šikovná

Lepší fotka z dneška není

Doposud jsem nad Stázčinými pokroky moc neochichala ani neachivovala, tak nějak mi to nepřišlo a vždycky mi přišla oproti Téčku taková maličká, miminkovská, "opožděná" nevím, jak to vyjádřit. Ovšem dneska mi došlo, že ona je už tak velká a šikovná. Rozhodně není malý bezmocný nerozumný mimino.
Ona mi rozumí - řeknu, že půjdem do kuchyně a ona se tam vydá, řeknu, aby si zatleskala (netleskáme jí, ale naučila se tleskat a většinou tleskala v takových vtipných situacích, tak jsem to vždycky okomentovala "no, zatleskej si") a ona zatleská, rozumí "ne", horký...
Snaží se imitovat, o tom, že imituje Téčko jsem už psala. Dneska jsem vytáhla kuličkovou zatloukačku, ukázala jsem jí, jak to dělat a ona se tak snažila ty pohyby kopírovat. Prostě tu brzo bude batolátko.

Pointa: Devítiměsíční mimino není hloupý a dokonce i rozumí - někdy mi totiž přijde, že spousta lidí si myslí opak.

A aby to nebylo jen o Stáz, tak Teodor začal z geometrických tvarů dělat jiný - třeba z trojúhelníků obdelník apod. Ale stejně nejradši stále hází schleichy.

Da, chro-chro, hr a malá opice

Člověk si zvykne na všechno. Takže už mi to ani nepřijde uhozený se celý dny ptát, kde je "doplň schleicha"? Nebo to, že už aspoň dva týdny vždycky jednoho schleicha postrádáme, a když ho najdem, tak prostě někam zašantročí dalšího a pak se po něm v noci začne ptát. Naštěstí už teda pochopil, že já s ním teda ponocovat nebudu, takže už není vzhůru x hodin, ale během chvíle odchází za mnou spát. Ze začátku mě to jeho kňourání a opakování zvuku pohřešovaného zvířete děsně rozčilovalo, ale už jsem si vybudovala imunitu, zvíře se totiž vždycky během pár dní našlo a kňourání je na denním pořádku, takže ho vnímám čím dál míň. Taky mě nepřestává fascinovat, že dokáže velkou část dne strávit "hraním si" se schleichama, hází tu s nima, plavou, skáčou, nakládá je...a já hodně přemýšlím, jak málo mu vlastně stačí k zabavení se. Na sofistikované vzdělávací aktivity mi z vysoka peče, pomáhat mi taky odmítá a já se od Montessori zase začínám víc přiklánět k Waldorfu. Ale stejně se zdá, že pokud překonám lenost, tak by v únoru na pár hodin denně mohl začít chodit do školky, co tu máme za rohem, protože tam je ruská věkově smíšená třída a maj místa. Vede mě k tomu pocit, že mu chybí společnost dětí, tu mu prostě nejsem schopná zajistit, neb děti jeho věku a starší tady prostě v naprosté většině chodí do školky. S barefoot kamarádkou se sice snažíme, ale jednou tejdně je málo, navíc naše děti maj čím dál víc rozdílné spací režimy (T. ráno vyspává). A teda přijde mi, že se doma nudí, threenager jak vyšitej - nic se mu nechce, radši tu bude házet schleichy...Taky se tu hroutí kvůli kdejaký blbině...No, známe to asi všechny.

Naučili jsme ho říkat "da" jako ano, po měsíci drillu začal říkat "chro-chro" místo "chra-chra" - ale "o" v jiném slově vyslovit neumí. A taky říká "hrrr" jako hroch. Blbý je, že to "r" vyslovuje blbě a nechci vidět to přeučování. Zdá se, že začal chápat otázky typu "Je to žirafa?"  "Ne" - To v říjnu ještě neuměl říct ne, pokud to ta daná věc nebyla. Takže celý dny jsou u nás ve znamení, že mi ukáže schleich kačenu a řekne "che-che" nebo "se" (sele) a já se ho ptám: "Je to sele?" "Ne. Ká-ká" (káč-káč). Dále miluje, že dělá zvuky/pojmenovává ty schleichy, se kterýma si hraje a já mu to musím říkat. Ale ne, už mi to fakt nepřijde, ani nemám pocit, že mi to leze na mozek.

Občas si ještě hraje s kostkama

Před pár dny proběhl pokus o zavedení režimu, neb vstávání v 11 mi přišlo už trochu extrém, hlavně proto, že pak fakt nemáme šanci se s nikým sejít, protože děti kamarádů přes poledne spí a pozdějš odpoledne by hrozilo Téčkovo usnutí. Ovšem jak rychle začal, tak i skončil, jediné, co zůstalo je každodenní chození ven. Myslela jsem, že venku by třeba mohl házet kamenama, klackama, ledem místo schleichama doma, ale to neee. Ty procházky protrpujem všichni, ale zdá se, že T. se s nima už smířil a při odchodech ho není třeba už tak intenzivně uplácet sušenkama.

Kačenu, co sebral před pár týdny psovi (který jí sebral jemu, když mu bylo tak 9m) a nepustil jí z ruky, před pár dny z ničeho nic donesl Charliemu a už o ní neprojevil zájem. Kačeny asi totiž nahradila prasata. Dneska jedno plyšový našel u psa v boxu, takže je mi jasný, že teď budem měsíc všude tahat to. A já mám dilema, jestli z bookdepository objednávat knížky o prasatech nebo ne, aby to nedopadlo jako s těma o kačenách, objednala jsem je "pozdě", takže nám teď chodí balíčky, ale T. o ně neprojevuje moc zájmu. 

Stázka je vopice neuspatelná. Ale když už usne, tak spí, narozdíl od bráchy, se kterým jsem v tomhle věku běhala 3x v noci čůrat - sice mě odplenkovávání Stázky děsí, ale je to fajn, že jí to je jedno, jestli je počůraná nebo pokaděná. Jinak je oproti bráchovi  zlatíčko...ve smyslu, že s miminem to je prostě jednodušší než s threenagerem. Jasně, že mi věčně visí na noze a všude mě pronásleduje, ale na to je tak nějak už člověk zvyklej.
Před 3 dny se nám tu začala pohyboval lezením místo plazením. Předtím lezla, jen když se chystala něco uzmout...pes když jí slyšel v kuchyni za rohem, tak honem utíkal sežrat granule. Leze pomalu a opatrně, hrozně se mi líbí to pozorovat, obzvlášť, když tu T. leze (např. vozí schleichy ve vlaku) a ona ho pronásleduje.
Brácha je stále na úrovni rockstar a poloboha, začíná ho napodobovat a to je taaaak sladký.
Teodor jí vzal na milost a dovolil jí se s ním koupat (včera jí počůral :)), takže to je na vrcholu blaha - voda + brácha = značka ideál
Ví, co má T. rád, takže mu to s velkou radostí bere - dokonce už i zdrhá :) Obecně spolu ale vychází dobře, teda není to tak, že by jí T. bezmezně miloval a opečovával, ale zajímá se o ní (když brečí, tak mě na to upozorní a nebo jí ještě jednu vrazí, asi aby měla proč brečet), takže asi dobrý.

Tady se hádaj o schleicha

Zvládá permanence box aka umí předmět někam dát (třeba kostku do auta), což je prostě super.

 

Objevila pračku. T. jí ještě ukázal, jak se mačkaj čudlíky na troubě, ta narozdíl od pračky nemá dětskou pojistku. Jeden skončil, druhý začal. Chjo, mě ty pojistky nebaví furt zapínat a vypínat.

No a my jsme se s naším tatínkem pustili do tvoření. Mě je ten waldorf čím dál bližší, nějak se mi zamlouvá ta pomalost, ta piplačka...a chtěla bych to předat dětem, užívat si ten proces tvoření (mám v hlavě paralelu se tím včelím voskem). K mému obrovskému překvapení se mi během 3 dní povedlo udělat okenní průsvit, jako vypadá to jako práce žáka 2. stupně ZŠ a přijde mi, že mu něco chybí (dolepit vločky?), ale je můj a povedlo se ho relativně dodělat. A hlavně bych teda nevěřila, že něco, co vypadá takhle jednodušše, dá tolik práce. 

 

Panence jsem dodělala vlasy, teď už je jen přišít. Stázka se jednou k panence dostala a začala vyndavat špendlíky, výborný. Přiznám se, že panenku ještě jednu chci ušít...

Poté, co jsem dala na FB poptávku na výrobu dřevěného statku pro schleichy, se náš tatínek vzchopil a pustil se do výroby. Juchů. 

Stázce nesmí nic ujít. 

Jo, a máme tunel. Stázka k němu nemá moc důvěru, na Téčku je vidět, že mu ten pohyb venku chybí, takže se do něj vrhal s velkým nadšením (ale ven prostě chodit nechce) a já se do něj asi budu před nima občas schovávat. :-)

Herman, Rút a sourozenecká kniha

Trocha radosti U vofučat nespavých. Dneska dorazily na přání uháčkované panenky ke "Dni sourozenců". Ovšem T. jakmile viděl balíček, tak se dožadoval jeho otevření, takže panenky jsou v provozu už teď. Příznám se, že se mi moc líbí a Stázku taky zaujaly (ach, chtěla bych samé local hand-made toys). A protože se dostávám pomalu, ale jistě zpět do formy, co se imaginativní hry týče, i Téčku se začínají zamlouvat, neb jsou skvělým doplňkem ke schleichovskému utrpení - on si hraje se zvířatama a já se/jeho zapojuju s Hermanem a Rút.

Z fotoalba mám taky děsnou radost. Zdálo se totiž, že buď jsou s divnejma obrázkama, s koženýma deskama nebo bílá s reliéfem. Upřímně, ten obrázek není úplně, co bych si představovala, ale na sourozeneckou knihu bude super, protože je tam holka, kluk a pes, prostě moji tři vofuci. Jen teda nevím, jestli tu sourozeneckou knihu dělat pro rok 2016 nebo prostě "rok spolu", tedy že bych jí dodělala v dubnu 2017 - co myslíte?

P.S. Stázka by se k Teodorovi neustále tulila a ocucávala ho. Dneska večer jsem rozhodla, že jí nebudu uspávat v Tule, ale v posteli. Ona byla  tak odhodlaná se k němu dostat, přitulit se a ožužlávat ho. Prostě náš tulínek. Škoda jen, že Teodor její snahy neoceňuje...

Sněhový utrpení, část nevím kolikátá

Aby Teodor furt neotravoval doma se schleichama, bylo rozhodnuto, že budem zase každej den chodit ven. Je to utrpení pro nás pro všechny, Stáz sedět v kočáru nebaví, v nosítku taky ne, na zemi je zase jako placka (ale když jí posunuju, tak jí baví dělat andělíčky), Teodor odmítá nosit rukavice, protože mu pak padaj schleichové, a obecně asi nevidí důvod, proč by měl s nima dělat to samý, co doma, venku, nehledě na to, že venku je kosa, musí se oblíkat...No a já se musím taky oblíkat a udržovat je v relativně spokojený náladě, abychom venku tu hodinku vydrželi. Ale jo, asi mi ten čerstvej vzduch svědčí. A děsně se těším na jaro až bude Stáz chodit a budem schleichům stavět v lese domečky :)