Jako kolovrátek

Teodor si našel skvělou zábavu, kterou praktikuje od rána do večera a mě už, mírně řečeno, začíná lízt na nervy - schovává zvířátka a nutí mě je hledat. S tím, že je schovává přede mnou a pak mi vyloženě kecá, kde jsou. A řehtá se tomu/mě. Jako třikrát to je vtipný, hodina je ještě únosná, ale celej den je fakt náročnej.

Včera Stázka výjimečně spala 2 hodiny v kuse, takže jsem měla možnost si schovku vychutnat naplno. Po hodině jsem mu říkala, jestli nechce dělat něco jinýho. Kejvnul a donesl králíka. Hádejte, kam ho schoval :-)
Ale zase díky tomuhle dvouhodinovému utrpení se naplnila jeho emoční nádrž a zbytek dne mě nechal dělat, co jsem potřebovala, pokud jsem to opravdu potřebovala.
Abych mu úplně nekřivdila, tak mi třeba dvakrát za den dá od schovky pokoj (na několikáté postěžování si, jestli nechce dělat něco jinýho, že už mě to neba) a dovolí mi si s ním stavět puzzle. Jinak tohle obří puzzle je super a potřebujem minimálně ještě jedno.

S kačenou a prasetem dneska spal.

Otázka do pléna: Jak dlouho ho ta schovka bude bavit? On si po pár dnech asi člověk zvykne, co?

Vše má vysvětlení

Důvod Teodorovy neskutečné protivnosti byl včera při pravidelné hře na zubaře odhalen. Zub č.17! Vůbec nechápu, jak je to možný, že jsem si tý stoličky nevšimla, když to otvírání pusy trénujem denodenně. A ještě mín je mi jasný, jak to, že zub č.16 je prořezanej jen několik milimetrů, zatímco sedmnácka je venku skoro celá. Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že to jeho vysírání má vysvětlení :-)

Vánoce zahájeny

Perníčky jsou moje nejoblíbenější cukroví (poprvé jsem je ochutnala až na gymplu a od té doby je peču sama, protože u nás doma se nepečou), takže bez nich by to nešlo. Letos jsem našla super recept a tak se po nich jen zaprášilo. Vypadá to, že před Štědrým dnem upečem ještě jednou. Téčku to rozhodně vadit nebude a já se procvičím v tom, abych ho nechala bejt, ono to je totiž fakt jedno, jestli kytce chybí půlka květu nebo že se vykrojené prase při vyndavání z placky nějak divně natáhlo a to, že se perníčky koupaly ve vaječné lázni taky nakonec ničemu nevadilo - snědly se stejně rychle jako ty "dokonalé". 

 Včera nám dovezli stromeček. Letos poprvé jedle. Tatínek zpruzen, že má moc široký kmen a že musí jet shánět stojan. Ten, co přivezl, protýkal, takže ho musel jet vyměnit. Načež jsem prohlásila, že ten jeho ztrápenej výraz ohledně stromku odmítám další roky pozorovat a že příští rok koupíme umělej. Na to mi odpověděl, že koupil takovej pěknej stojan a jak si to jako představuju, že ho příští rok nebudem používat.
Jehličí je zase všude, náš malý terorista mě nezapomene upozornit na každou jehličku, co se válí na zemi.

Jako děti jsme stromek zdobily na Štědrý den, tuhle tradici jsem chtěla dodržovat, protože to dává smysl pro ty, co nechápou moc čas - ozdobíme stromek a budou dárky. Jenže letos jsem ten stromek poprvé objednávala po internetu (nebudu koukat na ten ztrápený otcův výraz, že ho musí jet shánět - on k těm Vánocům nemá vůbec žádný vztah, jako dítě je neslavil) a nějak jsem vybrala včerejší datum, ne 23.12...A když už tady byl, tak ho přece nebudeme mít v chodbě, kde ho Téčko bude chodit ohmatávat, že? Tak třeba příští rok to vyjde a budem slavit Vánoce jako spořádaná rodina, tedy s dekoracemi, cukrovím a stromečkem ozdobeným ve "správný" čas.

Mám jich plný zuby

Tenhle článek se chystám napsat už dlouho, hlavně proto, že nechci být sluníčková* a vím, že zase časem bude líp. A taky proto, že sdílené trápení je poloviční trápení, že? Jenže předevčírem jsem měla pocit, že jsme narazili na to pomyslné dno a že bude líp, a ono fakt je. Ne že by byl obrat o 180°, ale pomalu se to lepší, aby se to zase časem mohlo zhoršit, že.

Stázka
Stázka má neskutečnou separačku. Takže buď jí mám buď na rukou, na zádech, břichu nebo mi visí na noze. A to jako fakt visí, že se nemůžu hnout, což je dooost nepraktický. Řeším to tak, že většinu dne prosedím na zemi a ona se po mě různě válí. Jsme v kontaktu 23/7. Když není napláclá na mě, jde po Téčku.

Stázka si před pár dny stoupla a nedá se říct, že by z toho kromě ní měl ještě někdo radost. Věčně řve, protože se nemůže dostat dolů nebo protože spadla nebo protože si Téčko brání svoje aktivity. 

Madam opět přes den spí pár minut a večer taky prudívává. Resp. je naprosto neodložitelná, takže pokud si jí dovolím položit na postel a třeba chci sundat Téčko ze zad, tak ho prostě řevem vzbudí. A to pak máme párty třeba do desíti večera.

Tím, že se Stázka furt nosí, T. chce být uspáván taky nošením.

Teodor
Téčko je samonasírací chodící slovo "ne". Někdy mi úplně unikala pointa, proč se vzteká a po několika týdnech mi s ním začínala docházet trpělivost - kdyby člověk věděl, co mu je, tak fajn, jenže kolikrát se zdálo, že ani on sám pořádně neví. Poslední týden, dva si oblíbil Charlieho gumovou kačenu, tak mezi řvaním tu věčně vykřikuje "ká-ká" jako káč-káč a donekonečna by jí schovával, abych jí hledala. Uff. Jsou to maličkosti, ale přiznávám, že mi to už docela leze/lezlo na nervy. A do toho začal zase v noci ponocovat. Pokud tim nevzbudí Stáz, tak ok, protože mu dám najíst, vyčůrám se s ním a odchazím zase spát. Jenže když vzbudí mimino, tak to je otročina na několik hodin, neb se děti udržují navzájem vzhůru.
Naštěstí včera bylo slunečno, tak jsme se byli projít venku, to bylo fajn. Většinu času tlačil Stázku, smáli se na sebe a byli děsně roztomilí.

Když je venku hnusně, tak se mu moc ven nechce. Obecně mi přijde, že se mu nic nechce, jen tu pobíhat s tou kačenou a týrat mě s věčným hledáním (100x jí schovává pod ten samý ručník a 80x mi bude tvrdit, že je jinde). Dneska jsem se rozhodla, že ušiju panence kalhoty a kupodivu mi děti daly relativně pokoj, takže dílo skoro dokonáno. Juch. A ještě jedno juch, dneska nevofukoval s večerním uspáváním a i to slovíčko "ne" jsem slyšela méně často. S Téčkem se fakt blýská na lepší časy.

Tatínek

Náš tatínek za posledních pár týdnů získal taky pár (desítek) mínusových bodů, ale on to vždycky tak uhraje, že nakonec ten můj vztek na něj vyprchá. Jo, já ho točím asi stejně jako on mě. Už je na čase, aby nebyl tolik doma.

Z těch kalhot pro panenku mám fakt radost, sice je na nich milion chyb, ale ten pocit, že jsem něco vyprodukovala kromě přežití dne s dětma...Asi ušiju panence celej šatník, protože u panenek je jedno, jak moc nedokonalý ty oblečky jsou :-)

* Nedávno jsem četla jeden moc pěkný článek na tohle téma, jen ho nemůžu dohledat :-/ Bylo to o tom, že dnešní diktát doby nám říká, že musíme být pořád šťastní, radost/štěstí je to, o co máme usilovat a že negativní emoce jsou brány jako špatné, přitom jsou součástí života. Mimochodem, ve Výchově bez poražených se psalo, že konflikty jsou součástí života a že je strašně důležitý je řešit a ne se tvářit, že neexistujou. A někde jinde jsem četla, že děti by měly vidět rodiče mít konflikty a hlavně je vidět, jak je řeší. No, ale to se dostávám už někam úplně jinam. 

Vrstvená puzzle

Dneska dorazila očekávaná zásilka s vícevrstvými puzzlemi. A tentokrát jsem se doopravdy netrefila, co se vhodnosti pro Téčko týče. Ty od Goki jsou tak těžký (hlavně ta slepice), že jsem si musela vygooglit pomocný obrázek, náš tatínek si to potřeboval dokázat, že to zvládne i bez. Sestavení mu zabralo jen asi 20 minut :-)

Goki vývoj slepice

Ty od Beleduc jsou podstatně jednodušší, ale stejně naprosto mimo jeho schopnosti. Takže schovávám až tak za rok. Nicméně až k nim dospěje, tak mi přijde, že budou poskytovat hodiny zábavy, nás s tatínkem taky dobře zabavily. T. umí najít a dodat chybející dva, maximálně tři dílky, ten obrázek pod ho totiž mate. 

Beleduc má na druhé straně čísla, míň dílků, takže je lehčí.

A tady jsou obrázky těch zbylých, nenafocených v akci.

Goki: roční období, ten je zatím nerozbalen

Beleduc, vývoj žáby. Ta není zase tak těžká, tu mu asi nechám.

Goki - tenhle se dá i bez dívání se na předlohu.

Máme doma veselo

Děti jsou vofuci a obecně dělají vše proto, abych náhodou neměla volnou chvíli. U Áčka tu vofukovatost zvládám podstatně líp, protože je prostě druhorozená a už vím, že tohlensto a támhlensto k tomuhle věku patří. Zato Téčko, ten mi teda dává zabrat a přiznám se, že mi občas dochází nápady, co s ním a taky občas marně hledám trpělivost a pochopení.

Teodor se totiž ocitl v období "ne". "Ne" odpovídá na 99% sdělení a otázek, a to i když se mnou souhlasí. Občas si k tomu ještě poskočí, abych viděla, že fakt myslí ne. Pak se začne vztekat, ječet a divadlo je na světě. Když uzná, že už to stačilo, v klidu se sebere a udělá, o co jsem ho předtím požádala. A aby toho nebylo málo, prořezává se mu zub č.16. zuby č. 13-15 rostou, takže si myslím, že i ty nesnesitelnosti pomáhaj. Ta jeho schopnost samozprudit se mě svým způsobem fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Jako kdyby byl jeden, tak by to bylo asi víc v klidu, ale tím, že jsou dva a oba si myslí, že jsou pupkem světa, tak to je náročný.

Hodně jsem přemýšlela, kde je zakopanej pes, protože ty vofuky co mladý pán předvádí, jsou neuvěřitelný. Moudré knihy říkají, že děti jsou protivný, pokud je jejich emoční nádrž prázdná, pokud potřebují víc času s rodiči. S dětma teď trávím na zemi celé dny, domácnost si žije vlastním životem, když Stáz spí, tak se T. věnuju (Stáz teď spí někdy i hodinu) a tak nějak nějaký ten čas o samotě máme. Jo, asi by mu bodlo mít celý den jen s mámou pro sebe, jenže to by Stáz musela jíst i něco jinýho než mlíko, že.

Ale pak jsem o tom přemýšlela ještě víc a došlo mi, že to snad ani není tolik v tom, že by jeho emoční nádrž byla prázdná, ale že to je fakt vývojový období, kdy si plně uvědomuje sílu "ne" a taky že to je jeho verze "já sám". Všimla jsem si totiž, že nesnáší, když mu říkám "teď si sundej čepici" "utři si pusu" "dej to tam" - tohle komandování, co si vlastně ani člověk sám neuvědomuje" - učím se tedy čekat, koušu se do jazyka a nestačím se divit, jak je vlastně šikovnej. Přijdem domů, sám se svlíkne (nezuje), všechno si dá pěkně na věšák a běží do koupelny si umejt ruce (ty mu meju já, schůdky se nám před umyvadlo nevejdou). Po jídle si automaticky utírá pusu. Hračky automaticky uklízí. Prostě ty moje komentáře nepotřebuje. Nebo dneska skládal puzzle z kostek, to byla muka mu nepomoct, ale on tu pomoc nestál, tak jsem ho nechala bojovat a ta radost, že na to sám přišel :-)

Večer odmítá usínat u sebe v posteli, řekla bych, že to je jakýsi dozvuk těch dvou večerů, kdy se k němu Stázka doplazila a začala ho ocucávat, což ho pravděpodobně vyděsilo k smrti. Furt prudil se světlem, že chce mít rozsvíceno u usínání (jenže to by nemohla spát A.), ale přišlo mi, že koupením třeba nočního světýlka by se to nevyřešilo. Nakonec jsme ho tenhle týden začali uspávat venku v kočáru - prostě v pyžamu do fusaku a šup na procházku. Funguje to ok, občas se při přenosu probudí a pak tu prudí a prudí...No jo, není každý den posvícení.

Teď jsem se z toho vypsala a hned mi je líp. Takže zítra očekávám dramatické zlepšení :-)

Letos objevil led.

Kdo co jí

Před nějakou, když T. začal vofukovat s usínám, si našel pracovní sešit pro mnohem starší děti a k mému úžasu přesně věděl, kde které zvíře bydlí, a to bez jakéhokoli předchozího výkladu. No a taky někdy v tuhle dobu se začala u něj rozvíjet hra "na jako", ne že by tady běhal a předstíral, že je hasič nebo pirát (ani jedno asi nezná), zase tak rychle to u něj nepostupuje, ale začal si hrát se Schleich zvířatama a ta začala "mam-mam" (ham-ham) kdeco. A protože tenhle víkend byly všude možně slevy, koupila jsem mu pár potravin, aby chudák králík nemusel jíst jen kytky z Dupla. 

Moje máma na to samozřejmě komentovala (ráno jsem s ní mluvila ohledně traktoru, neposlala ho), že u nich by plastovýho králíka ani mrkev nepotřeboval, protože by to viděl naživo. No, protože má maminka zrovna v tomhle pravdu, tak už i před tímhle hovorem, jsem se začala psychicky připravovat na dlouhý jarní pobyt v ČR, aby T. viděl "farm life" v akci. Snad se nám do léta povede koupit auto a zvládnem tak i nějakou tu agroturistiku tady v Estonsku. A pak ho vezmem k příbuzným, co se farmařením živí a může porovnat romantický farmářský život se supermarketovou velkoprodukcí. 

Nakupování příslušenství za pár eur dalo zvířátkům zase novej rozměr, dokonce jsem i slyšela našeho tatínka, jak říká Téčku, ať jde s ním, že půjdou nakrmit koně. A já v sobě objevuju zadupanou schopnost si hrát (na něco) a začíná mě to s těma dětma zase na tý podlaze o trochu víc bavit. 

Tak strašně mě ta zvířata začala bavit, že jsem říkala tatínkovi, že mu objednáme Schleich farmu. Povedlo se mi totiž prodat pár hraček, tak že bych ty peníze zase utratila. A on že ne, že se mu jí pokusí vyrobit. To mě teda překvapil, protože na všechny moje předchozí návrhy o výrobu říkával ne. Tak uvidíme, zda to do narozenin stihne. Když ne, objednávám Schleich. Ono Téčku to je asi celkem jedno, jestli zvířata ustájuje v Duplo farmě nebo ve Schleich, ale mě se ta Schleich líbí podstatně víc. 

Poznámk\ na závěr: Psi opravdu nejedí kosti. Mají je na hraní. Narážím na to v každé druhé knížce a říkám si, že to učí děti hlouposti. Z kosti se pes fakt nenají. A ze stonožky se fakt nestane motýl. (Hádej, jak moc tě mám rád. Jaro)

Scenérie asi baví o trochu víc mě než T. :-)