Dnešní dopoledne jsem měla fakt dobře naplánovaný: Ráno vezme psa ven tatínek, my si s Téčkem uděláme líný ráno a pak pojedem busem do města, abych ho nemusela na procházce honit, že nám za chvíli jede MHD. Ve městě dojdem do knihovny, kousek odtamtud je i porodnice, tak se tam zajdu objednat na 4d ultrazvuk. No a za 2 hodinky budem doma.
Náš tatínek má novou střílečku, to znamená, že se na 14 dní proměňuje v pařana, takže šel spát dneska ráno ve 4, což v praxi znamenalo, že prostě nedokázal vstát o 10 minut dřív, aby vzal psa ven. Fajn, psa před barák může vzít sama, on to těch pár hodin, co budeme pryč, vydrží a až Téčko usne, vezmu ho před barák znova a pak půjdem na regulérní procházku. Pes venku pobíhal jak splašenej (sníííííííííh), na čůrání neměl čas, dvakrát ze sebe vymáčkl pár kapek, no co naplat, plán byl, že za 3 hodiny budem zpátky, a to prostě vydrží aniž by to bylo nějaký týrání.
Dalším menší změnou plánu byl příjezd tramvaje vyrobené v ČSR místo té nízkopodlažní španělské. No co, Xplory je v tomhle dokonalej kočár, takže když se nikdo nenabídl s pomocí, tak jsem kočár zvládla do ní vytáhnout sama. Při výstupu kolem nebyl nikdo, kdo by se zdál vhodným adeptem na pomoc, tak jsem poprvé vystupovala se sklopenými koly a kupodivu žádnej problém. Blahořečila jsem své volbě kočáru - ač má Xplory určité nedostatky (ve sněhu se s ním jezdí fakt blbě), do města je dokonalej.
V knihovně dítě odmítlo dát knihu z ruky, takže v rámci nerozeřvání potomka pro návštěvu porodnice jsem výpůjčku prodloužila. To, že knihu běžně ignoruje, nemusím zmiňovat, že? :)
Cestou dovnitř do porodnice jsem kočárkem narazila do dveří, což dítě rozbilo a začal ječet...vlastně nevím, co mu bylo, jen že rozhodně nechtěl jít dovnitř (od tramvaje šel pěšky, rozdával úsměvy na všechny, byl roztomilej až na půdu :), jenže nebylo zbytí. Tiché nemocniční předsálí, spící novorozeňata před cestou domů a řvoucí Teodor. Na registraci byly děsně příjemný ženský, pamatovaly si nás ještě z dob, kdy jsme tam chodili s Téčkem cvičit, snažily se Téčko rozptýlit, zabavit...když z květinky od naproti vylezla ruská tetka a začala na Téčko řvát. To jsem fakt koukala a nevěřila. Téčko taky nevěřilo, asi 10 sekund, pak spustil znova. No, každopádně objednat jsme se zvládli, za ty dva roky UTZ podražil o 16 euro :-O
Tím, že se Teodor pohyboval na vlastní pohon, byli jsme v časovém skluzu, ale do kočárku se posadit nechtěl dát a já jako líná těhule jsem neměla chuť se s ním dohadovat. Takže ten půlkilometr na zastávku busu domů měl jít pěšky. Cestou jsme potkali holuby, dalo mi to dost práce ho přesvědčit, aby jim zamával a šli jsme...a pak u jednoho domu byly 2 nízký schody, takže šup nahoru a dolů, to byla legrace. No, takže když jsme potkali další schody, mnohem vyšší a ve větším množství, dítě bylo na vrcholu blaha a vydalo se na výšlap, poprvé jsem ho cestou dolů jistila, pak jsem, jako líná těhule, ho pozorovala jenom zezdola a říkala si, že je na nejlepší cestě, aby spadl...jenže se mi nechtělo dělat scénu před lidma, co čekali na bus a taky se mi s ním nechtělo tahat...takže jsem vyčkávala, co bude. A bylo. Najednou nahoře začal poskakovat (skok snožmý zvládá jen na rovné ploše) a pak, že půjde dolů...ale to by byla nuda, jak už byl v ráži, tak že skočí, v jeho provedení to je spíš převážení se a vybalancování na dlouhé rovné ploše níže...jenže místo dlouhé rovné plochy tam byly další schody. Když jsem ho zvedla, byl celej od krve. Překvapení, padá totiž celkem běžně, ale nikdy se mu nic nestalo, maximálně boule. Pak jsem viděla tu tržnou ránu přes půlku čela. Fuck. Co teď? Narvat ho do kočárku, jet zpátky do nemocnice (vedle porodnice je i dětská poliklinika) a pravděpodobně nechat si zapatlat od krve celej kočár nebo zavolat záchranku, je to vůbec úraz vhodný pro volání záchranky? Ale když půjdu zpátky do nemocničního areálu, nevím vůbec kam jít...takže jsem se rozhodla zavolat záchranku. Jedno zazvonění a telefon umřel. Dítě stále hystericky řve. Říkám ženský na zastávce, aby nám zavolala záchranku, přijde mi děsně pomalá. Záchranku jsem čekala do 2 minut, čekala jsem, že dorazí z tý nemocnice, odkud jsme odešli. Přijela za 10 minut, fakt dlouhých 10 minut, dítě v rukou těžklo, asi mu byla i trochu zima (byl oblečen na běhání), celej zkrvavenej, já od krve, fuj... Když jsme nastoupili do sanitky a já viděla osamocený kočár uprostřed ulice, tak mě teda polejvala hrůza (ano, jsem materialista), nakonec ho teda taky naložili a mohli jsme jet. Dítě cestou usnulo, neb už byl jeho čas poledního spánku.
Na pohotovosti nás vzali přednostně, to bylo fajn. Dítě řvalo, ovázaná hlava, lidi blbě koukali, ale co... K dítěti se ovšem doktorka a sestry chovaly jako k objektu a ne jako vystresovanýmu batoleti. Jako na jednu stranu to chápu, ale na druhou, tu mateřskou, mi to přišlo hrozný. Jakmile ho položili na stůl, tak ho obalily dekou a jaly se ho opichovat a zašívat. Nepromluvily na něj ani slovo. Bylo vidět, jak se bojí. Nakonec se mi povedlo říct, co chtěl slyšet (pryč, chceš pryč), takže se začal uklidňovat a dalo se s ním vyjednávat. "Chceš pryč, tak jestli chceš rychle pryč (viz Karp a opakování klíčového slova), musíš klidně ležet, bude to rychlejš hotový." Nevěřila jsem, ale celkem to fungovalo. Doktorka mi říkala, ať se nekoukám, jak to zašívaj, že mi bude blbě, jenže mě to tak fascinovalo (navíc jsem Téčku mohla říkat, že ještě tolik a tolik..bla bla bla), že jsem od toho nemohla odtrhnout zrak.
U rentgenu jako těhule jsem s ním bejt nemohla, naštěstí žádná prasklina ani zlomenina.
A teď jak domů? Napsat chlapovi smsku (telefonát by telefon nedal), aby nám objednal taxíka a riskovat spoustu otázek nebo jet domů MHD? Vzhledem k tomu, že na dítěti byla vidět značná únava, rozhodla jsem se pro MHD, cestou na zastávku usnul a spal až domů. Prospal i celou procházku se psem (fakt jsem se děsila toho, že zůstanem v nemocnici a pes bude trpět plným močákem). Jenže při příchodu domů se probudil a díky tomu byl super protivnej.
No, o pár hodin později se prospal pár minut v nosítku, nakojil se a Téčko je zpátky, o jizvě ani neví...v zrcadle na ní nereaguje. Jen teda obvaz vyžadoval sundat a vzhledem k tomu, že mu je šití totálně ukradený, tak to neberu jako špatnej nápad, ač bylo od doktorky doporučeno to udělat až zítra.
