Lidská bytost

Někdy mi přijde, že my dospělí zapomínáme na to, že i děti jsou lidské bytosti a že jejich prožívání je reálné. Jako malá jsem svěřovala mámě svá velká tajemství a ona je vesele roztrubovala dál, protože jí přišla vtipná. No, dneska bych to viděla stejně, ale jsem rozhodnutá brát Teodorovi emoce vážně. Vzpomínám si totiž, jak mě to vždycky zranilo. A taky si pamatuju, jak mě to mrzelo, když máma návštěvám vyprávěla o mě, i když jsem stála vedle. Jako kdybych neexistovala.

Když jsme byli na návštěvě v Česku, moje máma každému, koho potkala, v přítomnosti vnoučka vyprávěla, že jeho uspání je nadlidský úkol, ač ze začátku to nebylo o nic náročnější než jsem byla zvyklá. Postupem času se uspávání proměnilo opravdu v horor - že by tam byla souvislost? To samé s jídlem, čím víc o tom mluvila v jeho přítomnosti, tím to bylo horší.

Téma, nad kterým hodně přemýšlím, jak je to možné, že my dospělí nejsme schopní brát děti vážně? Proč si myslíme, že nám nerozumí, i když máme hmatatelné důkazy, že ví, co říkáme? Proč o nich mluvíme negativně v jejich přítomnosti? Nedávno jsem byla na návštěvě u kamarádky, její tříletý synek vyprávěl, jakej je borec a ona ho hned zchladila, že se včera v noci bál jít sám po chodbě, věřím, že to nemyslela zle, asi si to ani neuvědomila, ale přesto mi toho klučíka bylo líto. On se na mě snažil zapůsobit svým vyprávěním o svých super-schopnostech a ona prozradí jeho slabou stránku. Jak je možné, že spousta rodičů nedokáže brát děti jako lidské bytosti s důstojností? Proč se k nim nedokáží chovat s úctou? Přiznám se, že i do našeho vztahu s Teodorem se občas vkrade stín mého dětství, kdy mám tendence mu naznačovat, že je neschopný (že něco rozlil, například) nebo mít takové ty průpovídky jako měli moji rodiče (obzvlášť s těmi sarkastickými bojuji). Je to tak těžké respektovat, že dítě něco nechce a snažit se s ním nějak domluvit místo toho, abych ho nutila násilím udělat to, co chci já? Víte, ono se i s ročním dítětem dá domluvit, jsme s Téčkem toho živým důkazem a stojím si za tím, že to tak je dobře. Dávám mu tím najevo, že jeho potřeby jsou pro mě důležité (ač někdy nepochopitelné), momentálně miluje přecházení silnice, takže mu vyhovím v tom, že přecházíme, ale musíme na přechod. Přijdu si u toho jako trotl, ale doufám, že se toho nabaží a do silnice mi v budoucnu neuteče (co je zajímavé, že pokud je semafor, tak ví, že musí počkat, pokud není semafor, tak se do silnice hrne) - uvidíme.

Nemluvte o svých dětech negativně v jejich přítomnosti, neříkejte věci, které vám s důvěřou svěřili, berte jejich emoce a potřeby vážně, aby z nich vyrostli dospělí lidé bez komplexů a budoval se tak lepší svět:)

Ono se to netýká jen toho, jak se chováme ke svým dětem, že. Před nějakým časem jsem byla svědkem na jedné oslavě, kdy manželka vyprávěla pro pobavení nějaké trapné historky svého muže, který seděl vedle a tak trochu nuceně se smál. Kam se poděl respekt k manželovi, k jeho důstojnosti? Jaký to mělo užitek? Že řeč nestála? Takže asi tak se cítí vaše batolátko, když mluvíte o tom, jak něco rozlilo nebo že zase nejedl brokolici. Akorát dítě se neumí bránit, to své rodiče bezmezně miluje, aspoň do puberty, zatímco manželé si to po párty vyříkají, nebo to bude další trhlina v jejich vztahu, případně v sebepojetí toho jedince.