Takovej jeden dlouhej let

Zpátky do Estonska jsme měli odletět v 19:25 a přiletět v 0:20, tedy krásné 4 hodiny letu (v Estonsku je o hodinu víc). Pravda, s dětma, co běžně v 6 večer spí, to byl trochu punkovej nápad, ale říkala jsem si, že to nějak dáme, protože celodenní let do ČR nebyl taky žádná hitparáda.

Děti po cestě do Prahy usnuly přesně podle plánu, pak jim ještě můj táta koupil hranolky, tedy ideální startovní naladění. No, děti se po projití bezpečností kontrolou rozprchly na různý strany a děsně se tomu řehtaly. Já jsem se proměnila v ječící matku a oni v pěkný parchanty. Lidi se po nás otáčeli a já si říkala, jo, tohle bude stát za to. Naštěstí brzo potřebovali na záchod a vedle záchodu byla taková tichá, zapadlá herna. Moje záchrana. Jako fakt jo. Dveře těžký, takže "ftipný" zdrhači nemohli prudit a celkem pěkně si tam hráli. Původně jsme tam měli pobýt asi 10 minut, kdy jsem dětem opakovala, že až se nám na tabuli objeví brána, tam budem muset jako jeden muž pospíchat. Děti se jen potutleně usmívaly a já jim připomenula, že se nebojím některé své výhružky splnit (třeba že Stáz půjde do nosítka).

Ovšem místo brány se objevilo zpoždění. A ne pár minut, ale 2 hodiny. To už jsem se v duchu křižovala, protože to znamenalo je další 2 hodiny v tom koutku zabavit, ale hlavně! co bude s návazným spojem. Na check-inu nic nevěděli a všem to bylo dost jedno. Jasně, dospělák dokáže další 2 hodiny spánku obětovat, ale pro mě to znamenalo celkem jistou tragédii.

Vopičákům se děsně líbilo bejt v postýlce (úplně slyším mámu, že maj trauma, že v ní jako mimina nespaly), Stázka dělala "mimi ají" a ještě si u toho chrastila nalezených chrastítkem :-)

Ty dvě hodiny čekání utekly celkem fajně, nalodění do letadla taky, a pak to začlo. Stáz chtěla sedět sama a ne mě na klíně. Vzhledem k přetažení celkem hlasitě dávala najevo svůj protest. Nakonec se ukojila ke spánku a pak se stala tragédie č. 1 - letuška podala Teodorovi plnej kelímek džusu (asi nemá děti) a on ho na sebe vylil. Chudák z toho by tak v šoku, že jen vyděšeně koukal. Nebyl schopen řevu, odpovědí, prostě ničeho. Tady je ta správná chvíle zmínit, že s dětmi cestuju nalehko, abych měla na ně volný ruce, záda... to znamenalo, že Téčko nemá co na sebe - na letadlo do Tallinnu se musí venkem. Odložila jsem Stáz na vedlejší sedadla (kupodivu se neprobudila) a začala řešit T. - nakonec řekl, že mu ty kalhoty mám sundat, tak jsem ho zabalila do erární deky a on na chvíli usnul. Za ty dvě hodiny jsme proletěli jsme několika turbulencema, T. to nesl statečně, ač měl (spolu se mnou) smrt v očích. Během cesty jsem se dozvěděla, že ta samá posádka má být i v letadle z Helsinek do Tallinnu, tedy naděje, že nám to letadlo neuletí.

Když jsme přistáli v Helsinkách a letadlo nezaparkovalo u takovýho toho chobotu a já viděla venku ten sníh, tak jsem si říkala, chudák Teodor, bez kalhot má jít do tohohle počasí. Stázka byla totálně vyřížená a uječená, Teodor musel chodit v sukni z deky...Posádka nás instruovala, že se máme hlásit u informací 2A, jenže spolu s pár dalšíma jsme viděli "final call" pro let do Tallinnu, tak jsme se tam vypravili přes celé letiště. Prostě by to bylo super, kdybychom do něj mohli nastoupit. Letadlo odletělo a my museli zase zpátky. U infa chaos, já už na pokraji sil (byla jsem na nohou už 20 hodin, včetně odřízení po D1 do Prahy), kdyby nebylo jedný Estonky, co aktivně běhala (se dvěma malinkatejma ospalejma vopičkama to fakt nešlo) a ptala se, tak jsme se do hotelu nedostali. Nakonec se nám povedlo chytit poslední autobus do města (3 lidi a každej nám tvrdil, že odjíždí odjinud) a díky několika spolucestujícím jsme věděli kde vystoupit. Jo, na letišti jsem se ptala, jestli můžu dostat kufr, ženská odpověděla, že ho nepotřebuju. Tak jsem ukázala na polonahýho Teodora a sarkasticky poznamena "Yeah, he doesn't have pants. We definitely do not need our luggage", kufr jsme nedostali, protože by nám prej ujel autobus, což byla pravda.

Hotel, vážení, byl 30 minut cesty autobusem. Z toho jsem šla do kolen. Jako fakt nemaj hotel vedle letiště??? Ve 2 v noci jsem nesla v centru Helsinek jedno dítě na zádech, druhý zabalený do deky vepředu, v rukou zavazadlo (to jsem pak dala spolucestujícím na nošení) a nadávala jsem u toho jako špaček. Hotel pěknej, to jo, ale nebyl tam nočník ani stupínek k záchodu, nebyl tam dostatek dek, aby se ze dvou udělaly zábrany po stranách a ještě jsme se měli čím přikrýt. Ale zato tam byla spousta vypínačů. Když jsme zjistili, jak je zaktivovat, tak to Teodorka zabavilo na pěkně dlouho. Nakonec usnuli a já se vyloženě "těšila" na další den, protože jsme měli "boarding" v 11:20, tedy bylo jasný, že děti budou nevyspalý.
Ráno jsme s velkou radostí zjistili, že děti umí být neprobuditelné :-) a že Téčku uschly kalhoty a ten fialovej flek vlastně nebyl ani tak moc vidět. A že nám snad i vyjdou plíny, i když Stáz byla stále ve stávkovacím módu.
Ač mi tvrdili, že snídat nebudou, tak si nakonec dali buchtu, párek a masovou kuličku. Byl tam i celkem pěknej hrací koutek, takže jsem měla šanci se pořádně najíst, nasbírat energii na následující hodiny.

Cestu na letiště jsem měla pěkně naplánovanou a vyšla prostě skvěle, ani jsme nemuseli dlouho čekat. Ovšem v letadle nastal už tradiční problém, madam chtěla sedět sama a ne mě na klíně. V kombinaci s přetažením to znamenalo neskutečnej záchvat vzteku, kdy mi letuška řekla, že dokud se neuklidní, tak nemůžem odletět (madam se umí vyvlíknout totiž z pásu). Na to jsem jí s ledovým klidem odvětila, že mě 15 minut nemůže rozhodit a že klidně můžem čekat. Takovou odpověď nečekala a navrhla mi, abych jí dala nějakou hračku. Jasně, dítě svíjící se ve vzteku určitě přestane, když jí před obličejem začnu mávat s panenkou nebo vláčkem. Přiznávám, že jsem neměla nejmenší tušení, jak jí zklidnit, spolucestujícím jsme lezli na nervy (ti před námi na nás nadávali estonsky a vůbec nevěděli, že jim rozumím), jeden Slovák pak za mnou přišel, že mi pomůže při výstupu, že má taky doma malý děti. Jo, takhle se to dělá, dámy a pánové. Matka se řvoucím dítětem se neodsuzuje, ale nabídne se jí pomoc.

Stázka usnula v momentě nasednutí do taxíku, ale dlouhý spánek jí nebyl dopřán, takže další řev. V Estonsku je zamrzlo, sníh a tma :-) Doma se vrhla na svoje hračky a já viděla, jak moc za ty 3 týdny zase vyrostla (třeba umí třídit podle barev), Teodor vlastně taky.

Na jaře jedem do Česka pravděpodobně sami autem, takže stay tuned for next stories :-)