To na něj, maminko, musíte mluvit jako na debila

V pátek jsme byli s Téčkem u klinické logopedky, protože jsem se chtěla pobavit o jeho slovní zásobě a jak trénovat nové hlásky, resp. že by mi mohla poradit nějaká cvičení na zlepšení obratnosti jazyka a taky mu zkontrolovat uzdičku.

Ovšem návštěva probíhala úplně jinak než jsem si představovala. Paní logopedka chtěla Téčko diagnostikovat sama a mě moc mluvit nenechala, což byla nakonec škoda, protože jsem se vlastně nic moc nedozvěděla. Ženská na něj mluvila přesně jako moje máma, jak já tomu říkám "jako na debila". Jednoduchý příkazy, infantilní slova (to mu nemůžete říkat papuchalk, to musíte pipi), a děsná teatrálnost (když mu začala zběsile tleskat a výskat radostí, že se mu něco povedlo, báli jsme se jí oba). Díky naprosto jinému stylu komunikace, Téčko neudělalo dojem nabušenýho dítěte. Nicméně shledala, že žádnou vývojovou vadou netrpí (což mě teda nepřekvapilo) a že na něj nemám mluvit v rozvitých větách, ale jednoduchých. Když jsem tam byla, měla jsem pocit, že má pravdu, že mi T. možná fakt nerozumí. Ale jak ho od tý doby pozoruju, tak pravdu asi moc neměla. Snažím se zpomalit svojí řeč, občas používám infantilní slova, aby je mohl opakovat (takže místo táte pro ptáček, který jsem dokázala identifikovat i mimo kontext říká "pepe" jako "pipi", ale vzhledem k tomu, že pepe je spousta věcí, tak prostě ptáčka nepoznám, pokud ho zrovna nevidím), taky jsem o fous teatrálnější, ale netleskám ani nijak zvlášť nechválím.

Téčku se tam nakonec zalíbilo, logopedka si s ním totiž půl hodinu hrála (i když dávání plyšáků do kelímků nechápal "proč jako?" - fakt mi tam docházelo, že vychovávám jinak - že všechno, co dělá, má nějakou logiku a že se k němu chovám ne jako k batoleti - je to vůbec takhle dobře?) a při odchodu si dal solidně dlouhej hysterák.