Děti nejsou panenky

Děti nejsou panenky, aby se jim šoupnul dudlíček, položili se do kočárku a jelo se s nimi obcházet sousedky, na které se miminko bude rozkošně smát...a až začne brečet, zkusit mu chrastit před obličejem nějakou tou plastovou hračkou a když ani to nepomůže, tak mu šoupnout láhev, kterou si bude držet samo...No, ale o tomhle vlastně psát nechci.

Před pár dny máma pusinkovala Stázku plastovým panáčkem a říkala jí:" Dáš panáčkovi pusinku? ...Hodná holčička." Při hodných holčičkách a uličnících mi v hlavě teda bliká výstražné světýlko, Téčko se totiž fakt před babičkou začíná chovat jako ten uličník a já nemám vůbec chuť to řešit, protože si za to může sama. Ale zpátky k tématu. Jak jsem jí tak slyšela. tak mi vytanul na mysl článek o lechtání a úctě k vlastnímu tělu a úplně mě zamrazilo, že vlastně ta masáž začíná už od malinka.

Vzpomínám si na návštěvu Véčkovy rodiny, kdy Téčko bylu pár měsíců, ale ne zas tak málo, aby si neuvědomoval, co se děje, a oni se na něj vrhaly a děsně se divili, že jim ho nechci půjčit. Dítě smrt v očích, ale hlavně že babiččiny a prababiččiny touhy budou uspokojeny, že? Taky si vzpomínáte na nucené polibky od příbuzenstva, které jste vídávali jednou za čas, ne-li za uherský rok? Já jo. A taky na objímání a fyzický kontakt, o který jsem nestála. Vidím to i teď na svojí rodině, Teodorek prostě není kontaktní dítě, více méně já a Véčko jsme jediní, od koho snese fyzický kontakt, ale moje rodina ho má tendence furt hladit, on se odtahuje a máma jde do extrému a klidně ho chňapne a dělá si s ním, co chce. Na moje námitky říká, že přece neprotestoval. Ano, Teodor má ve slovníku slůvko ne, ale rozhodně se ho bojí použít na jiné členy rodiny než mě a V. Sama si vzpomínám, že jsem se jako malá u spousty příbuzných styděla, bála, a tak jsem to tiše trpěla.

No a pak mediální masáž teenagerovských časopisů a najednou jsem byla ve vztazích, ve kterých jsem ani bejt nechtěla a dělala věci, který jsem ani tak moc dělat nechtěla...dalo to pár let a nějakou tu práci si vybudovat úctu k vlastnímu tělu a stát si za svým. Například jsem kolegyním řekla, že mi to je nepříjemné se objímat při přání k narozeninám, tak mi všechny svorně podávaj ruku, kupodivu si to pamatujou.

Naučit své děti úctě k vlastnímu tělu a i k tělům ostatním je něco, co je jedním z cílů mé (nebudu říkat naší, náš tatínek tak o tom nepřemýšlí, nicméně tehdá souhlasil, že to je divný půjčovat vyděšený Téčko babičce jen proto, že ona chce) výchovy. Aby Stázka si cenila vlastního těla natolik, aby necítila povinnost dělat něco, co tak úplně dělat nechce a Teodor, aby se choval k holkám s úctou a nevyužíval toho, že tak nějak neuměj říct ne. A jednou z cest, jak toho dosáhnout je, je momentálně chránit před doteky-chtivými příbuznými. Teda aby bylo jasno, Stázka se ráda nechává chovat od kohokoli, takže samozřejmě prarodičům nebráním v tom jí chovat, ale Téčko potřebuje občas od nich slovně pomoct. Další cestou je, respektovat jejich "ne", a to i když člověk vidí, že myslí "ano". A poslední věc, která mě napadá, zrušili jsme doma lechtání. Beztak ho nikdo nemá rád. To, že se smějeme, neznamená, že se nám to líbí. (Byla o tom i zmínka ve Vychováváme děti a rosteme s nimi - že to je vlastně takové znásilňování)

Tenhle výlev pravděpodobně bude dávat víc smyslu po přečtení toho článku v odkazu.