33

Před pár týdny jsem oslavila své 33. narozeniny. Na oslavy ani na přání na Facebooku si nepotrpím, takže od té doby, co jsem nepovolila FB ukazovat svoje narozeniny si na ně vzpomene fakt jen pár lidí (no, moji rodiče mezi nimi nejsou). Třicet tři znělo vážně dobře a že by to chtělo oslavit.

Mám novou kamarádku, bavíme se už přes rok a půl, ale poslední dobou naše kamarádství nabírá na síle (že by to bylo tím, že děti jsou větší a dá se toho víc podnikat, že nejsou k dispozici jen dvě hodiny mezi spánkama?). Díky ní objevuju uplně nové staré rány a můžu je zhojovat, protože ona je člověk, který patří do skupiny lidí, o kterých mi bylo říkáno, že nikdy pro ně nebudu nikdy dost dobrá. Obecně mi přijde mateřství jako naprosto skvělá příležitost k osobnímu růstu, vyrovnání se sama se sebou...jako život po třicítce je super :-) Člověk vážně zraje jako víno, ale teda čtyřicítky se bojím :)) (třeba zjistím, že to bude ještě lepší).
Nicméně téhle kamarádce jsem na začátku ledna řekla, že 30.1. mám narozeniny a chtěla bych je s ní oslavit. Původní plán byl bez dětí, ale člověk míní, Pán Bůh mění, že. Šli (byli tam 3 naši synové) jsme do dětské kavárny, dali jsme si dort, děti mi zazpívaly Happy Birthday, dostala jsem kytky a Teodor většinu pobytu tam proječel (nevím proč). Ale pointa - Kristina si na mě udělala čas a ještě mi stihla koupit dvě kytky (má dvojčata, takže každé mi podávalo jednu) a tak jsem po dlouhé době oslavila narozeniny s někým jiným než Viktorem. A navíc ještě to byl člověk (typově, ne konkrétně), o kterém mi bylo přes půlku života tvrzeno, že by si o mě neopřel ani kolo.

Druhou známou, se kterou jsem slavila o den později je holka, co se věnuje pohybovým vzorcům a life coachingu - ta je naprosto odlišná od Kristiny, Riina je takový ten životní optimista a terapeut. Jako jestli nemáte ještě svého life couche, tak si ho honem sežeňte nebo aspoň psychologa. Takový člověk, na kterého můžete všechno vyblít je fajn, který nedává řešení, ale jenom náhled Jo, ona z toho našeho "kamarádství" má kontakty na barefootový svět. A obecně networking. Prostě není to takové to, že já jí využívám na svoje problémy a neposlouchám jí, ona si na mě trénuje techniky a až to podnikání pořádně rozjede, tak to bude velký.

Life is good. Jako podnikání je mazec, ale v osobní rovině jsem momentálně velice spokojená :)

Andalusie - část 1.

Když jsme v 5 ráno vstávali, abychom stihli trajekt o sedmé do Helsinek, tak jsme si říkali, že to bude asi drsných 14 dní a že budeme rádi, pokud to neskončí rozvodem. Vážně jsme neměli žádná velká očekávání a vlastně jsme vůbec netušili, kamže to jedeme.

Cesta přístav-tramvaj-vlak-letiště proběhla v pořádku, před check-inem jsme měli dost času na nakrmení dětí, pak zvážit hlavní zavazadlo a projít si letištním peklíčkem. U bezpečnostní kontroly měly takové vtipné plotové ohrádky na zdrhavá batolata. Do jedné Stázka samozřejmě okamžitě vlezla a odmítala vylízt. Co bych za to dala, kdyby je měly před 2 lety. V letadle děti téměř okamžitě usnuly (teda po hodinovém čekáním na runway, když jsme teda konečně vzlítli - tyhle průtahy jsou pro naše děti největším testem jejich trpělivosti) a spaly dobré 2 hodiny. Normálně cesta Helsinki-Malága trvá 5 hodin, ale když má letadlo zpoždění, zvládne to i za 4. Před přistáním jsme začali s Véčkem diskutovat, zda to jsou hory nebo mraky. Vážení, pokud to nevíte, Andalusie je hornatá. My to nevěděli :-) Přistáli jsme a tam palmy. A vánek. A nebylo potřeba mít zimní kombinézu. Nálada nám najednou stoupla asi o tisíc procent. Jak strašný je listopad, prosinec a leden tady na severu, to si neumí běžný Čech moc představit. No a v ten moment jsme věděli, že to bude prostě dobrý a že si tuhle dovolenou užijem, i když máme dva malý prudiče s sebou.

Předodletová den před.+

Den po příletu.

Vlaková zastávka není označená tak, že by jí bylo extra snadné najít, ale úplně těžké to taky nebylo. Tam jsme pomohli jedné Britce koupit v automatu lístek na vlak, a vyrazili jsme. Dodneška nevíme, jestli Teodor měl platit za vlak nebo ne. U nádraží tatínek chtěl instalovat appku na taxíka, já mu řekla, ať neblbne, že si vezmem toho, co stojí u nádraží. Jak už jsem psala dřív, úplně to nevyšlo, chlapík netušil, kam má jet a stálo nás to 4 eura navíc.
Babička nás přivítala kuřetem s rýží, což bylo super po 13 hodinách cestování, ale našim dětem se teda s ochucenou rýží s cibulí moc nezavděčila, nám chutnala. Ubytovali jsme se a usnuli.

Další den jsme vyrazili do místního Bioparcu, což je takový hezčí název pro zoo. Vstup stál přes 20 éček pro 1 dospělého, což je prostě hodně, ale vyhozený peníze to rozhodně nebyly. Velikostně je te tak akorát pro děti, aby je nepřestala bavit - strávili jsme tam dobré tři hodiny.
Náš tatínek rozhodl, že si Uber objednáme z pod kopce (mám pocit, že navrhoval cosi o procházce k Zoo, která byla asi tak 2.5km vzdálená). Fajn. Cesta do Zoo vedla kolem babiččiny urbanizace, tehdy bylo rozhodnuto, že Uber objednáváme rovnou od Babičky.

Někteří jedinci ztratili nohy po pár metrech. Příště nebudu tatínkovi věřit, když mi bude říkat, že Tulu nebudem potřebovat

Bioparc

Bioparc

Tohle byla určitě procházka někam a že tam počkáme na uber :-) Mandarinky rostly na ulicích, prostě výborný.

Další den jsme se jeli vlakem podívat do sousedního městečka na motýly. Vstup zase kolem 20 éček na dospělého (plus 4x Uber), takže jako připravit peněženky, pokud chcete vidět něco jiného než moře a bazén. 

To je prosím motýl odpočívající na chodníčku, který byl málem zašlápnut španělským důchodcem.

Tady mohl člověk pozorovat, jak se postupně z kukly klubou motýli. To bylo vážně zajímavé

Prales

Děti měly hledat motýli, Téčko to celkem bavilo, Stázku vůbec.

"klokan" v motýláriu

nějaký plaz v motýláriu :-)

 Motylárium je na kopci a mají tam i krásnou vyhlídku. Žádnou fotku ale nemám. T

Selfie ve Fuengirole :)

Večer děti řádily na vybetonovaném hřišti.

 Jako spalo se nám dobře, protože takhle aktivní dny rozhodně v Estonsku nevedeme.

Následující den jsme se, i přes mé obavy, jestli to jako s tou aktivitou trochu nepřeháníme, vydali do SeaLife zase v nějakém tom městečku okolo. Vstupné bylo...hádejte :-D Ale tomu předcházela procházka. Náš tatínek mi tvrdil, že to je asi kilák (nezmínil, že vzdušnou čarou), takže když jsme dorazili do podmořského světa, děti byly hladové a unavené. Stázule se rozječela, když ona ječí, Teodor začne taky panikařit, takže ječeli oba a náš tatínek byl zpruzen, že za ty prachy slyší akorát řev svých ratolestí. Nakonec se děti uklidnily a nějak jsme to zvládli, ale neužili jsme si to.

Všimněte si té vylidněnosti.Všude akorát důchodci nejrůznější národností. Vážně jsem nečekala, že uvidíme tak strašně málo rodin s dětma.

Další den jsme si udělali piknik na místním hradě Solhail - děti nadšené, že má vlajku. Dodneška mi připomínají, že Solhail je hrad s vlajkou a Alhambra byl bez vlajky. Na hradě je nádvoří a ruiny, jako nic moc k vidění tam není, ale můžete se projít po hradbách, kochat výhledem...a hlavně! Neplatí se tam :)

Pokračování příště :) O stezce sebevrahů a hradě Alhambra.

U babičky: recenze

Minulý pátek v noci jsme se vrátili ze slunné Andalusie do zmrzlého, zasněženého Estonska. Řeknu vám jedno, we had time of our lives there. Náš tatínek byl naprosto unešen a skoro jsme i zvažovali koupit byt tam a ne tady :-D (ceny jsou srovnatelné). Ale o tom zase někdy příště, většina fotek je totiž u tatínka v telefonu a nějak se nemůžeme dostat k tomu, aby mi je přeposlal. Dneska bych chtěla zrecenzovat bydlení U babičky, u které jsme většinu času bydleli, která si dělá reklamu ve spoustě skupin, v nichž jsem taky a o níž si na webu nevygooglíte nic špatného. 

Nicméně naše zkušenost moc pozitivní není.

Ubytování - lokalita

Jedna rozmazaná z vlakové zastávky

K babičce se dostanete z letiště v Malaze vlakem (najít vlakovou stanici ale není zase tak úplně jednoduché) a potom z Fuengiroly taxíkem. Náš taxikář neměl tucha, kam že to má jet, takže cesta stála 12 eur (místo 8), což vedlo tatínka k nainstalování taxi appky Uber (taxify ani yandex ve Fuengirole nejsou) - Uber se stal naší MHD a vřele doporučuji :-) Babička bydlí v urbanizaci - asi tak 50 řadových domků uspořádaných do kruhu. Uvnitř okruhu je bazén, betonové hřiště a kousek trávníku. Je to daleko od nádraží a všech atrakcí, tedy k nízké ceně za ubytování se připočítává cena za Uber. MHD jezdí pod kopcem a jak funguje jsme se odmítli naučit, protože by to přidávalo na únavě Teodorovi, který to musel všechno odchodit (na poslední týden jsme mu koupili ty nejlevnější golfky a teda měli jsme to udělat hned po příletu - nechali jsme je babičce).

V létě, pokud se tam člověk jede čvachtat do bazénu, to asi tak moc nevadí, že bydlí daleko, ale pro nás, zimní návštěvníky, to byl trochu vopruz.

Foto z facebookové stránky U Babičky

K moři to je, opravdu, jak babička píše, sejít z kopečka, potom přejít přes mega nadchod přes dálnici, vyhnout se několika psím hovínkům, které majitélé neuklidili a jste na pláži. Ale! Moře se nezdálo být stejné brouzdaliště jako v Estonsku, kde jdete půl kilometru a vodu máte stále pod kolena. Prostě celkem rychle do hloubky, velké vlny a prý v létě moc teplé nebývá. (Takže bazén to jistí, ale ten je otevřen od půlky června do půlky září).

Ubytování - místo

Babička píše, že pokoje jsou malé a doopravdy tomu tak je. A vlastně celý ten domeček, teráska, všechno je malé a rozhodně bych neřekla, že to je pro dvě čtyřčlenné rodiny na dovolené, babičku a jejího dospělého syna. Náš pokoj vypadal přesně jako má babička na své facebookové stránce: postel a palanda (všimněte si, že horní patro palandy nemá žádnou zátarasu proti spadnutí - v našem případě tam nikdo nespal), místo stolku jsme tam měli komodu, ta ale nebyla prázdná, babička jí vybavila hračkami a knížkami. No, lepší kdyby byla prázdná a daly se tam dát věci. A pak tam byla ještě vestavěná skříň s tyčí s ramínky a jedna police. Jako úplně nebylo kam se vybalit. Ten pokoj měl maximálně 9m2.

Opět foto z její FB stránky

Velikost pokoje asi při letní dovolené příliš důležitá není, ovšem my byli u babičky v zimě, v 7 byla tma a nikde jinde se být nedalo, protože Ana seděla na gauči, háčkovala nebo byla na messengeru se zájemci o ubytování. Tedy, dalo se sednout za gauč k jídelnímu stolu, ale to bylo takové divné. No, chodili jsme spát brzy. Dalším problém byl rošt, většina lamel byla prasklých a některé chyběly (předpokládám, že do sezóny to opraví - babičce by se obecně hodil takový ten hodinový manžel). V noci byla opravdu zima, dostali jsme k dispozici 2 peřiny a 3 chlupaté deky (náš tatínek spal pod všemi třemi). Možná, kdybychom si řekli, tak by nám přidala, ale nějak jsme se neodvážili od ní něco chtít. Prý jsme přijeli v době studené vlny, takže i většinu našeho pobytu byla v domě neskutečná zima, babička má sice krb, ale spíš na okrasu než že by vyhřál místnost. Navíc babička žije ekonomicky, takže naše představa protopit kubík dřeva se úplně neslučovala s tou její. To mi připomíná, pokud tam pojedete v zimě, všude jsou dlaždičky, tedy fakt úplně strašně studená podlaha - to nám mohla říct, že děti budou potřebovat přezůvky. V hracím koutku, který je mimochodem fakt malý a pokud se koukala se synem na televizi, tak naprosto pro děti nepřístupný, měla dva ikea "montessori" koberečky, Stázka se samozřejmě válela po té studené zemi. Zajímavé, že když měla přijet druhá rodina s 16m dítětem, tak se v hracím koutku objevil kusový koberec mnohem větších rozměrů.

Kuchyň má babička pidi (asi jako my v našem bytě), neumím si představit, že tam 3 rodiny vaří. Babička navíc po vaření hned neumývala nádobí, což komplikovalo naše umývání nádobí hned po vaření. 

Když už mluvím o vaření, prvních 5 dní jsme si objednali stravu, snídani a večeři, za 30 euro na den pro nás všechny - babička umí vařit, vaří česká jídla, tedy to, co naše děti moc nemusí :-D Chutné to bylo, snad kromě sekané. Ale to co nám servírovala, mi přišlo takové nízkonákladové, omáčky, polívka...prostě se z toho najedla i ona a syn. Nemyslím to zle, ale prostě 30 eur je dost.

Praní - babička mi napsala, že pračku mají. Ovšem neřekla mi, že k ní nebudu mít přístup a bude nám prát její syn. Takový zvláštní pocit dávat svoje spoďáry cizímu chlapovi na vyprání. Nepralo se hned, což bylo na houby, protože když nám konečně vyprali, tak pršelo. A taky jsem musela prát v ruce, protože prostě spousta našeho oblečení vyžaduje zvláštní praní (to je to bio-eko-teroristický oblečení, co se nesmí prát na víc jak 30° a ždímat jen na malé otáčky). 

Babička 

Babička je podnikavá žena, která to v životě neměla jednoduché a prostě i teď, v důchodu, se musí protloukat životem. Prodává perníčky, ty byly doopravdy dobré (v rámci zaplacené stravy jsme si mohli brát), hlídá děti (včetně těch našich na jeden den, děti se k ní od toho dne nepřiblížily .-D) pronajímá pokoje u sebe v pronajatém domě, který jí stojí strašné peníze, aby prostě nějak přežila. Takže pokud tam pojedete, pomůžete jí udržet si ten dům (ač teda moc nechápu, proč odtama nechce, perníčky by mohla prodávat i v jiných, levnějších oblastech). A taky si myslím, že si trochu vymýšlí - na svojí FB stránce zveřejnila tuhle fotku: https://www.facebook.com/1364626620220430/photos/a.1364627436887015/2495602680456146/?type=3&theater - takhle to u ní vypadalo, když jsme se vrátili z třídenního pobytu v Granadě a žádné děti u ní nebyly. No, dobře, možná, že nějaké děti přišly na návštěvu a uklízely tam...ale moc tomu nevěřím. 

Babička je drsná, co děti neuklidí, to jim schová - na jednu stranu to chápu, na druhou stranu mi to přišlo možná až moc. Naše děti si s něčím hrály a pak je náš tatínek zavolal ven, samozřejmě že je nenapadlo to po sobě uklidit a další den to bylo schované. Teodor z toho měl tik, že furt Stázce připomínal, že to a to musí po sobě uklidit. No, nakonec si děti v hracím koutku nechtěly hrát a radši si hrály u nás v minipokoji s hračkami, co jsme si dovezli z Estonska. 

Další zajímavostí bylo, že na konci pobytu vyšlo najevo, že si nezapamatovala, že jsme přijeli z Estonska, to mě vážně překvapilo. Chápu, že to tam má jak na běžícím pásu, ale prostě to Estonsko je pro většinu lidí zapamatovatelné. 

A abych nezapomněla, v celém domě bylo fakt čisto! 

Jo a ještě jedna věc, pokud pojedete v sezóně, budete bydlet skoro určitě s další rodinou. Večer, dva dny před naším odletem přiletěla rodina s 16m dítětem, co bylo nachlazené a vstávalo fakt brzo - počítejte s tím, že stěny jsou tenké (v létě bude v domě zase hic) - já když slyšela kašel a uviděla tu nudli, tak jsem se fakt bála, že děti zase onemocní a pojedeme v tom rýmokašlovém peklíčku, které jsme začali v září a konečně se ho zbavili na konci prosince. Moje první věta k nim byla: "Dobrý den...držte se od nás, prosím, dál." Paní se omluvila a podle všeho se ten samý den odubytovali. Ups. Prosím vás, vážně nejezděte s nemocnými dětmi na dovolenou.

Předpoklám, pokud nejste kapitalisti, tak si s babičkou sednete a all will be only rainbows and unicorns :) 

Vstříc roku 2019

Víte, co mi dělá vážně radost? Že se každý rok mám na co těšit, že to si neříkám "hm, zase další rok do práce a zpátky a vlastně mě nic nečeká". Ono s dětma to vlastně nuda nemůže být, protože rostou, každý rok se/mě toho tolik naučí, tohle si myslím, že je super na tom mít děti. Navíc vnímat svět jejich očima, kdy každý den je vzrušující nehledě na to, jaké je počasí. Dneska jsme jeli piknikovat k moři, to čisté nadšení, že bude piknik, bylo prostě výborné. Piknik nakonec nebyl, protože začalo strašně pršet, ale ani to nezkazilo výlet z parkoviště k moři :) Stázka se teda zhroutila, protože se chtěla koupat a voda byla na to moc studená.

Náš tatínek se vybavil svařákem :-D

Takže co nás letos čeká?

Za pár dní možná odletíme do Španělska k "Babičce" - vygooglete si pobyt U babičky - je to taková jedna podnikavá Češka?, co pronajímá pokoje u sebe doma a hlavně má, dle recenzí, kopu hraček- ty jsou důvod proč jsme si nepronajali nějaký airbnb. V létě, když jsem totiž byla v létě s dětma v Berlíně (vlakem, jako zpětně se divím, že jsem do toho šla), tak děti neměly co v hotelovém pokoji dělat. Možná píšu proto, že děti jsou on and off nemocné někdy od konce června, co jsme se vrátily od české babičky. Ale protože se strašně těšíme, doufám, že se zadaří před sedmou ráno být v trajektu do Helsinek, odkud nám ve 2 odpoledne letí letadlo.

V březnu možná (děti můžou být nemocné - what a surprise) na týden poletíme do Londýna za kamarádkou, co se tam v lednu stěhuje. Jen tak z legrace jsem projížděla letenky a narazila jsem na super nabídku 7 eur za cestujícího za jednu cestu. No, nekupte to. Samozřejmě ubytování na týden tam stojí mnohonásobně víc a asi to chtělo trochu víc promyslet :-) A když obě cesty zvládneme ve zdraví a bez velkých hádek, na podzim se chystáme na jednu zaoceánskou cestu.

Cestování je fakt věc, na kterou se těším, děti se zdají být už dosti velké na to, aby se to s nima dalo dát v klidu a Teodor vypadá i, že mu to něco dá.

Čeká nás koupě většího bydlení. V listopadu jsme našli ideální dům, samozřejmě tím, že jsem bez oficiálního příjmu, tak bez šance získat hypotéku. Ale bylo to taková eye-opening zkušenost, zaměstnala jsem se a došlo nám, že 90m2 je pro nás naprosto dostačujících. Tak dlouho jsme hledali dům za městem až jsme se rozhodli si koupit byt v centru, někde v logisticky dobré lokalitě u parku. Protože člověk dojíždění stráví strašného času, naše děti si s oblibou hrají na dopravní zácpy a všechna cédéčka, co máme v autě, už znají zpaměti - jezdí se mnou do obchodu a prostě denně tu hoďku a půl v autě strávíme. Navíc chceme, aby to děti měly do školy a na kroužky kousek, abych nemusela být jejich osobním řidičem (ne, prostě Téčko si neumím představit v MHD, ale třeba za 2 roky to bude úplně jinak, že? Ten pokrok, co za tenhle rok udělal je naprosto neskutečný). Když zvolíme správnou lokalitu bytu, tak to budeme mít s tatínkem oba do práce 10 minut tramvají. 

Ten úplně nejvíc opečovávaný dům, co jsme za ty roky viděli.

Na jaře nás čeká obrovská dodávka bot, na kterou nemáme penize, ale to jsme neměli ani loni a ukázalo se, že oni se prostě vždycky nějak najdou. Teď je tedy velký rozdíl to, že musíme platit nájem v obchodě a můj plat (a daně, soc a zdravotní pojištění). Jestli to ale klapne, tak prostě konkurence nemá moc šanci. Chystáme se přidat i novou sekci "Outdoor kid", protože vnímám, že Estonsko má ten potenciál jít podobnou cestou jako ČR, co se lesních školek týče. Vysoko funkční oblečení tu má skoro každé dítě, takže jde lidi naučit kupovat láhve, ergonomické baťůžky a já nevím, co ještě. 

Barefootová akce v Helsinkách. Náš tatínek se nedostal na loď, protože neměl platný pas ani OP :D Ještě že se na to přišlo před cestou do Španělska

Hodně přemýšlíme o udržitelném životním stylu, o minimalismu, dětem jsem přestala více méně kupovat hračky, protože se ukazuje, že si vyhrají s tím, co mají a víc toho nepotřebují :-) Přemýšlím i o globálním oteplování a co já, jako jedinec a já, jako majitel firmy, můžu udělat. A vůbec to není hezký, když se člověk zamyslí, jak svět funguje. Vážně doporučuji některá videa na tedx talk, třeba o tom, že Afrika vlastně není vůbec chudá, o tom, jak naše mysl ovlivňuje realitu a obecně, o tom, jak funguje svět. Shame on us!

Vánoční dárek z etsy

V minulém roce jsem našla pár skvělých lidí a doufám, že i v tomhle roce se s nimi budu moct setkávat a budeme moci budovat přátelství. 

Děti v listopadu přestaly chodit do školky, protože jsme se skoro neviděli a strašně nám to nevyhovovalo. Nicméně se blíží sezóna jarních bot a děti se mnou v obchodě být nemůžou, protože jim davy lidí nedělají dobře. Chůvák je sice prima, ale chodí do školy a estonsky je taky nenaučí. Takže předpokládám, že zkusíme opět nějakou školku - ovšem tentokrát jen na půl dne - upravím si podle toho otvírací dobu, aby to fungovalo. Mám totiž pocit, že oba dva jsou připravení to půl dne zvládnout, v říjnu tam byly celé dny a to prostě pro ně nebylo. Uvidíme. Ale jako hodilo by se, kdyby to klaplo. 

A jako pozor! Po čtyřech letech utrpení si Teodor zamiloval sníh a bobování! A Stázule mručívá, že chce domů. 

Přeji vám, aby se vám v roce 2019 dařilo! Aby děti rostly, dělaly pokroky a užívali jste si ten čas spolu, protože za pár let už budou velké. A taky nám všem přeju zdraví, taková samozřejmá věc, ale když se o ní přijde, tak to stojí za starou bačkoru. 

2.5 a 4.5

Dětem bylo minulý týden 4.5 a 2.5 roku, a tentokrát jsem se rozhodla, že příspěvěk k tomuhle věkovému milníku nevyignoruju.
Tolik se toho za poslední půlrok změnilo! Ze Stázky je takový to tvrdohlavý 2.5 letý batole, všechnosi musí rozhodovat sama, mluví v souvětích a tedy umí své požadavky skvěle vyjadřovat. Teodorek mluví jen o chlup líp. Navíc poslední dva týdny začínají oba říkat "já" místo "ty" a začali mě oslovovat "mami", vypráví...prostě výborný. Kolikrát jsem pochybovala, jestli vůbec někdy Téčku to "já" naskočí bez jakékoli terapie, jestli to není bláhové věřit, že Montessori měla pravdu, že děti jsou jako houby a prostě jim to jednou naskočí. Teodorkovi taky naskočila fantazijní hra a vyprávění (a vymýšlení si), takový obrovský skok ve vývoji řeči, že z toho začal koktat. Když tak nad tím přemýšlím, tak poslední dny se to hodně zlepšilo. Oba dva začali zpívat, Stázka zní jako když tahá kočku za ocas a Téčko rapuje. Ale super, že si ty písničky pamatujou. Video nemám.

Děti v září začaly chodit do lesní školky. Je to první lesní školka v Tallinnu, začátky byly hodně chaotické, že jsem přemýšlela o změně, ale zdá se, že si to začíná sedat, děti tam chodí rády (tfuj, tfuj), zvykly si a to je pro mě nejdůležitější. První měsíc školka neměla žádnou místnost, takže 100% venku, od října mají pronajmutou místnost v sousedící restauraci - ta je teda příšerná, ale je tam přítmí, na spaní teda vyhovující. Kdyby tam měly trávit víc času než jídlo a spaní, tak bych to teda nedala. protože 250 eur +3.50 eur (zmiňuju to pro zajímavost, ne že bych se chtěla chlubit) na dítě je prostě hodně. Ale prostě vidět děti, jak radostně běží z auta do školky a když přijdu, jak si hrají, včetně Teodora, že běhá s ostatníma dětma a vymýšlí jim hry, všechna ta negativa vyvažuje. Učitelka je taky fajn, taková ta správná osobnost, s Teodorem si hraje, když ostatní spí (ano, to že děti nemusí spát, pokud se jim nechce, je pro mě taky důležité), myjou spolu nádobí, uklízí. Vnímám to jako velké plus, že spolu dělají i běžné práce a že Téčko je s někým jiným než se mnou. V létě jsme měli českou slečnu na hlídání, ta byla výborná,vyznavačka asi gothic stylu, dětí jí milovaly a já taky. Ona se totiž s dětma nebála jet někam MHD, vzít je do Zoo..

Zastřešená terasa, zázemí školky

Školka se ukázala jako drahý špás, všechno to vlněné oblečení, poskakování v zácpě... Nicméně mi umožňuje: učit se španělsky (náš tatínek se taky učí) a být v obchodě. Tento týden jsme otevřeli obchod v tý nejvíc pop čtvrti v Tallinnu a je to teda úspěch. Lidi nám (otevřeli jsme spolu s Liliputi Eesti) chodí blahopřát a říkají, že to je super, že máme obchod, ta podpora je prostě super.

Ve volném čase chodíme plavat, Stázka přišla na to jak udržet zadek nahoře a že když sebou mrská, tak to plave. Teodorek postává opodál a rozumbraduje. Důchodci z něj nemůžou. Někteří jsou teda až moc kritičtí, no jo no, život no. Chodíme krmit prase, co je v místním útulku, skáčou v kalužích, chodíme na hřiště, vyřizujem kdeco...

Jeden čas bylo děsně pop nosit každou botu jinou.

Je to úplně jiný styl života, asi mi úplně nevyhovuje, protože jsme pořád ve shonu, ale vím, že nejdýl na jaře se to změní (zaměstnáme si pomoc), ale na druhou stranu to je prostě zajímavá změna.