Na psychiatrii

Jak jste si už asi všimli, s blogem jsem skončila, můj život se odehrává jinde než na blogspotu, ale týdenní docházka na psychiatrii prostě za příspěvek stojí, obzvlášť jako zajímavost pro všechny, kdo si nějakou tou diagnostikou prošli v ČR.

Inu, po několikaměsíčním čekání nastal den D, kdy jsme měli jít k psychiatrovi, týden předem nám volali, aby nám řekli čas, ve který se máme dostavit a že Stázka s náma jít nemůže. OK, tak nějak se smiřuju s tím, že Estonsko je k sourozencům značně nepřátelské (A co s ní mám udělat? Dejte jí do školky. Aha). Samozřejmě jsme přišli pozdě, protože: 1) nepočítala jsem s ranní dopravou 2) zapomněla jsem, kam že to přesně máme jít, takže se nám povedlo najít správnou budovu až na potřetí. Na recepci na mě koukali trochu podezřele, proč se ukázalo hned poté, co mi strčili papíry na vyplnění - že souhlasím s pobytem. Přišla jsem jen s kabelkou. Ehm, jak dlouho si to jako představujou, že tu budem vegetit? Prej že neví, že to nedokážou říct. Jasně, podepíšu papír, že souhlasím se zavřením na psychiatrii na dobu neurčitou, zatímco mám doma druhé dítě a v hlavě mi blikají všelijaké scény z hororů. "Ona je doma sama?" Otázka na mou zmínku, že mám doma druhé dítě. "Ne, s tátou, ale rozhodně s ním odmítne být na dobu neznámou". Nakonec jsem papíry nepodepsala a přece se mi dostalo propustky do druhého patra, kde se to všechno mělo udát. Tam už na nás čekaly dvě psycholožky (celou dobu se mluvilo, že nás posílají k psychiatrovi), odehrálo se takové to kolečko otázek jako odkud jsem, proč nechodí do školky, proč se nechci nechat zavřít na psychiatrii...že i Stázku by mi dovolili s sebou vzít. Argumentovala jsem, že mi to měli říct dřív, že plánují nás pozorovat dnem i nocí, že mám doma práci (která by asi šla předelegovat na našeho tatínka, který měl zrovna ten týden dovolenou, ale to vědět nemusely) - že jsem ochotná docházet denně, ale na noc chci být doma, protože prostě chci spát. Nakonec se rozhodly, že nás asi dnem a nocí pozorovat nepotřebují a domluvily se nějaké schůzky a dopoledne.
Po tomhle seznamovacím kolečku, kdy už bylo jasné, že o diagnóze mají celkem jasno, se psycholožka pustila do práce s Téčkem - vzala červené a bílé kostky a zkoušela na Téčko, jestli bude stavět podle ní. Toho to nemohlo zajímat míń. Pak zkusila nějaké logické doplňovačky, puzzle a možná že ještě něco, ale on jí prostě ignoroval. Paní psycholožce podle mě chyběla taková ta schopnost dítě zaujmout, ona byla celkem mladá a podle mě bez vlastních dětí, protože kdyby je měla, tak by některé věci dělala asi jinak. Kdo ví. No nic, poslala nás si hrát do herny. Měli tam vláčky, se kterýma si hrál kluk, co měl od pohledu problém s agresivitou a mě bylo jasný, že tohle nedopadne dobře. Ale v prvním kole to sestry zvládaly ukočírovat. Pak nás poslali k muzikoterapeutce (nevím, jak se ta profese jmenuje česky), protože se jí zrovna uvolnila hodina - asi to neměli moc dobře naplánovaný nebo nevím, co s námi plánovali dělat, kdyby se jí ta hodina neuvolnila. Tam jsme zjistili, že Teodor miluje mačkání čudlíků a zjišťování, co se stane, když zmáčkne ten nebo onen. Hudba samotná ho moc nebrala.  Poté následovalo druhé kolo u vláčků, kdy Teodor schytal pár ran a mě bylo jasný, že podepsání papírů o pobytu tam by mě stálo spoustu zbytečné energie. Jeli jsme domů, Teodor byl na konci sil, hladov a já taky. Stázka to s tátou zvládla dobře, sousedka nám půjčila kočárek, takže madam spokojená, že v něm mohla sedět, jeli s tátou pro koláček a nechal jí koukat dlouho na Prasátko Pepinu. Mimochodem Prasátko Peppa je super, fakt se mi moc líbí.

V úterý jsme dorazili včas, zase menší drama u vláčků, ale nic zvláštního, pak ta evaluace hrou s psycholožkou, já z ní chvílema nemohla, jak to dělala blbě :-D Na Téčko tam čekala spousta hraček s čudlíkama, fakt by mě zajímalo, jestli je tam dali schválně po té muzikoterapii nebo ne. U hraní celkem spolupracoval, fantazijní hru projel na plný čáře (ještě že tak, celou dobu jsem z nich měla pocit, že si vymýšlím) a u testů kognitivních dovedností opět nespolupracoval. Pak ještě pohovor u logopedky, ta si všimla, že slintá - ale vlastně mi k tomu nic neřekla - kdybyste někdo něco věděl, tak dejte vědět, to slintání mě zaujalo. Logopedka se mu celkem líbila, takže spolupracoval...ovšem evaluovat ho nemohla, protože nemají společný jazyk. A to byl podle mě kámen úrazu celého tohohle procesu, protože prostě nemohly ohodnotit, jak vlastně divně mluví. Poté jsme toho už měli dost, myslela jsem, že pojedem domů a oni že ne, že máme přece ještě terapii hrou na kameru (asi nějaký eufemismus): prostě dali asi 20 kartiček s úkolama a my je měli provádět před kamerou. Ehm, možná kdyby to bylo zařazeno na začátku dne, tak by to mělo nějaký výsledek, ale takhle T. opět nespolupracoval, rozbrečel se, tak jsme odešli, nemělo to smysl. Ty úkoly byly divný a v nelogickym sledu: "Vemte dvě zvířátka a zahrajte nějakou scénu""Vemte si krém na ruce a vzájemně se namažte" "Vyprávějte dítěti o tom, když bylo malé".

Ve středu jsme si dali pauzu a jeli jsme prezentovat nosítka od Little Frogu - jestli máte malé mimi, tak jsou fakt super!

Ve čtvrtek měl být další pokus o rozpoznání úrovně Teodorových kognitivních dovedností. A protože mi bylo jasný, že ani tentokrát se nestane to, že by začal spolupracovat, vzala jsem s sebou Stázku, prostě síla sourozence. Psycholožka ze Stázky nemohla, protože ona s ní taaaak spolupracovala :) A chudák psycholožka nevěděla, jak se jí zbavit a taky jí vůbec nedocházelo, že když Stázka bude něco dělat, Teodor se časem přidá. No, nakonec z toho nic nebylo.

V pátek jsme byli všichni včetně tatínka pozváni na nějaké to závěrečné shrnutí - Teodor sice vykazuje pár autistických rysů, ale ne tolik, aby mu mohly přiklepnout nějakou diagnózu. A na to, aby se mu rozvinula fantazijní hra a sociální dovednosti doporučují, aby šel do školky. Náš tatínek jim v duchu tleskal a já teda ani náhodou. Nejsem spokojena, ne že potřebuju mít potvrzený, že je praštěnej, ale tak nějak jsem od toho očekávala, že by mi mohli poradit, jak s ním pracovat a místo toho se mi dostane rady, která je naprosto v rozporu s mým přesvědčením. Školka pro Teodora prostě není řešení, mám podobnýho bráchu a toho celou základku (a předpokládám že i ve školce) provázela šikana. Není to tak, že žijeme v bublině doma, ale naopak, máme několik nových kamarádek, takže se aktivně setkáváme, ale Teodora děti prostě nijak moc nezajímají. (Do školky vedle nás jsem je nakonec nezapsala, protože kolem druhých narozenin Stázku zaplavila nová vlna separační uzkosti, T. řekl, že nechce, tak jsem to nelámala přes koleno. Byla tu párkrát chůva, ale ta to vzdala, děti jí neromněly a ona jim, ale ona obecně moc nesouzněla s naším životním stylem). Prostě bych čekala, že se budou snažit najít řešení/pomoc přijatelnou pro obě strany.

Takže momentální plán je jít ke klinickému logopedovi v ČR, aby zhodnotil Téčkovu řeč, protože to mě fakt zajímá, protože pořád o sobě mluví jako "ty" a o mě jako "já" a ta obsahová stránka je tak strašně diametrálně odlišná od Stázčiný, s ní má člověk pocit, že si pokecá.

P.S. Nepište mi, prosím, "Tak vidíš, nakonec to nic nebylo.", protože podprahovým sdělením je, že jsem hysterka, co si to všechno vymyslela. A to teď momentálně slyšet nepotřebuji. Díky.

P.S.2 Přijde mi, že diagnostika je taky kulturně podmíněná, že tady spousta diagnoz snad ani neexistuje.