Jako kolovrátek

Teodor si našel skvělou zábavu, kterou praktikuje od rána do večera a mě už, mírně řečeno, začíná lízt na nervy - schovává zvířátka a nutí mě je hledat. S tím, že je schovává přede mnou a pak mi vyloženě kecá, kde jsou. A řehtá se tomu/mě. Jako třikrát to je vtipný, hodina je ještě únosná, ale celej den je fakt náročnej.

Včera Stázka výjimečně spala 2 hodiny v kuse, takže jsem měla možnost si schovku vychutnat naplno. Po hodině jsem mu říkala, jestli nechce dělat něco jinýho. Kejvnul a donesl králíka. Hádejte, kam ho schoval :-)
Ale zase díky tomuhle dvouhodinovému utrpení se naplnila jeho emoční nádrž a zbytek dne mě nechal dělat, co jsem potřebovala, pokud jsem to opravdu potřebovala.
Abych mu úplně nekřivdila, tak mi třeba dvakrát za den dá od schovky pokoj (na několikáté postěžování si, jestli nechce dělat něco jinýho, že už mě to neba) a dovolí mi si s ním stavět puzzle. Jinak tohle obří puzzle je super a potřebujem minimálně ještě jedno.

S kačenou a prasetem dneska spal.

Otázka do pléna: Jak dlouho ho ta schovka bude bavit? On si po pár dnech asi člověk zvykne, co?