Šla slepička na výlet

Tohle prostě musíte vidět! Teodor recituje básničky a ukazuje u toho! Před měsícem bych nevěřila, že se tohohle někdy dočkám. (Jo, já vím, že pro někoho, komu děti mluví v roce a půl a ve dvou odříkají celou pohádku to je dost slabý, ale pro nás to je velkej okamžik) Za poslední týden se jich naučil asi deset, pořád přidává a já nevěřím. Takže teď neustále čteme rýmovačky, což je fajn, protože to baví obě děti. A podle knižky Montessori Read and Write to je skvělá příprava na učení se čtení.

A taky k nám dorazilo období "já sám" - jsem si vždycky myslela, že jsem ho nějak u Teodora propásla a ono asi předtím neproběhlo. :) No, o tom, jak strašně moc děti rostou zase někdy jindy, ale je to neuvěřitelný, jak už jsou velcí a šikovní.

Takovej jeden dlouhej let

Zpátky do Estonska jsme měli odletět v 19:25 a přiletět v 0:20, tedy krásné 4 hodiny letu (v Estonsku je o hodinu víc). Pravda, s dětma, co běžně v 6 večer spí, to byl trochu punkovej nápad, ale říkala jsem si, že to nějak dáme, protože celodenní let do ČR nebyl taky žádná hitparáda.

Děti po cestě do Prahy usnuly přesně podle plánu, pak jim ještě můj táta koupil hranolky, tedy ideální startovní naladění. No, děti se po projití bezpečností kontrolou rozprchly na různý strany a děsně se tomu řehtaly. Já jsem se proměnila v ječící matku a oni v pěkný parchanty. Lidi se po nás otáčeli a já si říkala, jo, tohle bude stát za to. Naštěstí brzo potřebovali na záchod a vedle záchodu byla taková tichá, zapadlá herna. Moje záchrana. Jako fakt jo. Dveře těžký, takže "ftipný" zdrhači nemohli prudit a celkem pěkně si tam hráli. Původně jsme tam měli pobýt asi 10 minut, kdy jsem dětem opakovala, že až se nám na tabuli objeví brána, tam budem muset jako jeden muž pospíchat. Děti se jen potutleně usmívaly a já jim připomenula, že se nebojím některé své výhružky splnit (třeba že Stáz půjde do nosítka).

Ovšem místo brány se objevilo zpoždění. A ne pár minut, ale 2 hodiny. To už jsem se v duchu křižovala, protože to znamenalo je další 2 hodiny v tom koutku zabavit, ale hlavně! co bude s návazným spojem. Na check-inu nic nevěděli a všem to bylo dost jedno. Jasně, dospělák dokáže další 2 hodiny spánku obětovat, ale pro mě to znamenalo celkem jistou tragédii.

Vopičákům se děsně líbilo bejt v postýlce (úplně slyším mámu, že maj trauma, že v ní jako mimina nespaly), Stázka dělala "mimi ají" a ještě si u toho chrastila nalezených chrastítkem :-)

Ty dvě hodiny čekání utekly celkem fajně, nalodění do letadla taky, a pak to začlo. Stáz chtěla sedět sama a ne mě na klíně. Vzhledem k přetažení celkem hlasitě dávala najevo svůj protest. Nakonec se ukojila ke spánku a pak se stala tragédie č. 1 - letuška podala Teodorovi plnej kelímek džusu (asi nemá děti) a on ho na sebe vylil. Chudák z toho by tak v šoku, že jen vyděšeně koukal. Nebyl schopen řevu, odpovědí, prostě ničeho. Tady je ta správná chvíle zmínit, že s dětmi cestuju nalehko, abych měla na ně volný ruce, záda... to znamenalo, že Téčko nemá co na sebe - na letadlo do Tallinnu se musí venkem. Odložila jsem Stáz na vedlejší sedadla (kupodivu se neprobudila) a začala řešit T. - nakonec řekl, že mu ty kalhoty mám sundat, tak jsem ho zabalila do erární deky a on na chvíli usnul. Za ty dvě hodiny jsme proletěli jsme několika turbulencema, T. to nesl statečně, ač měl (spolu se mnou) smrt v očích. Během cesty jsem se dozvěděla, že ta samá posádka má být i v letadle z Helsinek do Tallinnu, tedy naděje, že nám to letadlo neuletí.

Když jsme přistáli v Helsinkách a letadlo nezaparkovalo u takovýho toho chobotu a já viděla venku ten sníh, tak jsem si říkala, chudák Teodor, bez kalhot má jít do tohohle počasí. Stázka byla totálně vyřížená a uječená, Teodor musel chodit v sukni z deky...Posádka nás instruovala, že se máme hlásit u informací 2A, jenže spolu s pár dalšíma jsme viděli "final call" pro let do Tallinnu, tak jsme se tam vypravili přes celé letiště. Prostě by to bylo super, kdybychom do něj mohli nastoupit. Letadlo odletělo a my museli zase zpátky. U infa chaos, já už na pokraji sil (byla jsem na nohou už 20 hodin, včetně odřízení po D1 do Prahy), kdyby nebylo jedný Estonky, co aktivně běhala (se dvěma malinkatejma ospalejma vopičkama to fakt nešlo) a ptala se, tak jsme se do hotelu nedostali. Nakonec se nám povedlo chytit poslední autobus do města (3 lidi a každej nám tvrdil, že odjíždí odjinud) a díky několika spolucestujícím jsme věděli kde vystoupit. Jo, na letišti jsem se ptala, jestli můžu dostat kufr, ženská odpověděla, že ho nepotřebuju. Tak jsem ukázala na polonahýho Teodora a sarkasticky poznamena "Yeah, he doesn't have pants. We definitely do not need our luggage", kufr jsme nedostali, protože by nám prej ujel autobus, což byla pravda.

Hotel, vážení, byl 30 minut cesty autobusem. Z toho jsem šla do kolen. Jako fakt nemaj hotel vedle letiště??? Ve 2 v noci jsem nesla v centru Helsinek jedno dítě na zádech, druhý zabalený do deky vepředu, v rukou zavazadlo (to jsem pak dala spolucestujícím na nošení) a nadávala jsem u toho jako špaček. Hotel pěknej, to jo, ale nebyl tam nočník ani stupínek k záchodu, nebyl tam dostatek dek, aby se ze dvou udělaly zábrany po stranách a ještě jsme se měli čím přikrýt. Ale zato tam byla spousta vypínačů. Když jsme zjistili, jak je zaktivovat, tak to Teodorka zabavilo na pěkně dlouho. Nakonec usnuli a já se vyloženě "těšila" na další den, protože jsme měli "boarding" v 11:20, tedy bylo jasný, že děti budou nevyspalý.
Ráno jsme s velkou radostí zjistili, že děti umí být neprobuditelné :-) a že Téčku uschly kalhoty a ten fialovej flek vlastně nebyl ani tak moc vidět. A že nám snad i vyjdou plíny, i když Stáz byla stále ve stávkovacím módu.
Ač mi tvrdili, že snídat nebudou, tak si nakonec dali buchtu, párek a masovou kuličku. Byl tam i celkem pěknej hrací koutek, takže jsem měla šanci se pořádně najíst, nasbírat energii na následující hodiny.

Cestu na letiště jsem měla pěkně naplánovanou a vyšla prostě skvěle, ani jsme nemuseli dlouho čekat. Ovšem v letadle nastal už tradiční problém, madam chtěla sedět sama a ne mě na klíně. V kombinaci s přetažením to znamenalo neskutečnej záchvat vzteku, kdy mi letuška řekla, že dokud se neuklidní, tak nemůžem odletět (madam se umí vyvlíknout totiž z pásu). Na to jsem jí s ledovým klidem odvětila, že mě 15 minut nemůže rozhodit a že klidně můžem čekat. Takovou odpověď nečekala a navrhla mi, abych jí dala nějakou hračku. Jasně, dítě svíjící se ve vzteku určitě přestane, když jí před obličejem začnu mávat s panenkou nebo vláčkem. Přiznávám, že jsem neměla nejmenší tušení, jak jí zklidnit, spolucestujícím jsme lezli na nervy (ti před námi na nás nadávali estonsky a vůbec nevěděli, že jim rozumím), jeden Slovák pak za mnou přišel, že mi pomůže při výstupu, že má taky doma malý děti. Jo, takhle se to dělá, dámy a pánové. Matka se řvoucím dítětem se neodsuzuje, ale nabídne se jí pomoc.

Stázka usnula v momentě nasednutí do taxíku, ale dlouhý spánek jí nebyl dopřán, takže další řev. V Estonsku je zamrzlo, sníh a tma :-) Doma se vrhla na svoje hračky a já viděla, jak moc za ty 3 týdny zase vyrostla (třeba umí třídit podle barev), Teodor vlastně taky.

Na jaře jedem do Česka pravděpodobně sami autem, takže stay tuned for next stories :-)

Albi tužka a puntík

Asi ani jedno není třeba představovat, oba produkty mají silnou marketingovou kampaň na sociálních sítí. Kouzelné čtení máme od jara, kdy jí máma na můj popud koupila Teodorovi ke třetím narozeninám. Tehdy ho vůbec nezaujalo, máma nadávala jako špaček a já přemýšlela, že jí prodám. O půl roku později, Teodor začíná projevovat zájem (nechali jsme jí tady a i tady zůstane), takže dobrá příležitost k napsání recenze. Puntík jsem zahlédla v trafice, když jsme se jeli projet vlakem do Havl. Brodu a zpátky a řekla jsem si, že ho koupím, abych se ujistila ve svém názoru na něj.

PUNTÍK
Překvapilo by, kdyby Puntík zaujal. Překvapení se nekonalo.
Objektivní výtky:

• Není tam jediná holčičí hrdinka (kromě maminky pandy Švandy) a pár bruslících myší v růžové (všechny ženské postavy měly na sobě něco růžového).
• Vzhledem k propagaci kulturní korektnosti bych očekávala alespoň jednoho "nebílého" zástupce.

Jasný, je mi to naprosto jasný, že tohle je většinové populaci úplně jedno. Ale mě to vadí, protože tyhle podprahové zprávy na nás mají vliv. A já chci, aby Stázka věděla, že bejt holka neznamená, že v časopise nenajde ani jednu hrdinku, se kterou by se mohla ztotožnit a že i jako holka může nosit jinou barvu než růžovou. A že je normální, že lidi jsou různí.

• Skoro nulová informační hodnota - krom o stromech v zimě a stopy ptáků (jdi ven a hledej stopy - jako co to je? v časopise jsou tři stopy a co když dítě najde jiné? Chybí mi tam prostě konec - Půjč si z knihovny knížku o stopách nebo Jdi ven a podívej se, kolik různých stop najdeš. Jdi ven a hledej stopy. Zkus hádat, čí jsou. Pak se podívej do knížky/na internet - chápete, jak to myslím?) tam nic jiného nebylo.

Subjektivní výtky:

• Stránka "Najdi nesmysly" ve mě vyvolala frustraci "Co je na tom obrázku vůbec správně?" Tady jsem teda hodně ovlivněná tím, že Teodorovi to nepřišlo vůbec vtipný a furt se mě ptal, proč má auto nohy a proč chobotnice má brusle...

• Tvoření taky nezaujalo, ale to je daný tím, že já na tyhle pre-made věci moc nejsem. A taky by to Teodor sám nevystřihl, ale třeba na jaře to zkusíme.

Co se mi líbilo

• Příběhy jsou mile krátké, natolik, že Teodor udrží pozornost, ale vzhledem k tomu, že jsou hooodně pohádkové, tak jsem musela odpovídat na milion "proč" (proč má žirafa čepici? Proč myš spí v posteli?)
• Ilustrace jsou taky pěkně dětské.

KOUZELNÉ ČTENÍ

Teodora zaujal Svět zvířat a trochu i Hravé učení. Teodora nejvíc baví asi testy ve Světě zvířat, protože většinu zná, aniž by ho to tužka naučila. Stázce se líbí Hravé učení, zvuky mimi (jednou brečí u doktora a jednou se směje v kočárku), kontroluje, kdo má čepici a oboum se jim líbí, že tužka zpívá. Teodor před pár dny dokonce začal s tužkou recitovat písničku. To mi teda spadla čelist. Ovšem jednou to asi stačilo, protože už to nikdy nezopakoval. Prostě ukázal, že slova zná a tím to pro něj skončilo. 

Vlastně nevím, co si o tužce myslet, jestli jako yay nebo nay - u babičky je super, dokonce mě Teodor dokáže třeba na 5 minut přestat pronásledovat, když s ní pracuje. Ale domů bych jí asi nechtěla. Na druhou stranu je to studnice informací, které nemusím předávat já :-) Těch knížek máme víc a ta slovní zásoba, která je v těch 5 knížkách obsažená je super. Tím, že nemáme přístup do české knihovny, tak to je doopravdy přínosné zhutnění x knížek do jedné. 

Určitě si nemyslím, že to je věc, kterou člověk prostě musí mít, nemusí. Děti ty znalosti dokážou získat i z knížek, navíc jak rychle děti dokáží informce vstřebat, tak je i stejně rychle umí zapomenout. Ale je to příjemné rozptýlení, a pokud máte malého ocáska a tenhle kus mluvícího plastu vám dokáže zajistit 10 minut bez dítěte a jeho otázek, tak koupě za to stojí. 

Do Estonska jí tedy možná vezmu, aby děti zabavila v letadle a pak v autě až sem pojedem na jaře, ale plánuji jí v mezičase schovat. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží...ty chvíle, kdy ode mě nikdo nic nechce, mi jsou totiž strašně příjemné. 

Jak si zajistit dlouhý a šťastný život

Dneska jsem na Facebooku zahlédla tohle video a myslím, že takhle při začátku roku, kdy si lidé dávají různá předsevzedí je fajn se na něj podívat a připomenout si, co tak nějak víme, ale zaneprázdněnosti všedních dní na to zapomínáme.
https://www.facebook.com/TED/videos/10159755871310652/

V tom videu ten chlapík mluví o studii, která probíhá už 75 let a kdy se mapuje život několika desítek lidí - začínalo se někdy po druhé světové válce, teď už jsou mnozí mrtví, tak se mapují jejich rodiny, celkem slušný vzorek pro vyvozování závěrů. Z té studie vyvodili, že lidé, kteří mají dobré aktivní vztahy s rodinou žijí déle, jsou podstatně zdravější a šťastnější. Ve videu to je postaveno v kontrastu s touhou mladých dosáhnout v životě bohatství a slávy, protože tyhle dvě věci, "překvapivě", člověk spokojenost nezajistí.

A tak si to beru jako předsevzetí do dalšího roku, nenechat se pohltit prací, touhou po bohatství (protože co si budem nalhávat, mít peníze je fajn), ale snažit se budovat vztahy s rodinou (všimli jste si, jak často lítáme do čr?) a hlavně se ukotvit v komunitě, protože bejt sám na všechno stojí za starou bačkoru. U toho videa jsem mimo jiné vzpomínala na tu partičku sedmdesátníků, se kterou jsem se kamarádila v Norsku a říkala jsem si, jo, takhle chci trávit stáří taky. Oni toho podnikali tolik a vypadali tak spokojeně (i když už je trápily zdravotní problémy), ne jako ti důchodci, co jsem znala od nás z vesnice nebo MHD. Neříkám, že všichni čeští (a estonští) důchodci znají jen výlety do kauflandu a televizi, ale prostě hodně to tak má. Hodně důchodců a potažmo i těch, kterým vyrostly děti, je vlastně strašně samo. Ono najít kamarády, kteří si udělají čas na setkávání se, není jen tak. Lidi jsou neskutečně líní a zaneprázdnění. Ale to už se dostávám někam jinam.

Prostě vás chci povzbudit k tomu si udělat čas a trávit ho s dětmi (protože ti vám ve stáří můžou dělat společnost), partnerem a aktivně se snažit vybudovat si síť přátel, čímž si zajistíte dlouhý a šťastný život :-)

P.S. Všimla jsem si, že na emailu mám víc komentářů k příspěvku "2017", ale tady na bloggeru nejsou. Tak vám chci říct, že děkuju a že jsem je nevymazala, někde se musela stát chyba.