Obyčejné radosti

Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla zvýšit frekvenci návštěv u rodičů, je to, že žijí na vesnici a že mají zvířátka a velkou zahradu. Co je pro malé děti lepší než trávit dny s milujícími prarodiči (a strejdou - ten je hlavně ze Stázky úplně poprděnej) a venku (více či méně) smysluplnou činností, že?


Takže každé ráno po probuzení si s Téčkem dáme jogurt a jdeme pustit slepice, kačeny a nakrmit králíčka. Stázku buď berem s sebou nebo jí necháváme někomu doma (poslední dny to prořve, takže jsme nuceni ji brát s sebou). Ač mě vstávání před šestou místního času ničí, tak ta procházka v mrazivém ránu je příjemná. Teodor tuhle povinnost bere strašně zodpovědně a je vidět, jak moc by se mu líbilo, kdyby děda měl těch králíků aspoň dvacet. A hejno kačen (maj dvě) k tomu. Kdyby ještě měl husy, to by teprv bylo radosti :)

Pak většinou chodil s babi na nákup, babi to občas vzala ke kamarádce, ale no co už, že. Ta cesta na nákup tu je taky úplně jiná než ve městě, cestou totiž potkáme x psů, několik babek na něj promluví (s barefůtovou kamarádkou jsme se včera shodly, že Estonsko je vůči dětem děsně nepřátelská země)...v obchodě je nakoupeno raz dva, no, naše nákupy ve městě jsou taky raz-dva, na velké nákupy máme tatínka.

Před pár dny máma přišla s bezva nápadem, pouštět papírové lodičky. Mě bylo hned jasný, že se bude hroutit až se ta lodička potopí a taky že jo. Plán B bylo najít plastovou lodičku, ale T. byl kreativnější a vylovil u strejdy v šuplíku plastovou kačenu.

Babi čekala v místě, kde potok zpomaluje s hráběma. Postupně času si lovení kačeny vyzkoušeli všichni členové rodiny. Teodor za ty dva/tři dny naběhal kilometry a zabavil se tím fakt na dlouho.

Máma mi dovolila dát svojí fotku na blog.

Stáz je chytrá holčička a ví, že kdyby do potoka šla po hlavě, tak že by tam mohla spadnout. Snažila se tam tedy vlízt pozadu :-D Ona prostě ví, jak toho bráchu iritovat. Když se nesnažila se vykoupat, tak ochutnávala hlínu a trávu. Ona prostě ví, jak tu babi přivádět k šílenství. 

Kromě pouštění kačeny po potoce jsme se taky snažili pomoct dědovi sbíráním ořezaných větví. 

Jako neděláme toho tady moc, hodně se i nudíme, a to babi má nakoupený celkem pěkný hračky. Nicméně vidím, že čím dýl tu jsme, tím víc se tu ty děti umí zabavit. Hodně tu teď přemýšlím, jak to vesnické prostředí přenýst do k nám do tallinského bytu - místo králíčka může krmit psa, zahrádku se pokusíme udělat na balkoně, prudce tekoucí potok asi nenajdem...A jak obecně přežít jaro a léto s co nejmenší nudou doma.

Poznámky pod čarou:

Fotím tu fakt málo, protože jsem si okusila na vlastní kůži, jakej vopruz to je, když něco děláte a někdo na vás míří objektivem a cvaká a cvaká. 

Albi tužka se vůbec nechytla, možná, že až bude starší, teď ho to nebaví poslouchat. Co mě ale překvapilo, že jedno CD s písničkama a říkankama, co jsem mu tu koupila, ho celkem baví. 

Mám hafánka, hafíka. On mi venku utíká. je nejoblíbenější z celýho CD :-D