Miiimiii

Jedna z těch milých vzpomínek na moje dětství jsou panenky, jak jsme si s bráchou hráli na mámu a tátu, jak jsem si s barbínama přehrávala nejrůznější životní situace, jak mi táta z krabice vyrobil pro ně bejvák a máma koupila pravou Barbie kuchyňku v době, kdy už jsem si "měla" s panenkama přestávat hrát (ale mě to drželo ještě hodně dlouho potom), jak mi babička upletla na mimi světr s teplákama, nevzpomínám si, že by upletla panenkám ještě někdy něco jiného, ale tu soupravu si pamatuju dodneška, jak si u nás byla sousedka (asi tak o 5 let starší) byla hrát a chtěla vzít mě a mimi na procházku, ale vůbec neřešila, že je mimi potřeba oblíknout, taky si pamatuju ten super modrý kočárek, co houpal a táta mu udělal dole košík z drátů (kočárek jsme před pár lety darovali holčičce z psychiatrické léčebný - nelituju toho, protože holčičce udělal radost a já obecně nemám k věcem takový sentimentální vztah. Vlastně mi vůbec nevadí, že mám možnost Stázce vybrat nový, takový, který bude podle mých/jejích představ. Ale přiznám se, že když jsem podobný viděla za výlohou v jednom obchodě, tak jsem se šla zeptat, kolik stojí - nebyl na prodej).

A protože promítáme vlastní dětství do našeho rodičování, tak strašně moc chci, aby naše děti měly podobně hezký vzpomínky na to, jak se staraly o vlastní panenky. Teodora panenky úplně minuly a obecně začíná s hrou na něco až teď, zato Stázka si s nima hraje tak od roka. A teď, v roce a půl, to dovádí k dokonalosti, dělá s nima to, co s nima dělám já, prdí jim na břícho, dělá jim na nohy "ťap ťap", mává, krmí je, oba jim vaří čajíček (ten nepije ani jeden, ale asi proto, že ho pije máma), dávají je čůrat, kakat, Stázka jim oblíká čepičku a obecně mě diriguje, co jim mám oblíknout, Teodor před odchodem ven prudí, že "Mimi nemá ponožky. Mimi bude zima. Proč nemá mimi ponožky?" Takže oblíkám dvě děti a dvě panenky, většinou teda naštěstí jen jednu.

Stázule většinou panenku po cestě někde zmaže a Teodor pak vyšiluje "Mimi má špinavou čepičku." Stázka se hned přidá a pak musíme jít domů, protože je mám chuť zadupat do země. "Proč má mimi špinavou čepičku?" "Vypereme čepičku" "Mimi má špinavou čepičku." "Proč má mimi špinavou čepičku?" Uuuaaaaa

Žena v domácnosti :-) Jeden čas jí to nošení v tandemu hodně bralo, teď už radši strká panáčky za triko, když je náhodou oblečená.

A jaký panenky doma máme? Máme dvě 28cm od Antonio Juan a jednu 48cm od Götz, pak ještě máme pár látkových, ale ty jsou uklizený.

Ten "nas*aný chlapeček vlevo je celovinylová panenka včetně pohlaví, koupen na základě čtení příliš mnoha diskuzí v monte skupinách, že děti potřebují realistické panenky. Nepotřebují. Ta uprostřed je Petit Gora, strojek je vyndaný, děti ho před pár dny našly a nás tu obšťastňovalo "ma-ma, pa-pa, ha-ha-ha" a napravo je Götz.
Kvalita Antonio Juan je tristní. Na panenkov.eu je vychvalovali a hanili Götz, jako jo, Götz má takovou mrtvolnou barvu a strnulý výraz, zrovna tahle má i divný proporce, ale to je na úkor toho, že sedí bez opory. K čemu mám u Antonia Juan výhrady: nezačištěné okraje oblečení -takže se to prostě páře, kolikrát švy ani nemají zakončení (nevím, jak se tomu říká, ale prostě se hned začnou párat), ten klučík měl dokonce oblečení ne sešitý, ale na jednom místě slepený. Když Stázka byla menší, tak si s ním hodně hrála a samozřejmě ho olizovala a teď jeho hlava vypadá takhle. Určitě to bylo děsně zdravý :(

Holčička je panenka s měkkým tělíčkem, páře se jí lem u těla, co drží hlavu. Vypadly jí řasy. Teodor si to z nějakýho důvodu pořád pamatuje a nezapomene se mě párkrát za den zeptat "Proč nemá mimi řasy"?

A protože nejsem troškař a protože oblíkání mimi bylo oblíbenou zábavou, když jsem sama byla dítě, nechala jsem těm malým panenkám ušít na Fleru celou garderobu. Nelituju ani koruny. Obě děti to milujou se v tom oblečení přehrabovat a mě to vlastně taky baví ty panenky oblíkat, protože narozdíl od těch živých dětí, nezdrhaj :-) Ještě jim (panenkám) chci nechat uplíst ponožky, rukavice a svetr (a až se jednou Teodor zeptá "Proč nemá mimi rukavice?", tak mu odpovím "Ale má, koukej" :-p

Vážně ale, na Fleru kus vyšel na něco kolem stovky, od Antonio Juana stojí komplet kolem 10 eur, takže to vychází na přibližně stejnou cenu za kus, ale ta kvalita je úplně někde jinde! A ještě navíc jsem tím podpořila českou maminku a ne řetěz výrobce-distributor-prodejce, v němž ta výrobní síla z ceny viděla tak 50 centů.

Jak se jede 1600 km autem se dvěma malýma dětma

Blbě, neskutečně blbě. A to děti byly statečné a začaly fakt prudit až někde v Litvě, předtím to snášely relativně dobře.

Několik zásadních chyb:

1. Krutě jsem podcenila přípravu - neměla jsem pro děti fakt žádnou zábavu do auta, tak nějak jsem si myslela, že jim bude stačit koukat z okýnka a poslouchat audioknihy. Úplně to nestačilo a svačinky jim po nějaké době lezly už i ušima.
2. Časový press - vyrazili jsme v pondělí dopoledne, tátovi letělo letadlo ve čtvrtek ráno.
3. Nákup v bratislavské IKEA, který jsem uskutečnila pár dní před odjezdem, dost zamával s volným prostorem v autě. (na Slovensku maj euro, jako kolikrát teď radši objednávám ze Slovenska než z ČR právě kvůli měně)

Celé tohle dobrodružství začalo 30.5. po cestě z letiště k našim domů, kdy jsem mámě s ledovým klidem oznámila, že to pojedu do Estonska sama s dětma. Ta se zhrozila, že to nedám (na truc bych to fakt dala) a že pojede se mnou. Úplně jsem jí viděla, jak se jí chce se mnou strávit dva dny v autě, když si myslí, že jsem příšernej řidič (což zase tak není nepravda) a vlastně jí lezu na nervy asi tak moc jako ona mě. Takže jsem jí s radostí nabídla, že může jet se mnou. Ono jako pár rukou navíc se se dvěma malýma dětma vždycky hodí ((v tý době ještě Stáz dělala to, že po vyndání z autosedačky se prostě rozeběhla) + protisměrná autosedačka je sice bezpečnější, ale neskutečně nepraktická (a tom se taky možná někdy rozepíšu)) a navíc mi bylo jasný, že se z toho nějak vykroutí. A fakt jo. Tím, že jsem nebyla proti, jsem jí vzala vítr z plachet a ona musela vymyslet, jak to udělat, abych nejela sama a zároveň, aby bylo po jejím a prostě se mnou někdo jel. Nakonec do toho uvrtala tátu, který neměl nejmenší chuť tady s náma strávit pár dní, takže si zabookoval letenku tak, že ta celá cesta zpátky do Estonska se musela odehrát během 3 dní, moje původní představa (než se do ní vetřela máma) byla, že to s nima klidně pojedu tejden, beztak jsme neměli kam spěchat.

V pondělí v den odjezdu se nám kolem 10. ráno povedlo naskládat všechno do auta a vyrazili jsme. Díky uzavírkám a obědu v Hradci Králové (tím jsme započali řízkovou stravu) jsme za 5 hodin ujeli asi 170km. K polským hranicím nám to trvalo asi 7 hodin, za tuhle dobu jsme podle Google Mapsa už měli být ve Varšavě. Jako fakt jsem nevěřila, že to za ty 3 dny dojedem. Naštěstí po několika dalších hodinách v řadě za kamionama jsme dojeli k dálnici a tam to teda frčelo. Pokus o to, aby řídil táta se nezdařil, protože táta jel 90kmh (po dálnici!) a Teodor řval, že mám řídit já. Čímž padl plán, že já pojedu přes den a táta v noci, takže jsme za Varšavou našli motel a přespali tam. Stáz kupodivu další den opět s radostí nasedla do auta, čímž mě fakt překvapila.

Motelová párková snídaně

Ten druhý den cesty byl značně náročnější, nebavilo nás to už nikoho. Zajímavý bylo, že Teodor, který se o auta už dobu nezajímá, najednou chtěl, abych mu kreslila náklaďáky :-)) Jeli jsme v tempu 2 hodiny jízdy, 1 hodina přestávky, prostě to utíkalo děsně pomalu.

Malé radosti na odpočívadle.

Malé radosti někde v Polsku

Sváča

Když se tak na ty fotky koukám, tak Stáz byla před těma 2 měsíci o tolik menší než je teď. 

Vzpomínám si, že když jsme přejížděli hranice (už nevím, se kterým státem), tak zrovna děti po děsnym pruzení usnuly a celník nás chtěl zastavit. Hodila jsem na něj tak otrávenej a vyděšenej výraz, že si to rozmyslel a ukázal, ať jedem dál.

Taky si pamatuju, že když jsme přijeli do Estonska, tak první, co se stalo, když jsem vylezla z auta, bylo, že mě štípl komár. Jedna z věcí, která u našich fakt není, jsou komáři. A ono teda asi obecně jich je v ČR oproti Estonsku málo. 

Teodor se přejedl natolik řízků, že je několik dalších týdnů nechtěl vidět.

Do Tallinnu jsme přijeli asi ve 2 v noci, já fakt na pokraji sil, měli jsme někde přespat, jenže jsem si říkala, že když už děti usnuly, že je další den nechci trápit bdící (a sebe taky ne) v autě. U nás v bytě samozřejmě příšernej bordel, protože tatínek opět v době naší nepřítomnosti rekonstruoval a změnil uspořádání bytu, což byla teda pro Teodora konečná. Oba dva ječeli ještě dobrou hodinu. 

Z cesty jsme se vzpamatovávali dobrých 14 dní, fakt to byl záhul pro všechny, Stázka se po cestě osypala, Teodor taky, Stáz už to zmizelo, Teodor s tím bojuje furt. Náročný i v tom smyslu, že Stáz je zvyklá se pořád nosit, kojit a takhle byla ode mně separovaná 2 celé dny a pro Teodora taky, že neměl tu volnost pohybu. Vyloženě se těším až to pojedem příští léto zas :-) (tentokrát se na to líp připravím a se Stáz už to bude taky jiný, protože už nebude takový to batole, co furt potřebuje někde lízt)

To je jen ilustrace k tomu, že příští léto "určitě" nebude batole, co furt potřebuje lízt.

Jak jsme nekoupili dům

To vám bylo tak...jednoho srpnového týdne nám přišlo několik balíků bot, polovina zákazníků si je chtěla vyzkoušet a na nás dolehlo to, že byt má 50m2. A zrovna v tu dobu jsem byla na návštěvě u nové kamarádky, bylo to děsně fajn a ona zmínila, že naproti nim někdo prodává půlku baráku. No a protože zahrada by byla super a ten dům navíc je podsklepený, takže prostor pro obchod, tak jsme tam zavolali. Úplně jsem to viděla, jak se naše děti navštěvují a jak je aspoň půl dne neuvidím :-) Dům měl ovšem necelých 80m2, chtěli za něj trochu pod 180 tisíc eur a do sklepa se chodilo po děsně strmých schodech, tedy pro dětské zákazníky naprosto nevhodné. Prohlídka probíhala ve 4 odpoledne, takže si umíte představit, jak příjemný byl prudič, co přes poledne nespí. Jediný, co nás nás aspoň trochu zachraňovalo byla přítomnost akvárka (Téčko teď miluje ryby), u kterého dobu stál a nás nechal chodit okolo. Z návštěvy jsem si odnesla to, že ty starý baráky měly spoustu uložného prosteru a že některá prostorová řešení byla prostě mnohem praktičtější než ty dnešní novostavby, kde je 50m2 přízemí jako čtverec bez jakéhokoli vnitřního členění. Dům by nám velikostně vyhovoval na dalších, řekněme, 10 let, ale za ty prachy už by to chtělo, aby byl zrekonstruovaný. Bydlet by se tam dalo, to ne že ne, ale prostě by nás bourání neminulo a rekonstrukce našeho bytu nás vyléčila z jakýchkoli snah o vlastní seberealizaci se na tomto poli.

Další týden jsme se vydali na prohlídku ještě jednoho domu, super cena, blízko školy, kde jsem ještě stále zaměstnaná a hlavně tenhle sklepní prostor! Úplně jsme si tam ten obchod uměli představit.

Dům měl zrekonstruované jen první patro, druhé bylo takové prazvláštní, ale budiž, velikostně by nám vyhovoval, ale bylo by potřeba odizovlovat podsklepení a zničit tu pseudookrasnou zahradu se spoustou šutrů, jezírkem, fake kopečků -  prostě naprosto nevhodná zahrada pro děti. Lokalita perspektivní, určitě by se během pár let hodnota domu o hodně zvýšila. Byli jsme nalomení říct "ano", ale pak jsme si doma spočítali náklady na vytápění v zimě a najednou to bylo jasné "ne". A teď jsme v pasti, protože v Tallinnu si novej barák nemůžeme dovolit, starý jsou děsně neekonomický, pozemky ve městě vlastně taky nejsou a za městem zase nejsou naši klienti. Takže další rok v našich 48m2 a nebo do tý doby než se zase zmobilizujem k akci. Nám by se totiž hodilo, kdyby nám ten dům někdo prostě dohodil místo aktivního hledání. 

Ozvučený Téčko

Důkaz místo slibů. Povedlo se mi natočit kousek toho, jak mluví. :) Teda přijde mi, že běžně mluví líp, ale znáte to, vytáhnu mobil a začne dělat blbosti. Ale jako ukázka dobrý, realita je ještě o kousek lepší :-)

1.5 a 3.5 roku

Vofoučata tento týden oslavila další mezník života, Stázce je už 18 měsíců a Teodorkovi tři a půl roku. A to si zaslouží článek.

Stázule měří 83cm a váží neuvěřitelných 10.2kg, podle mě na sobě nemá ani kousek tuku, jen samý svaly. Má 6 zubů (Teodor měl v tomhle věku 4), pár slov a v babičkovských disciplínách nevyniká, zato v praktických dovednostech ano. Vyleze si všude, nacpe se skoro kamkoli, oblíkne si spoďárky (holka celkem zvládá chodit čůrat a kakat na záchod), kalhoty, dokonce i ponožky, pokud jsou dostatečně široký, jakýkoli boty včetně MyMayu (v tomhle je prostě neskutečná), poslední týden se i svlíká, pokud je něco jinak než ona sama chce. To, že si nasadí čepici je asi samozřejmý. Včera jsem jen zírala, jak s těma 6 zubama ohlodala mrkev. Holčičce poslední týden až dva začalo chutnat a zdá se, že bude žít i na něčem jiném než jen MM.

Tenhle (nebo už to bylo minulý) týden Stázce plně došlo, že něco chce a že může ječet, pokud to je jinak. Jako jo, dělala to i dřív, ovšem teď to dostává ty správný batolecí grády umocněný tím, že začíná mít smysl pro pořádek a běda, jak je něco jinak. Ale vidím na ní, že ten vývoj je mnohem normálnější než u Teodora. Ze Stázky mám poslední dny pocit, že je pro ní prostě všechno špatně. Teodor to komentuje: "Stázka už neplaká. Stázka má mlíko." Rve nám to uši oboum. Na druhou stranu je to naše vopice vopicovatá, co nás rozesmívá, všechno a všechny napodobuje a s Teodorem začínají tvořit nerozlučnou dvojku. 

Začaly jí bavit vkládačky a tvarová prohazovačka, občas korálkový labyrint, muchluje mimi (a diktuje mi, co jim mám oblíknout/svlíknout), dávají je spolu s Teodorem čůrat/kakat, vaří v kuchyňce...Prostě bez Teodora by byla po chvíli ztracená a unuděná. Takhle když se nudí, tak jde mu třeba vzít vlak a hned je veselo, běhají tu, ječí, vzápětí se řehtaj a zase ječí...Neměnila bych.

Jak několik předchozích měsíců Teodor strávil kreslením, tak teď modeluje a já jen zírám, jak strašně moc je šikovnej, že na ty svoje výtvory přichází sám. Kdysi jsem měla trochu obavy, že je asi pozadu s modelováním kuliček, válením a obecně ho modelína vůbec nebrala a najednou u ní stráví hodinu a hned taková veledíla .-)

Vlak

Medůza

Minulý víkend jsme byli opíkat buřty u moře a v moři plavaly chobotnice. Teodor by strávil hodiny koukáním na ně, ovšem našmu tatínkovi byla zima. O tom, že miluje mořský živočichy jsem se už zmiňovala, že? Jeho výlet inspiroval k tvorbě medůz, mě k výletu do Finska, kde spolu s barefootovou kamarádkou půjdem do akvárka. Teodor bude nadšen.

Jinak nic moc produktivního neděláme, byli jsme na dni otevřených dveří v jedné "školce"  (někdo si zřídil doma "waldorfish hlídání), to bylo super, ale nakonec řekli, že nemaj místo. Takže hledám dál školku. Chodíme ven, čvachtaj se v kalužích, sbíraj kaštany, aby je před domem vyházeli, návrh, že sebereme listí a budem s ním kreslit se setkal s děsnou panikou "List nebydlí doma. List bydlí venku." Takže vás žádným podzimně inspirovaným výtvorem nepotěším :-) Různě se plácáme doma, uklízíme (to teď Teodora hodně baví), prodáváme boty, posíláme balíky, vaříme, občas pečeme, občas se jen valíme a nic neděláme...občas si pokecáme s mojí mámou, aby mi sdělila, že máme doma skladiště, že ničím Teodorovi dětství, že nechodí do školky a že jsem děsná hospodyňka.

Ale vůbec nemá maminka s tím skladištěm pravdu :-D

Tam, kde není tráva zelenější

Nějak jsem ztratila chuť se sdílet, není na to čas, mám pocit, že to vlastně nikoho nezajímá a kdo že mě vlastně čte (takový to, že Velký bratr je všude, možná že je fakt čas nedávat děti veřejně na internet).

Děti jsou suprový, stávaj se z nich parťáci. Jak dřív byl problém je vyfotit spolu, tak teď je skoro nemožný je vyfotit samotný, kde je jeden, je i druhej. Stázka je čím dál "chytřejší", takže chápe jednoduché hry jako třeba, že si před spaním vyměňujou mimi a mašinku nebo že se honěj. Teodor čím dál víc mluví a tak Stázku organizuje. Ona mu s radostí posluhuje. Stázky slovní zásoba je: houba, helma, kolo, kytí, mimi, mňau, haf-haf (to říká va-va) - čekala jsem, že v tenhle věk už bude mluvit líp, protože jazyk i pusu má pěkně ohebný. Každopádně se ale její řeč vyvíjí o dost jinak než to bylo u Téčka. Teodor mluví, a mluví furt. To teda není novinka, ale aspoň teď se rozšiřují témata, o kterých si chce "povídat" (jasně, furt si nepokecáme, stále popisuje svět), skloňuje, časuje, zvládá zvratný zájmena, předložky,...každý den nový gramatický jev. O sobě ale stále mluví v 2. osobě, to asi bude potřebovat delší pobyt v českém prostředí. Taky nás dostihla otázka "proč". "Proč čepička nemá nohy?" a podobné zákeřné otázky, které mě nutí přemýšlet a dávat mu smysluplné odpovědi. Trochu jsem si myslela, že nás tohle čeká později až bude mluvit v souvětích, no to jsem se spletla. Ač z něj mám někdy hlavu jako balón, stále jsem strašně vděčná za to, že se mu rozvázal jazyk - to máma dítěte, co mluví v 18 měsících prostě nepochopí.

Zvládli jsme chodit 2 měsíce do školky, dneska jsem podepsala Žádost o vyloučení nebo jak se tomu česky říká. Směřovala jsem k tomu od první návštěvy, ale pořád jsem si říkala, že se to poddá, nepoddalo. První problém, školka na druhý straně města, mimo špičku tam jsme za 15 minut, ovšem ranní špička tu dobu zvoj/ztrojnásobovala, takže jsme furt chodili pozdě a oni s tím měli problém. A já měla zase problém s tím, abychom vstávali dřív, protože jsem s dětmě musela vydržet (narozdíl od nich) do večera. Oni měli taky problém s tím, že jsme odcházeli brzo, pro Teodora to bylo snesitelný tam pobýt 2 hodiny a jít domů, třeba 5 hodin by prostě nedal, teda dal, ale byl by pak protivnej až na půdu. Nehledě na to, že Stázka mezi 11-12 usíná, že. Ve školce se mi nelíbilo chování učitelek, neměla jsem pocit, že tam jsem vítaná - zůstávala jsem v jeslích se Stázkou, trochu jsem doufala, že bych je tam mohla nechávat oba a užívat si 2 hodiny volna 2x týdně. Hm, Stázce jesle nevyhovovaly, ona by potřebovala ty starší děti a ne podobně starý, co to jen tak tak zvládaly, že nebrečely. Každopádně si myslím, že ona ve 2.5 letech do školky zapadne a nebude chtít pryč, teď je prostě ještě malá. No a hlavně školka měla s Montessori společný asi jen ten materiál, prostě vynaložená energie (ve školkový dny jsme byli všichni děsně unavení) neodpovídala výsledkům. A když dneska Teodor při vypravování se do školky začal dělat scény, tak bylo jasno, že za tohle mi to nestojí. Pak se ještě pokusil Stázku shodit ze schodů, což jasně potvrdilo, že mu školka způsobuje zbytečný stres. Naše děti se hádaj a hrajou a střídá se to tak rychle, že si fakt někdy říkám, jestli se hádaj nebo je to baví a hrajou si tak - ale velice zřídkakdy jsou na sebe agresivní, a když už, tak tomu předchází delší frustrace (Stázka mu furt bere tu samou věc a tak). Jako když člověk musí do práce, tak to je jiná, ale já ještě rok budu doma a obecně nám je doma spolu dobře. Kdy a jak se Teodor naučí jeden z jazyků Estonska netuším a trochu mi to dělá vrásky.

Snad každý víkend děti někam beru a užíváme si auta, dokud ho máme. Protože boty frčej, ale ne dostatečně dlouho na to, aby nám banka půjčila na rozšíření sortimentu, tak se může stát, že ho prodáme. Cestování s dětma je tak trochu sebetrýznitelský zážitek, protože po cestě zpátky vždycky pruděj. Navíc Stázčina protisměrná sedačka je fakt na houby, děsně blbě se v ní Áčko obsluhuje. Vážně bezpečnost na úkor pohodlí.

Prostě jsme v jednom kole (no, kdo není se dvěma dětma, že?) a někdy, když vidím všechny ty obrázky/příspěvky s tvořivýma dětma a pak se podívám na ty svoje, co celý dny trávěj tím, že se honěj nebo hádaj o nějakou hračku, tak si musím připomínat, že to je jen internetová realita, ne ta skutečná, teda pro většinu lidí. A taky bych dala půl království za funčkní hlídání (jako asi se fakt do toho brzo položím a někoho si najdu), protože momentální stav se zdá z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Prostě i já mám právno na volný čas bez dětí, no ne? Momentálně je to tak, že celý den jsem s dětma, během Stázčina spánku mi Teodor občas dovolí pořešit pár emailů a pak do noci odpovídám na emaily nebo je rozesílám.

A takhle šikovný dítě mám :-) 

When you're so done at 9am

Dneska jsem toho měla plný zuby v 9 ráno, děti toho měly plný zuby asi od momentu, kdy se probudily. V 10, po 2.5 hodinách řevu jsem se k nim přidala. Patřím k rodičům, kteří na děti ječí párkrát do roka a vždycky mě překvapí: že ztratím hlas a že to Téčko srovná do latě. Stázka na mě nevěřícně koukala a pak v klidu škodila dál. Když se emoce uklidnily, děti jsem pomuchlovala, ujistila jsem je, že to jsem já, kdo má problém a že je mám ráda, i když ztratím kontrolu. A šlo se ven, tam jsme předali dvoje boty a zase jsme se vrátili. Pak uspat Stáz, když usla, tak jsem se dala do debaty, jestli to nosítko je originál nebo padělek a tím jsem prošvihla správný čas na odložení batolete. Bezvadný, měla jsem chuť se zahrabat. Tak jsem se aspoň schovala pod peřinu. Ovšem když tam za mnou Stázka vlezla a v puse měla asi 100 eur (Stázka teď ohlodává všechno - předávám lidem krabice s jejíma otiskama zubů), tak jsem zase rychle vylezla a měla jsem chuť ječet. Kamarádka mi napsala, abychom jeli k moři, což jsem zavrhla, protože 1) Stáz by se vrhala do vln, ale má rýmu a je tu asi 15°C a 2) po cestě by usnuli, takže bych je viděla až někdy do desíti - to v mém rozpoložení znělo jako katastrofický scénář. Ovšem nápad vypadnout byl výborný, tak jsme jeli na pizzu a pak jsem jim koupila čokoládový donuty. Díky tomuhle jsme odpoledne přežili v klidu a večer usnuli bez dramat (Teodor teda nechtěl jít spát se Stázkou, protože díky tomu, že přes poledne nespala, tak neměl čas bejt se mnou o samotě, tak jsem mu vyhověla). Když jsme šli k autu a děti si nesly ty příšerně nezdravý koblihy, tak se na mě několik lidí pohrdavě dívalo. A já si v duchu říkala "fuck you" a připomínala si článek ze včerejška, který byl o tom, že člověk má mluvit s lidma místo o nich (kuk sem), protože co je za daným chováním si můžem jen domýšlet a vlastně to nemusí být ani pravda. Nebo když mě vidíte, jak jsem protivná na děti, zatímco něco zuřivě mačkám do telefonu, tak to neznamená, že potřebuju dochatovat s kamarádkou, ale třeba to, že nám přede dveřma čeká ženská s dítětem, jde si vyzkoušet boty a my nejsme doma (a ona je děsně překvapená, že nesedíme doma na zadku), tak je potřeba to nějak vyřešit.

Boty. Boty se u nás skloňujou ve všech pádech, Stázka si za den změří asi tak stokrát nohu, přerovnává krabice, když zazvoní telefon, tak bere první boty, který uvidí a čeká u dveří (holka to už pochytila, že většinou když někdo volá, tak si jde vyzvednout objednávku), Teodor neustále opakuje "Boty ne. Máma sedí.", protože bohužel trávím spoustu času odpovídáním na emaily a blbý dotazy. Blbý dotazy fakt existujou.

Obchod frčí, je to neskutečný, jak moc se to rozjelo a jak to prostě nezvládáme, je to chaos a ta potřeba udělat si v tom nějaký řád je děsně silná, jen není kdy se zastavit a věnovat se tomu. Z našeho bytu se stala prodejna, už jsem vzdala pokusy o úklid, lidi sem nechodí na kontrolu ušula :-) A taky mi dochází, že moje představa, že až se obchod rozjede, tak budu moct bejt s dětma, byla totálně mimo. Děti sice můžou pomáhat dávat balíky do poštomatů, balit, ale holt na dotazy odpovídat neumí a tak nějak jim to vadí, že trávím čas u počítače a telefonu (a já se jim nedivím). A to, že jsme děsně vytížení, je důvod protivnosti všech stran. A já si začínám klást otázku, jak z toho...